1 - Kroky v lese

12. září 2012 v 23:56 | Hunter |  Dračí dcera
Dračí dcera - 1. kapitola.







Bouře.

Vytrvalá větrná smršť, prudké kapky deště, které se s hlasitým bušením rozprskávaly o mořskou hladinu. Kolem lodi se vzdouvaly několikametrové vlny, a každou chvíli ji zasáhla studená vodní sprcha.

Posádka lodi zoufale pobíhající sem a tam, snažíce se zachránit, co se dá. Ruch a zmatek panující na celé palubě by se zdál náhodnému pozorovateli docela jako mraveniště.

Nepřízeň počasí sužovala loď již několikátým dnem. Bylo to snad nepřízní bohů, nebo jen pouhá smůla, že zrovna když už se jejich cesta zdála být bezpečně u konce, zastihla je taková pohroma. Nebe i moře se slily do jediného šedého cáru, ze kterého neustále crčela voda. Z nebe vytrvale pršelo, a z moře jako kdyby se natahovaly paže vodních démonů, snažíce se zachytit nebohé námořníky, a stáhnout je k sobě pod hladinu. Obyvatelé lodi už dávno vzdali veškeré snahy o vysušení, nechávali se zkrápět deštěm jen s narůstajícím pocitem marnosti, a v duchu toužili alespoň po chvilce klidu.

Zloba nebes trvala ještě dva dny. Celkem čtyři dny byli vystaveni prudkým poryvům větru, které jim zažraly chlad až do morku kostí. Čtyři dny, kdy nemohli ulehnout a spát déle než pár hodin, a kdy jídlo se stalo nemyslitelným luxusem. Po čtyřech dnech jako kdyby někdo otočil knoflíkem, zatáhl za skrytou páku, a obloha se téměř zčistajasna vyčistila. Bouře odplula kamsi na pryč, sužovat zase jiné lodě. Trvalo to jen chvíli, než se mračna stáhla, moře se uklidnilo, a obyvatelé lodi si mohli konečně zemdleně vydechnout.

Ne však na dlouho. Když bylo natolik jasno, že už dokázali vidět dál než na druhou stranu lodi, zmocnil se všech nový strach. Pobřeží, které se před nimi rýsovalo v dáli, totiž nebylo to, které všichni tak toužebně vyhlíželi.


Kapitán rozložil mapy, svolal na pomoc ty nejudatnější a nejzkušenější z posádky, a dali se do rokování. Mohli být jen o pár kilometrů dál, než plánovali, ale stejně pravděpodobná byla i možnost, že hnáni větrem zamířili někam úplně jinam.

To by nedělalo nikomu takové vrásky, pokud by šlo o plavbu podél lidského pobřeží. Prostě by přistáli, doplnili vodu a provedli jen ty nejnutnější opravy, než by zase pokračovali v cestě. Jistě by netrvalo dlouho, než by narazili na jinou obchodní loď, kterých v těch vodách křižovaly desítky. A nejpozději s příchodem noci by dokázali celkem přesně určit, kde se právě nacházejí.

Jinak tomu ovšem bylo zde. Na moře, po kterém se plavili, se vydávali jen ti nejodvážnější z obchodníků, nebo ti nejbláznivější dobrodruzi. Tato loď se plavila před Neznámý záliv, přímo do země draků.

Jedním ze zachmuřených mužů stojících kolem rozložené mapy byl i Bertram Folsten. Rozložitý padesátník, který i přes svůj pokročilý věk zatím neztratil touhu po penězích ani odvahu, byl vlastně strůjcem celé této výpravy. To on vlastnil loď, a najal na ni kapitána i posádku, tu nejlepší a nejodvážnější, kterou sehnal. Byl to právě on, kdo mluvil dračím jazykem, a už počtvrté hodlal zkoušet své štěstí v této člověkem nedotknuté zemi, kterou nazývali svým domovem vládci oblohy.

Folstenova rodina už po generace pěstovala ve svých dětech touhu po neznámém. Její členové byli vynálezci nebo objeviteli, a nezřídka kdy i bohatými a váženými občany svobodného města Menwellu.

Bertram nebyl výjimkou. Rodinné bohatství znásobil obchodem s dalekými městy na jihu, a když už byl dostatečně zaopatřený, vydal se na sever, kam už po staletí odplouvali jen šílenci. Nikdo neprorokoval, že se vrátí, leč, po několika měsících, se jeho loď za veliké slávy objevila na obzoru, a kromě životů celé posádky nesla i nezměrné bohatství v podobě dračího zlata a drahokamů. Žádný z cestovatelů neprozradil ani slůvkem, co se mezi draky událo, začalo se ale povídat, že Bertram je jedním z posledních lidí s dračí krví, a že se mu je tedy povedlo zkrotit pouhými slovy. Vysloužil si tak přezdívku Draken, pod kterou se jeho sláva roznesla do všech stran, a přinesla mu o to bohatší zisky.

Bertam žil spokojeně svůj život, oženil se, a narodilo se mu mnoho dětí, mezi nimi i vytoužený syn-dědic. Stará touha po dobrodružství, která odjakživa spalovala jeho rodinu, se ale nevyhnula ani jemu, a tak se teď už vážený muž ve středních letech znovu vydal přes moře na sever. Dvakrát odplul, a dvakrát se vrátil živý a zdravý, a jeho majetek zatím narůstal nedozírných hodnot. Celé jeho příští generace měly zaopatřený pohodlný život, a sám Draken Bertram už by nemusel do smrti ani hnout prstem.

Věděl ale, že jeho život už nebude dlouhý, a chtěl naposledy stanout na opačném konci Neznámého zálivu.

A tak byl zde. Uprostřed ničeho, s neznámou pevninou, která hrozila i sváděla, neschopný udělat jakékoliv, i to nejmenší rozhodnutí. Tentokrát totiž na něm nezávisel jen život jeho a celé posádky, ale i jeho milované manželky a pouze pár týdnů staré dcery, která se zatím v životě nedotkla pevné půdy. Nebylo z jeho hlavy brát na těžkou, nebezpečnou plavbu těhotnou ženu, ale ona nedala jinak, než že ho doprovodí. A tak teď musel dělat rozhodnutí i za ni, a o to těžší z toho měl hlavu i srdce.

Loď potřebovala zakotvit. Bylo nutné provést opravy, které se na moři dělat nedaly, i doplnit zásoby vody a potravin. Pokud přistanou v zemi draků, nemusí si s ničím dělat starosti. Nebeští hadi, jak je s oblibou nazýval, k němu byli vždy přátelští, a výměnou za zboží, které jim vezl, mu kromě svých pokladů darovali i jídlo a příslib ochrany pro celou posádku.

Druhá možnost, které se po celé tři minulé plavby děsil, ho však znepokojovala daleko víc. Pokud totiž nepřistanou na území draků, nýbrž v elfských horách, které od dračí říše oddělovalo jen pár kilometrů území a nepsaná dohoda mezi těmito dvěma rasami, je s nimi zle.

Střež se jednání s elfy, nabádali ho pokaždé, když vyrazil na cestu. V přímořském Menwellu byly ulice plné povídaček o lodích, které neplánovaně přistály u elfských břehů. Většina se jich nevrátila, a byly nalezeny pouze vraky rozbité jakousi děsivou, nesmírnou silou. Těla posádek nenávratně zmizela, a truchlící rodiny tak neměly dokonce ani nic, co by mohly pohřbít.

Ty lodi, které se vrátily, vezly většinou jen pár námořníků, ubohých, zpola šílených lidských trosek, které po zbytek života jen zíraly do prázdna, a blábolily nesmysly. Střež se elfů, to byla dobrá rada, a Draken Bertram se jí hodlal držet.

Když však několik hodin rokovali, zjistil, že navzdory strachu všech nemají na výběr. Neměl to nejmenší tušení, kde se nachází, ani způsob, jakým to zjistit. Kdyby pluli dál podél pobřeží, nemuseli se dostat vůbec nikam. Bertram nevěděl, jak daleko dračí země sahá, jak daleko na sever by se musel dostat, aby ji obeplul celou, a ani neměl touhu to zjišťovat. Ne, musí přistát tady, a doufat v přízeň bohů, že jsou již v bezpečí, pod ochranou draků.


Přistáli u skalnatého pobřeží cizí pevniny. Loď zakotvila pouhých pár desítek metrů od břehu, a na pevnou zem se vydalo jen několik loděk obsazených dobrovolnými průzkumníky. Po celé délce až kamsi k obzoru se táhl tenký pruh kamenité pláže, a za ním hustý tmavý les. Mnohdy vlny šplouchaly až k patám stromů, a kameny byly pokryté spadanými listy a mokrou hlínou.

Bertram zanechal na lodi slzící manželku Mariannu a řvoucí dceru, když nasedal do jedné z loděk, a chopil se pádel. Jako hlavní organizátor výpravy musel jít v čele ostatních mužů, být jim příkladem, i když se mu na pevninu nechtělo o nic víc než jim. Možná dokonce ještě méně, hnala ho ale myšlenka, že musí své rodině zajistit jídlo a vodu potřebné k přežití.

Přirazili loďky ke břehu, a posledních pár metrů se brodili až na suchou zem. Voda byla studená, a Bertramovi se zdálo, že po něm hladově natahuje prsty. Kolem nohou mu šplouchaly vlny, a tolik známý zvuk ho najednou podivně zneklidňoval.

Jak určili už na lodi, rozdělili se do dvou skupin, které se měly vydat propátrat pobřeží v opačných směrech. Bertramovi to připomnělo doby, kdy takhle připlouval k novým územím, a prozkoumával je, aby se mohl později prohlásit za jejich objevitele a tím pádem i vlastníka. Tady to ale neplatilo, připomněl si hořce. Tahle půda, tyhle lesy, jsou už po tisíciletí majetkem někoho daleko mocnějšího, než je lidská rasa, a bylo by holé šílenství pokoušet se jim jejich zemi násilím uzmout.

Draken Bertram se postavil do čela jedné skupiny. Většina z nich byla ozbrojena pouhými noži, i když několik námořníků si prosekávalo cestu nebezpečně vyhlížejícími, jako břitva ostrými mačetami. Přesto se Bertram v duchu zachvěl, a připadal si až nebezpečně zranitelný.

Nemělo smysl postávat na břehu. Vstoupili tedy do lesa, a ten se nad nimi brzy uzavřel, a větve jim zakryly výhled na moře. Čím déle se Bertram rozhlížel kolem sebe, tím jistější si tím byl - tohle není normální les. Rostly tady zvláštní, cizí druhy stromů, většina z nich mnohonásobně větší než ten nejvyšší stěžeň na jeho lodi. Natahovaly zkroucené větve přímo jim do cesty, a Bertramovi se zdálo, že je zpoza kmenů pozorují neviditelné oči. Každou chvíli navíc zakopl o kořen nebo padlý, ztrouchnivělý kus dřeva, kterých se tady po zemi válely snad stovky.

Cestu lemovaly zvláštní keře, většinou tmavé, s úzkými listy a trny, trčícími výhružně do všech stran. Zem pokrývala tlustá vrstva listů, která tlumila jejich kroky. Přes hustý porost stromů nebylo pořádně vidět dál než na pár metrů kolem, a Bertramovi se zdálo, že v těch místech, kam už jejich zraky nedosáhnou, se houfují podivní tvorové, kteří je pozorují.

Šli dál a dál, hlouběji do zeleného šera. Cesta, nebo spíš úzká zvířecí stezka, jim nedovolovala jít vedle sebe, takže kráčeli v zástupu. Mnohdy byla zarostlá, a museli překážející rostliny prosekávat. Pokaždé, když to udělali, jako kdyby se ozvalo téměř neslyšitelné zasyčení. Obyvatelé lesa tak projevovali nelibost nad tím, že ničí jejich domovy.

Měli za úkol pátrat po zdroji vody nebo jídle, ale Bertram začínal pochybovat, že by cokoliv na tomto místě mohlo být jiné než jedovaté. Pomalu mu začínalo docházet, že nepřistáli v dračí zemi, a rozhodně tady nejsou vítáni. Všechny smysly na něj křičely, aby se obrátil na patě a utíkal. Utíkal k lodi, a pak odplul co nejdál od tohohle místa.

Dalo mu plno práce udržet vážnou tvář, a nekřivit obličej strachem. Cítil, jak se mu třesou kolena, a po zádech mu stékal ledový pot. I z ostatních mužů za ním byla cítit nervozita, a Bertram slyšel, jak hlasitě nadávají, když zakopli, nebo je vylekal příliš prudký pohyb jejich kamarádů.

Měli bychom se vrátit! Snažily se ho přesvědčit všechny jeho instinkty, ale vytrvale pokračoval dál, a upínal se jen k myšlenkám na rodinu, která tam na lodi čeká na vodu, kterou jim musí zaopatřit.

Dlouho se nic nedělo. Ozýval se jen splašený tlukot mnoha srdcí a nohy dopadající na lesní půdu, které byly v nastalém tichu až bolestně slyšitelné.

A pak, když už Bertram začínal doufat, že to byla přece jen pouhá bujná fantazie, se stromy napravo od nich pohnuly.

Strnuli, a všechny oči se upíraly tím směrem.

Pak se z lesa vynořilo několik postav. Už od pohledu byly vyšší než člověk, elegantní a neskutečně nádherné. Zpod dlouhých vlasů jim vykukovaly zašpičatělé uši.

Nikdo se nehýbal. Vteřiny odtikávaly. Kdesi zašramotilo zvíře. Náhle se zčistajasna lesem rozezněl hrůzný jekot, při němž tuhla krev v žilách. A elfové se jako na povel začali přibližovat.






Dobrá tedy. Kdo dočetl až sem, má můj obdiv. A kdo se uvolí napsat i komentář, rovnou si může nechat postavit slavobránu :).
Hunter.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jezzy Jezzy | 21. září 2012 v 20:47 | Reagovat

Chudák Bertam, posádka samozřejmě taky. :D Jsem zvědavá, jak to bude pokračovat. Určitě napište další kapitolu co nejdříve. :)

2 Cherry Cherry | Web | 1. října 2012 v 11:42 | Reagovat

Ahoj, vážně je to skvělý příběh. Mám ráda takovéhle fantazijní a přitom i reálné příběhy. A moc ráda bych si přečetla i další kapitolu. Jen je potřeba jí napsat, že? :-D  :-D Je možné, že by jsi se podíval/a na můj blog? Začínám psát něco jako sci-fi... Předem děkuji :-)

Cherry

3 Arletka Arletka | 13. prosince 2012 v 15:09 | Reagovat

Wow...zhltala jsem tu kapitolu jedním dechem! The Hunter, máš můj obdiv, píšeš vážně nádherně! Jsem hrozně zvědavá, jak tohle dopadne...Takže hned jak budu mít čas tak jdu číst další kapitolku! :)

4 Sabaqeen Sabaqeen | 24. ledna 2013 v 13:44 | Reagovat

Ty jo, tohle je fakt dobrý H.

5 redfox222 redfox222 | 2. dubna 2013 v 21:14 | Reagovat

Ahoj :-) doufám, že se neurazíš, když připojím několik postřehů. Našel jsem nějaké věci, ale vůbec to neznamená, že píšeš špatně. Jde jen o můj názor a osobní názor, se kterým máš plné právo nesouhlasit. Na hodnocení samotného příběhu je zatím brzy, takže jen věci, kterých jsem si všiml. Jde vesměs o drobnosti, i když jsem se snažil pečlivě popsat důvod toho co se mi nelíbí a proč.
1. *** nelíbí se mi slovní spojení „se s hlasitým bušením rozprskávaly“ dle mého daleko lépe vyzní „které se tříštily“, ale ... Na moři jsem sice nikdy v bouři nebyl, ale pokud jsem měl možnost vidět ve filmu, při bouři slyšíš jen vítr, nějaké dopadající kapky sotva. Navíc si nejsem jistý, jestli by se ty kapky opravdu roztříštily o hladinu / vlny, a nebyly pouze pohlceny mořem / rozbouřenými vlnami.
2. *** pozor na jednu stranu používáš archaické tvary v mluvě „snažíce se zachytit nebohé námořníky“ ale mixuješ je s výrazy, které mi do tohoto kontextu nezapadají.
Např. Nebe i moře se slily do jediného šedého cáru, ze kterého neustále crčela voda.
Co takhle - Nebesa i širé moře se spojily v jedno a padaly z nich neustávající / nekonečné proudy / přílivy / vody?  Namísto „už“ se při tomto způsobu vyjadřování většinou využívá „již“ - už dávno / již dávno
---
POZN : Obyvatelé lodi už dávno vzdali veškeré snahy o vysušení, nechávali se zkrápět deštěm jen s narůstajícím pocitem marnosti, a v duchu toužili alespoň po chvilce klidu.
----
sedí mi tam víc slovo odpočinek, nebo oddech.
3. *** … poryvům větru, které jim zažraly chlad až do morku kostí. Vítr není klíště, nemůže se zažrat. Věta by musela vypadat dle mého takto : … poryvům větru, díky kterým se jim chlad zaž(í)ral až do morku kostí. … nebo … poryvům větru, které způsobovaly, že se jim chlad zaž(í)ral až do morku kostí. …
4. A pak, když už Bertram začínal doufat, že to byla přece jen pouhá bujná fantazie, se stromy napravo od nich pohnuly.
POZN: stromy se nehýbaly, ale něco mezi stromy se pohnulo.
5. Neodpustím si poznámku: pochybuji, že tvrdí chlapi / námořníci se budou rozplývat nad „krásou“ elfů a jejich „neskutečnou nádherou“. To je, jako by se všichni muži v LOTR pozastavovali nad tím, jak je ten blonďatej trouba s lukem po fyzické stránce přitažlivý a krásný. Uznej, že by to vypadalo poněkud divně. Navíc pokud jsou elfové takovou hrozbou jak jsi naznačila, měli by asi spíš starosti jak zařídil obranu, popřípadě jak co nejrychleji zmizet. Teď mě napadlo: Možná, že by nad ním slintali, kdyby byl Legolas ženská jako … tuším se jmenovala Galadriel… hmm.
Pokud by jsme tedy přijali teorii o jejich úchvatném zjevu, měl by dle mého následovat popis, v čem, nebo proč jsou tak neskuteční (jemné a pravidelné rysy tváře, souměrnost obličeje atd. Popisů elfů je všude dost. Koukni se na to. Někdo je popisuje jako krásné a vznešené, ale rozhodně ne jako neskutečně nádherné. Tohle spojení vypadá jak z Brava nebo Stmívání, promiň, je to můj názor.)
6.*** Vteřiny ubíhaly, neodtikávaly nikde poblíž nejsou hodiny, nebo ano?

6 archvampire archvampire | Web | 18. června 2015 v 21:25 | Reagovat

nebankovní půjčky do 5000 :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama