2 - Marianna

7. října 2012 v 22:32 | Hunter |  Dračí dcera
Dračí dcera - 2. kapitola








Marianna zatím sváděla svůj vlastní boj. Stála v podpalubí, v jedné ruce křičící dítě, tou druhou důrazně šermovala před nosem zarostlému muži. Byl o dobrou hlavu vyšší než ona, a nepříjemně zapáchal. V nepřítomnosti kapitána jako jeho zástupce velel celé lodi, a právě teď častoval Mariannu obzvlášť nepříjemným pohledem.

"Řikám vám, madam," odsekl na její námitky přeskakujícím hlasem. "Řikám, že bysme měli co nejrychlejc vodplout. Musíme loď dostat do větší hloubky, pak už se k nám nevodváží nic, co žije tam na pevnině."

"Ne! Poslouchejte mě - mám tam manžela. A nejméně dvě třetiny posádky jsou v tom zatraceném lese s ním. Nemůžeme je tady jen tak nechat!"

"Mě víc zajímá, jestli se ty bestie nedostanou k nám. Chlapi, co tam šli, sou tvrdý, dokážou si poradit i bez nás. Tady to bude horší. Neubráníme loď, kdyby sem něco vlezlo, za to vám ručím, madam. Heleďte, dyť to je i pro vaše dobro." Věnoval výmluvný pohled uzlíčku v jejím náručí. "A váš pan manžel by určitě nechtěl, byste riskovala život týdle malý. Postaraj se tam o sebe, věřte mi, ale my se musíme dostat dál od pevniny."

Marianna zoufale zvedla oči ke stropu. Kdy už se jí toho oslího muže konečně podaří přesvědčit?

"Ale zůstaly tam přece čluny, ne? Co pak bude těm tvorům bránit dostat se suchou nohou až k nám? A pak už nám moc nepomůže, jak daleko od břehu jsme odpluli."

"No, poslal sem pár chlapů, aby je dovezli zpátky na loď," protáhl námořník obličej. Zjevně se před touhle rozhořčenou ženuškou cítil poněkud nesvůj.

"Tak tady už přestává všechno!" Marianna zakřičela tak hlasitě, že to muselo být slyšet až venku na palubě. "Nejdřív chcete bez mého vědomí odplout pryč. A teď se ještě dozvídám, že jste mému muži a všem těm chudákům venku sebrali i ty zatracené čluny!" Teď už to v ní ale doopravdy vřelo. Jak vůbec můžou…

"Pardon, madam," odpověděl kapitánův zástupce dotčeným hlasem. "Ale dostal jsem pokyny přímo od pana Drakena, a ten říkal, že mám hlavě udržet vás a vaši dceru v bezpečnej vzdálenosti. Já jenom poslouchám rozkazy, nic víc," bránil se.

"Tak teď poslouchejte , vážený pane!" Marianna se postavila těsně před něj. Možná jí chybělo pár centimetrů k dorovnání výškového rozdílu, výchova a usměrňování čtyř divokých dětí jí ale vybavily něčím důležitějším - uměla si dokonale sjednat respekt. A přesně jak čekala, ostřílený námořník teď pár kroků ucouvl.

"Poslouchejte dobře," zopakovala. "Já jsem žena Bertrama Folstena, který si vás i celou tuhle mořskou smečku najal. To on je teď vaším zaměstnavatelem, a to on bude rozhodovat o výši odměny, které se vám po téhle zpropadené cestě dostane. A jak myslíte, že se zachová, když mu řeknu, že zrovna vy jste vydal pokyn k odplutí, a tím jeho i zbytek mužů, a mimochodem, jak jste sám řekl, zbytek schopných mužů, vystavil tak velikému nebezpečí? Že díky vám museli zůstat v tom lese bez možnosti útěku? Jak to pak budete vysvětlovat? No?"

S potěšením přihlížela, jak se muž před ní zmenšuje a scvrkává pod tíhou jejího pohledu, a jen bezradně kroutí hlavou.

"No…já jen myslel… Totiž že uděláme…"

"Já vám řeknu, co uděláte - necháte kotvy tam, kde jsou. Vrátíte ty čluny na břeh, protože Bertram a ostatní se brzy vrátí, a jestli se nebudou mít jak dostat zpátky, nebude to pro nás znamenat nic dobrého. Pro mě za mě si klidně držte hlídky, ale tahle loď se nikam ani nehne. Je to jasné?"

Námořník přece jen ukázal víc odvahy, než čekala. Podařilo se mu částečně se vzchopit, a teď roztřeseně čelil Marianniému pohledu.

"D…dobře," odkýval jí nervózně. "Ale čluny zůstanou na svých místech."

"Ne."

"Ano."

"Ne. Jinak budete tohle všechno muset vysvětlovat Bertramovi."

"Pardon, madam, ale jo. Čluny zůstanou tady, a prosim vás pěkně, už se se mnou nehádejte. A teď mě vomluvte - jdu pomoct na palubu." Samotná slova by možná zněla jistě, ale pronesl je tak roztřeseným hlasem, že se o vážnosti jejich obsahu dalo velmi polemizovat.

Hned nato zmizel z kajuty ven, jako kdyby se bál, co dalšího po něm bude Marianna křičet.


Posadila se na nejbližší židli. Tahle místnost sloužila jako soukromá kajuta pro ni a Bertrama, a byla přímo ukázkovou prací lodních tesařů a těch nejlepších výrobců nábytku v Menwellu. Celá obložená tmavým dřevem, sedátka židlí měkce vypolstrovaná, nábytek vyšňořený vyřezávanými ozdobami. Kdyby byla jen o něco málo větší, a nenakláněla se v houpavém rytmu vln, Marianna by snad ani nepoznala, že se nachází na vodě.

Bezmyšlenkovitě houpala v náručí stále ještě plačící Dafné. Novorozeně možná nevypadalo větší než uzlíček hadrů, křiku ale dokázalo vydat víc než celá posádka. A že křičela často - dalo by se říct, že přímo nesnášela, když loď plula příliš klidným tempem, a houpala se jen mírně, jak třeba zrovna teď. To pak plakala téměř nepřetržitě. Zato když je zastihly větší vlny, nebo bouře, byla Dafné po celou dobu potichu, a jen spokojeně pozorovala okolí. Na tak malé dítě se koukala možná až příliš bystře.

To byla jedna z věcí, které Mariannu na Dafné děsily. Lásku k vlnám a houpání si dokázala vysvětlit celkem jednoduše - Dafné se narodila na lodi, kde navíc Marianna prožila prakticky celý konec těhotenství, a tak byla prostě na kolíbání zvyklá.

Bylo na ní ale něco daleko horšího.

Oči.

A ty už se tak snadno vysvětlit nedokázaly. Její dcera se totiž dívala na svět očima tak světlounce modrýma, že vypadaly téměř bílé. Ani při podrobnějším pozorování skoro nešlo rozpoznat, kde končí duhovka, a začíná bělmo, a na první pohled vypadaly skoro jako jednolitá bílá plocha.

Když se Dafné na někoho zadívala, mrazilo z toho. Částečně měla ještě pohled malého dítěte, a nedokázala pořádně zaostřit, ale zčásti vše kolem pozorovala zkoumavým, vyzývavým zrakem, který mívali jen ti nejprotřelejší dospělí. Nikdo mu nedokázal čelit příliš dlouho, a většina námořníků, kteří, i když ostatní Bertramovy děti osobně znali, a chovali je v nanejvýš shovívavém přátelství, se k téhle malé odmítlo přiblížit víckrát než jednou. Tvrdili o ní, že je posedlá elfskými duchy, nebo ji zaklel čaroděj. A dokonce i její matka se občas přistihla, jak se vyhýbá dceřinu pohledu. Vždy se za tu pošetilost okřikla - vždyť pár týdnů starý novorozenec se na ni přece nemůže upřeně dívat. Přesto měla pocit, že ji Dafné bystrým, vypočítavým zrakem sleduje.

Děsilo ji to. I Bertram se nad tím několikrát pozastavil. Její manžel sice nikdy nevěřil na povídačky a mystické tvora, a kouzlům se obezřetně vyhýbal, ale když se díval na Dafné, Marianna z něj zřetelně cítila znepokojení.

Dafné zkrátka nebyla normální. Ne tím špatným způsobem, ne blázen nebo posedlá. Spíš mimořádná. Jenže i to bylo samo o sobě příliš děsivé, než aby to mohla někomu vykládat.

A pak tady byl ještě ten pocit. Zmocnil se jí hned pár týdnů poté, co zjistila, že je znovu těhotná. A když se pak její manžel rozhodl pro další výpravu, nedalo jí to spát. Ta tajemná dračí země na druhé straně zálivu neustále zaměstnávala její myšlenky, a téměř magicky ji přitahovala. Nikdy tam nebyla, i když za celý život slyšela přehršel historek z Drakenových výprav. A nikdy si nemyslela, že by se tam kdy chtěla vydat. Teď ale cítila naléhavou potřebu stanout na jejich břehu.

Až později jí došlo, že to nebyla tak docela pravda. Nechtěla to ona. Ne ona, ale to dítě.

Když s pláčem přemlouvala svého manžela, aby ji vzal s sebou, nedošlo jí, že to není její vlastní vůle. Jakmile ale držela v náručí svou novorozenou dceru, najednou nechápala, kde se v ní ta touha po dračí zemi vzala. Znenadání se jí moře hnusilo, měla strach. Chtěla být zpátky doma. Leč vrátit už se nedalo, a ona si jen s hrůzou uvědomila, že ji k tomu šílenému rozhodnutí přimělo ještě nenarozené dítě.

Byla to nejspíš zčásti i Dafné, kdo jí vložil do úst slova, kterými zabránila odplutí lodi. Sama Marianna nemohla dovolit, aby tam Bertrama a ostatní nechali, ale Dafné jako kdyby sledovala vlastní záměry. Rozhodně se nechtěla od téhle země vzdálit.

Teď ten znepokojující pocit pominul. Dafné spala, a vypadal tak nevinně a bezbranně, jak jen malé dítě může vypadat. Mariannu už najednou nesoužily žádné myšlenky, které by nebyly její vlastní, ani cizí rozhodnutí, vydávaná za její. Když ji Dafné nesledovala těma děsivě světlýma očima, všechno se zdálo být v pořádku.

Pak se ale zvenku ozval křik. Zněl z lesa.


Zarýval se až do morku kostí, trnuly z něj zuby, a vlasy vstávaly na hlavě hrůzou. Marianna ztuhla uprostřed pohybu, tajila dech, a třásla se děsem.

Nejhorší na tom byl, že ten křik byl lidský. Marianna už tolikrát předtím slyšela člověka křičet bolestí, ale tohle bylo jiné. Krutější… Zvířečtější, ale přesto příliš lidské, než aby to opravdu mohl být němý tvor. Kdosi tam venku, a docela možná to mohl být Bertram, křičel tak šíleně, že ještě v životě nic takového neslyšela. A přesto teď najednou neměla tu nutkavou touhu vyběhnout ven, běžet do lesa, jít ho zachránit. Nadobro ji opustila ona bojovnost, s jakou předtím zabránila odplutí lodi. Teď by byla nejradši na otevřeném moři, a pranic ji nezajímalo, co se stane s těmi, kdo zůstali na pevnině. Bojovala s touhou skrčit se do klubíčka, zalézt pod pokrývku, a zůstat schovaná, dokud ten děsuplný křik nepřejde.

Ve své hrůze si ani neuvědomila, že Dafné je docela potichounku. Neplakala, dokonce ani nefňukala, jen tiše ležela s doširoka otevřenýma očima, a jako by vstřebávala všechen ten křik kolem. Pranic jí nevadil, spíše naopak.

Mohlo to trvat minutu? Hodinu? Nebo snad celou noc? Marianna netušila. Nicméně když přerývavý křik ustal, mučené bytosti se zlomil hlas, ochraptěla, nebo možná konečně zemřela, zdálo se to jako celá věčnost. Marianna zjistila, že klečí na podlaze. Oblečení měla studeným potem přilepené k tělu, a tiskla si ruce k uším v zoufalé snaze neslyšet. Malý uzlíček přikrývek ležel o kus dál, jako kdyby tam svou dceru odhodila. Byl tak tichý a nenápadný, že se zdálo skoro nemožné, aby obsahoval živou bytost.

Dlouhou dobu klečela na pohupující se podlaze, a zírala na své třesoucí se ruce. Kolem ní, v kajutě i venku, už byla dávno tma, a ona tam mohla jen sedět, a zalykat se hrůzou.

Věděla, co musí udělat, i když se jí to z hloubi duše příčilo. Dlouhé minuty sbírala odvahu, než se konečně dokázala zvednout a postavit se na vratké nohy. Vzápětí slabostí znovu klopýtla, a pak jen ležela schoulená v klubíčku, a třásla se.

Nakonec ji vyburcoval až dětský pláč. Dafné si konečně uvědomila, co strašného se to děje, a začala dávat okolí najevo svou nelibost. Marianna se jen nerada zvedla, a začala dceru konejšit. V hlavě přitom měla úplně prázdno, a nebyl to mateřský pud, který ji donutil vzpamatovat se. Jen čirý strach, aby hlasitý pláč nepřilákal ty, kteří žili v lese. Nikoliv strach o dceru. Strach o sebe.

Znovu si sedla. Houpací židle byla odkopnutá stranou, takže si ji Marianna musela přisunout, než na ni s úlevou klesla. Dafné držela v náručí, houpala jí, a tiše broukala.

Možná to nebylo opravdové, pokoušela se přesvědčit samu sebe. Po dlouhé plavbě se přece stává, že lidé blouzní. Nic jsi neslyšela. Bertram se co nevidět vrátí, a pak odsud navěky zmizíme.

Skoro tomu i věřila. Možná by i dokázala usnout a na všechno zapomenout. To by se ale dveře kajuty nesměly rozletět, a dovnitř by nesměl vpadnout jeden z námořníků. Jeho strhané rysy dávaly tušit, že i on si prošel peklem v podobě toho děsuplného křiku.

"Musíte jít se mnou!" Začal okamžitě. "Na palubě… Něco tam je! Něco se blíží!"

Pomohl vrávorající Marianně na nohy, a podepřel ji, když klopýtala po strmých schodech ven do nočního chladu otevřené paluby.

Tam teď panoval strašlivý shon. Počet lidí byl bolestně malý proti posádce v plném počtu. Další ukázka toho, kolik mužů dnes zřejmě ztratili. Ale Marianna nebyla schopná pro ně teď truchlit. Srdce jí bušilo, a mysl se snažila vyrovnat s nastalou hrůzou a panikou.

Těch pár temných postav, které nepobíhaly zmateně ze zadního konce lodi na přední a naopak, se naklánělo přes zábradlí na pravoboku. Marianna s oním námořníkem zamířili přímo k nim.

Všichni ti lidé si mezi sebou vyděšeně šeptali a třesoucím se hlasem se ujišťovali těch okolo, že to není jen přelud.

Marianna nejdřív netušila, o co jde. Čím déle ale mžourala do tmy před sebou, tím víc toho viděla. A když si její oči konečně zvykly na nedostatek světla, a ona konečně spatřila to, čeho se ostatní tak báli, srdce se jí zastavilo úlekem.

K lodi se cosi blížilo.

Byly to postavy. Lidské, pokud mohla soudit. Tmavé skvrny na pozadí lesklé hladiny. Pohybovaly se vodou, a kolem nich se vířily kola.

A bylo jich moc. Několik desítek stínů, které plavně překonávaly ten kousek moře mezi lodí a břehem. Připadalo jí, že jsou neskutečně rychlí, i když si nebyla jistá, jestli to není jen šálení smyslů způsobené leskem hladiny.

Co ale věděla jistě, bylo, že nemají přátelské úmysly. Kdyby se podívala pozorněji za sebe, na shon panující na lodi, zjistila by, že i námořníci se připravují na boj. Chystali zbraně, zaujímali obranné pozice.

Marianna se zmohla jen na krátký přidušený sten. Náhle nemohla pořádně dýchat, točila se jí hlava, a měla pocit, že každou chvíli začne zvracet. Bylo jí totiž jasné, kdo jsou ty postavy.

Elfové.

Jako každý člověk, žijící v blízkosti těch prokletých, divokých hor, o elfech věděla jen jedinou věc. Tu jedinou důležitou. Nikdy se k nim nepřibližovat.

Několik sekund stála naprosto přimražená, neschopná myslet na nic jiného. V hlavě jí znělo tisíc hlasů, každý popisující smrt mužů, kteří se vydali na pevninu. Smrt Bertrama. A její vlastní smrt. Její a… to jediné ji dokázalo vytrhnout z transu. Jakmile jí plně došlo, co se stane, až elfové dosáhnou paluby, věděla také naprosto přesně, co bude dělat ona.

Pustila čísi ruku, kterou až doteď nevědomky svírala. Vrávoravým, ale přesto rychlým krokem, zamířila zpět k temnému otvoru mezi prkny, kde tušila vchod do podpalubí.

Za ní se ozýval křik. Slyšela, jak na ni lidé volají, ale nezastavovala se. Omráčená hrůzou, a neschopná jasně myslet, šla dál a dál. Jediné, co měla v tu chvíli v hlavě, bylo, kde najde úkryt.

Vpadla do kajuty. Vše tam stálo na svém místě, stejně jako když ji před chvílí opustila. Před chvílí? Zdálo se to jako hodiny…

Byla tam jen jediná skříň, dostatečně velká, aby pojmula ji i Dafné. Byla to ubohá skrýš, samozřejmě, ale v tu chvíli si nemohla vybírat. Přiskočila k masivní dřevěné almaře, a otevřela ji takovou silou, že jí dvířka málem zůstaly v ruce.

Jednou rukou stále přidržovala Dafné, druhou ale vyhazovala všechno přebytečné oblečení a věci. Cpala je do ostatní skříní, pod postel, do objemných kožených zavazadel položených u zdí. Když byla hotová, po krátkém uvažování vytáhla tlustý kabát, kterým vypodložila dno a stěny skříně.

Pak se schovala dovnitř, a zabouchla za sebou dvířka.

Rázem se ocitla ve tmě. Neviděla si ani na ruce, skrčené sotva pár centimetrů od těla, natož na stěny okolo sebe. Mohla jen tušit, kterým směrem se dostane zpátky ven, protože dvířka přibouchla tak silně, že jimi neprocházel ani ten nejmenší paprsek světla.

Na druhou stranu, co lepšího by si mohla přát. Pokud já nevidím ven, kdo by mohl vidět dovnitř, pokoušela se sama sebe přesvědčit, aby nezačala slepě tápat po únikovém východu. Jen se zhluboka nadechla, a pokoušela se nepředstavovat si, jak blízko k ní asi ty stěny jsou. Pocit malého uzavřeného prostoru vyvolal jen další křeče v žaludku, který se jí svíral do kuličky. Srdce se jí třepotalo v hrudi jako ptačí křídla. Pokud se měla zachránit, ona i Dafné, nezbývalo jim nic jiného než zůstat tady.

A tak čekala schovaná ve tmě.


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Cherry Cherry | Web | 15. října 2012 v 13:17 | Reagovat

Páni! :O Supéér :D A když říkáš, že já chrlím jednu kapitolu za druhou, tak to sice je pravda, jenže ty máš ty kapitoly delší ;) A možná, že i lepší :D :-D  :-D  :-D  :-D  :-D  :-D  :-D A myslím, že je to vážně dobrý příběh, i když jsou zatím jen dvě kapitoly, tak je to stejně super :)))

Cherry

2 the-hunter the-hunter | Web | 15. října 2012 v 22:29 | Reagovat

Díkes za komentář. Což o to, já už mám dopsanou sedmou kapitolu, jenomže opravit to a dát tomu nějaký rozumný tvar a řád si pak zabere hrozně dlouho.

3 uncle-picker uncle-picker | 25. října 2012 v 8:52 | Reagovat

Famózní! Jsem hladov pokračování! :-D

Pozor překlep: "Její manžel sice nikdy nevěřil na povídačky a mystické tvora..."

"Marianniému pohledu" bych asi skloňoval "Marianninu pohledu"...?

Přestávám šťourat a už :-x

4 Jezzy Jezzy | Web | 30. října 2012 v 21:18 | Reagovat

Naprosto úžasné, jsem napnutá, jak to bude pokračovat. Nemůžu se dočkat další kapitoly. :-D

5 Jezzy Jezzy | Web | 2. listopadu 2012 v 14:12 | Reagovat

Psal jsi mi - psal jste mi ... Budu Ti tykat, můžu? :-D
Psal jsi mi na blog, ten chlápek na první fotce je Boromir z Pána prstenů. :-D

6 Arletka Arletka | 13. prosince 2012 v 16:18 | Reagovat

Skvělá kapitola! Moc se mi líbí představa "zlých elfů" a hodných draků. Těším se aýž si přečtu další kapču. :-)

7 redfox222 redfox222 | 31. března 2013 v 23:18 | Reagovat

Ahoj Hunter,
Jistě tě nepřekvapuje, že jsem se zde objevil :-) Dalo se to ostatně čekat. Začetl jsem se dnes do Tvého příběhu, úvod mne zaujal, ale pokud chceš znát mé komplexnější hodnocení, zkus si zde prosím v rubrikách zřídit položku zpráva autorovi, přes kterou se domluvíme na mejlu, kterým bych ti své postřehy poslal. Pokud máš samozřejmě zájem :-) s pozdravem Lišák

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama