3 - Stíny

6. listopadu 2012 v 20:45 | Hunter |  Dračí dcera
Tak se skoro po měsíci hlásím s další, v pořadí už třetí (!!!) kapitolou. Přeju příjemné čtení ;)...






Navzdory strachu a hrůze Mariannu nakonec začal zmáhat spánek.
Adrenalin z krve vyprchal a myšlenky se jí otupily únavou, nashromážděnou za několik posledních dní. Náhle byla vděčná za to, že ji napadlo rozprostřít do skříně kožešinu. Seděla skrčená v měkkém a nemusela se zabývat nepohodlnými otlačeninami. Dafné navíc spokojeně spala a i Marianně se za čas začala klížit hlava.
Jenže zrovna když téměř usínala, probudil ji křik. I přes tlusté dveře skříně a dřevo, které oddělovalo kajutu od paluby, jí připadalo, jako kdyby křičeli přímo před ní. Až příliš živě. Příliš blízce.
Myslela si, že už nic nemůže být horší než to, co se ozývalo z lesa. Mýlila se. Tohle bylo desetkrát strašlivější. Čekala, že jí každou chvíli pukne hlava.
Teď už si byla jistá, kdo je to přepadl. Rvalo jí to uši, a bojovala s nutkáním rozkřičet se strachem. Bylo jí jasné, že tím by se jen prozradila, ale bojovala s hysterickými vzlyky jen s největším vypětím sil. Třásla se, div se s ní neposunovala celá skříň. Div byl, že Dafné se i pro tentokrát zdržela veškerých hlasitých zvuků. Jako kdyby chápala vážnost situace, byla absolutně potichu a jediným zvukem rozeznatelným v tom nelidském řevu bylo Mariannino zrychlené dýchání.
Jestli to předtím byla věčnost, teď se dostala přímo do pekla. Nedokázala určit, kolik času už uplynulo, protože skříň byla izolovaná od jakéhokoliv světla. Mohla být pořád ještě noc, ale klidně také ráno. Nebo už se znovu stmívalo?
I křik se měnil. Už nebyl tak intenzivní, někdy dokonce utichl docela. Marianna si už už bláhově myslela, že je po všem. Pak ale všechno začalo nanovo, s plnou intenzitou, až jí praskaly ušní bubínky, a srdce se svíralo hrůzou a strachem. Tak blízko od ní trpěli lidé, které znala a měla je ráda. A ona jim nedokázala nijak pomoci. Mohla jen čekat, co se bude dít dál, a doufat, že ji bohové nechají co nejdříve ohluchnout.
Nestalo se. Nicméně po pár nekonečnech už byly intervaly mezi vzlyky, nářkem a křikem větší. Už jim zřejmě došly oběti, napadlo Mariannu. Teď, pokud bude mít štěstí, odtáhnou pryč.
A pak… Co bude pak? Bertram i všichni ostatní jsou nejspíš mrtví. Ona sama, navíc s pár týdnů starým dítětem, neměla moc šancí přežít. Navíc v přítomnosti těch bestií… Jedinou její nadějí by bylo dostat se k drakům. Neuměla jejich řeč, vždyť vlastně draka ani nikdy neviděla, ale byla si jistá, že všechno je lepší než tohle.
Při těchto úvahách se křik ztratil úplně. Rozhostilo se přímo nebeské ticho, rušené jen občasným neopatrným došlápnutím na dřevěné prkno, či příliš prudkým pohybem. Zároveň to ale bylo v mnoha směrech horší než řev námořníků. Teď totiž bylo slyšet úplně všechno. A jediná věc, na kterou se Marianna dokázala soustředit, jediná věc, kterou vnímala, bylo tiché vrzání. Téměř na hranici slyšitelnosti. Zvuk kroků scházejících do podpalubí.
Krve by se v ní nedořezal. Na každý úder srdce připadl jeden sotva slyšitelný krok, kdy se smrt čím dál víc přibližovala.
Marianna sebou trhla, když uslyšela, jak se otevřely dveře do kajuty. Jakési syčivé hlasy se tiše dohadovaly, a místností zněl zvuk trhané látky a lámaného dřeva.
Samozřejmě, že ji najdou. Nebude trvat dlouho, než se dostanou až ke skříni. Stála tak provokativně přímo uprostřed pokoje. Pak k ní přijdou těmi neslyšnými kroky, chytí za kliku, a…
Marianna zoufale chňapla po držátku dveří, právě ve chvíli, kdy se z druhé strany začaly otvírat. Byl to jakýsi hřebík, nedbale zatlučený a zrezivělý, a poškrábal ji ve dlani. Držela ho ale vší silou, napínala ruku proti tlaku zvenčí, a stůj co stůj se snažila držet dveře zavřené.
Nemohla to vydržet dlouho. Ten tvor, elf, musel mít neskutečnou sílu. Sotva po pár vteřinách hřebík zemdleně pustila, protože se jí paže třásla vyčerpáním. Pro elfa nebylo těžké vzdorovat jejímu odporu, a s trhnutím dveře otevřít.
Skoro vypadla ven, a div že se nesvalila na Dafné, kterou pořád ještě svírala v náručí. Vykutálela se ze skříně, přímo ke dvěma párům bosých nohou.
Hrůzou téměř nebyla schopná myslet, když zvedala hlavu. Nad sebou uviděla dvě tváře. Dva elfy.
Byli neskutečně nádherní. Zblízka nevypadali vůbec jako lidé. Spíš jako obraz dokonalosti, kterou by tvář člověka mohla mít. Tím ale pozbyli veškerou lidskost a výraz. V bledých obličejích jim svítily chladné, necitlivé oči a ústa se šklebila ve zlomyslném úsměvu. Oba měli dlouhé vlasy - jeden černé, druhý stříbřité - a protáhlé zašpičatělé uši.
Ten tmavovlasý k ní natáhl ruku, a když ucukla, nešetrně ji zvedl na nohy.
"Dlouho ses neschovávala, má milá." Zasyčel druhý, a krátce, úsečně se pro sebe zasmál. Pak natáhl ruku… a přejel jedním prstem po kůži na Mariannině krku. "Hmm. Není moc mladá, že? Ale určitě ne tak tuhá jako ti ostatní…"
Černovlasý elf mu jen něco odsekl, zatímco před sebou Mariannu táhl ven. Když klopýtla, neschopná vzpomenout si, jak se používají nohy, smýkl s ní po podlaze. Rázně ji postavil zase na nohy a přinutil jít dál.
Marianna skoro nevnímala, kudy to prochází. Koutkem oka viděla, že celý vnitřek lodi je zničený. Na mnoha místech byly dokonce díry v podlaze.
Dafné se až teď probudila. Pár vteřin těkala pohledem z obličeje své matky na tváře obou elfů, a pak konečně udělala to, co by dítě jako ona udělat mělo. Rozplakala se. V tu nejnevhodnější dobu se rozvřískala na celé kolo.
Elfové na to nereagovali ani slovem. Vytáhli Mariannu i s Dafné po schodech na palubu. Až teprve teď si vyděšená žena uvědomila, že už začíná svítat. Skrz mraky se prodraly první sluneční paprsky a osvětlovaly hrůznou scénu na palubě lodi.
Nejdřív Marianna neviděla nic, když si ji ale prohlédla pozorněji, zatoužila, aby byla opět hluboká noc. Paluba byla totiž celá pokrytá krví. A nebylo pochyb o tom, že to je krev lidská.
Tmavě rudé bylo dřevo, lana, dokonce i voda okolo lodi. Nezdálo se ale, že by kolem plavali žraloci, přilákaní pachem krve. Zřejmě měli dost rozumu, aby se elfům vyhnuli. Nebo tady možná byli. Předtím. A teď už nejsou, stejně jako všichni ti lidé.
Marianně uklouzla noha. Z pachu krve a smrti se jí začínalo dělat špatně. Snažila se nedívat okolo sebe, v hrůze, co všechno by mohla spatřit. A když přece jen ulpěla zrakem na zkrvavené lodi, neviděla nic. Jediné mrtvé tělo, dokonce ani končetinu. Jen na jedné straně paluby vyskládanou hromadu něčeho bílého.
A všude byli elfové. Posedávali při okrajích, postávali v hloučcích, a bavili se mezi sebou syčivými hlasy. Většina z nich měla ruce ušpiněné od krve. Oblečeni byli v jakýchsi hnědých šatech, které na sobě měly taktéž zasychající rudé cákance. Marianně se znovu podlomila kolena a obsah jejího žaludku se dral zpět na svět. Jen prudké napomenutí v podobě šťouchnutí do ramene od jednoho z elfů za ní ji přimělo vzchopit se.
"Jdi. A umlč to dítě," zasyčel na ni. V jeho hlase prosvítala touha utišit Dafné po svém, než ale stihl cokoliv udělat, do cesty se jim postavil další elf.
Tenhle byl pro změnu hnědovlasý, a kaštanové kadeře se mu vlnil snad až ke kolenům. Marianna nedokázala rozpoznat, zda je to muž či žena, protože to podivné kožené oblečení tělo deformovalo.
Elf měl tmavé, uhrančivé oči, ve kterých se ale nedala vyčíst ani špetka citu. Na tváři se mu usadil pohrdlivý výraz, jen co Mariannu spatřil. Možná že nepatřil jen jí, ale i elfům, kteří ji přivedli. Marianna nedokázala spekulovat o tom, jak je postavena elfská hierarchie, tenhle ale vypadal zřetelně povýšeně. Vyzařovala z něj autorita.
"Našli jste další," konstatoval chladným hlasem. Prohlížel si přitom Mariannu skoro… hladově. Zamrazilo ji z toho.
"Už je poslední. Víc by se jich tam schovat nedokázalo," odpověděl jeden z elfů, a hlas mu lehce zakolísal.
"Jestli některý z těch ostatních unikl, budete se za to zodpovídat vy," opáčil hnědovlasý elf bez špetky zájmu. "A teď, má milá," natáhl ruku k Marianně. Ucukla by, kdyby mohla, ale pevně ji drželi. A tak jen zatínala zuby, když ji elf chytil za bradu, a zvedl její tvář k té svojí.
"Copak je to za mořeplavce, kteří nechají na palubu vstoupit ženu? Prošel jsem už mnoho lodí, ale na žádné ještě nebyla matka s dítětem. Co s tebou jen uděláme?" Povzdechnul si. "Ach, neboj, to jsem opravdu neměl na mysli," dodal, když si všiml Mariannina výmluvného pohledu. Dám ti, co budeš chtít, když mě necháš jít.
"Ne, ne, odsud už se nedostaneš, má drahá. A o služby… takového charakteru nestojíme. Já měl na mysli něco jiného." A znovu ji počastoval takovým pohledem, jaký věnujete své večeři, než se do ní pustíte. "Nejdřív se ale postarejte o to dítě," zavrčel následně, když Dafné zavřískla opravdu hlasitě.
"Co s ní máme udělat?" zeptal se jeden z přihlížejících elfů. Stáhli se do sevřené skupinky kolem Marianny a toho hnědovlasého.
"Zbavte se ho. Zabijte ho. Hoďte do moře. Jen nechci, aby tady brečela při jídle," odpověděl chladně. Jídlo? Hodit do moře? Než se Marianna zmohla na jakýkoliv odpor, vytrhli jí Dafné necitelně z náruče a mohla jen sledovat, jak s ní míří k okraji paluby. V duchu i nahlas hlasitě křičela a zmítala se v sevření obou elfů. Drželi ji ale moc pevně, a ona nemohla ale udělat nic než jen bezmocně přihlížet.
A pak, z ničeho nic, elf vyjekl. Zakřičel, jako kdyby Dafné byla jedovatý had, a odhodil ji. Pak uskočil o pár metrů a pozoroval ji zděšeným pohledem.
"Co se děje?" Zeptal se ho hnědovlasý hlasem téměř na pokraji výhružnosti.
"To je… ona má… má…"
"Co má?"
"Znamení."
Rázem bylo ticho jako v hrobě. Jen Dafné křičela na celé kolo, jako kdyby na sebe chtěla ještě víc upozornit.
"Přines ji sem!" Rozkázal vedoucí elf. Ten druhý ho musel chtě nechtě poslechnout, i když bylo zřejmé, s jakou nelibostí na dítě sahá. Když ho donesl před hnědovlasého, ten o krok ustoupil, a pak se k Dafné štítivě natáhl. Marianna neviděla, na co se dívá, mohla ale zřetelně pozorovat změny v jeho tváři. Z arogantního výrazu přešel k nevěřícnému, udivenému a nakonec skoro… vystrašenému. Opravdu mu při pohledu na několik týdnů staré dítě vyrašilo na tváři znepokojení. Marianna mohla jen hádat, co ho tak vyděsilo. Byla si ale téměř jistá, že to byl pohled světle modrých očí její dcery. To vystrašilo spolehlivě každého.
"Je označená," zašeptal nakonec hnědovlasý. Marianna netušila, co to znamená, ale pokud by to mělo elfy donutit nechat Dafné naživu, bylo jí to jedno. Se zoufalým výkřikem se po Dafné ještě jednou natáhla.
Elfové nestáli ani metr od ní, stejně se k nim ale nedostala. Po pár centimetrech ji totiž zadržely několikery paže. Zoufale se jim cukala a bránila, ale drželi ji příliš pevně a na jakékoliv výkřiky nebrali ohled.
Chvíli se kromě jejího boje nedělo nic. Všichni elfové bez pohnutí stáli, vyčkávali, a hnědovlasý jako kdyby jen zvažoval své možnosti. Uvažoval, co by měl udělat. Nakonec se od Dafné odvrátil. Jen na elfa, který ji držel, syknul úsečný příkaz.
"Odnes to pryč. Postarám se o to znamení později." A Marianna mohla jen zoufale pozorovat, jak její dcera mizí v hloučku elfů stojících stranou. Ti se okamžitě rozestoupili na všechny strany, jako kdyby byla nakažená nějakou nemocí.
Hnědovlasý elf teď obrátil svou pozornost zpět k Marianně. Chvíli se zdálo, že chce ještě něco říct. Že jí chce ještě něco plivnout do tváře, když před ním tak zoufale bojovala se svými živými řetězy. Ale neudělal to.
Místo toho natáhl ruku, a prudce ji udeřil. Rána dopadla na krk, a Marianně se zatočila hlava. Podklesla, a svezla se na kolena. Elfové za ní už ji překvapivě nedrželi, ale stejně by neměla kam utéct. Teď už by na to neměla ani sílu.
Těžko říct, kde se v tak křehké bytosti vzala taková síla. Elf ji udeřil znovu a znovu, do krku, do hlavy, do zad. Za chvíli jen ležela schoulená do klubíčka, a třásla se v očekávání další rány.
Do té doby si myslela, že horší už to být nemůže. To byl veliký omyl. Tím to totiž teprve začalo. Když ji jednou škrábl, ať už úmyslně, nebo omylem, začalo to pravé peklo. Z druhého šrámu na paži se vyhrnula krev, a elfa jako kdyby to povzbudilo k dalším krutostem. Zase, a ještě jednou, teď už do ní přímo zarýval nehty. A Marianna si ani neuvědomovala, že to dělá naprosto cíleně.
Když už se totiž svíjela v těch nejhlubších bolestech, někdo jí urval část těla.
Alespoň tak o tom přemýšlela v té malé části vědomí, kterou ještě byla schopná myslet. Na ruce jako kdyby jí zapálili živoucí oheň, a cítila, jak se trhá svalovina, kůže i všechny žíly, které do toho místa vedly. V horečnaté touze ulevit bolesti zvedla hlavu, a rozmazaným zrakem viděla, jak jakýsi elf svírá v pařátech kus živého, krvavého, tepajícího masa. Ani by se nemusela dívat na vlastní ruku, protože jí tam dozajista chyběla část svalu.
Ale teprve až když ho elf zvedl k ústům, pochopila to. Došlo jí, jak skončili všichni ti lidé před ní. Jak skončí i ona. Náhle jí došel význam všech těch hladovým pohledů, posunků a gest. Roztrhají ji zaživa! Jako kus masa!
Nemohla se bránit! Nedokázala sebou donekonečna cukat, zatímco se na ní elfové vrhli jako hladoví psi. Mohla jen křičet, zatímco ji zaživa trhali na malé kousíčky. A křičela. Samozřejmě, že křičela, stejně jako všichni ti před ní. Jenomže ji už žádný člověk neuslyší.
Bylo vůbec možné snést takovou bolest? Marianna cítila, jak ji doslova obírají na kost, a celá podlaha se brzy zaplnila čerstvou krví. Jak dlouho to ještě bude trvat? Jak dlouho ještě bude muset snášet tu nesnesitelnou agónii, než ji konečně zabijí? Zatímco se zmítala mezi elfy, v duchu se modlila ke všem bohům za rychlou smrt.
Ale bohové měli nejspíš obzvláště krutou náladu. Zdálo se, že, kdosi tam nahoře schválně prodlužuje její utrpení, protože se jí to zdálo jako další věčnost. Měla temno před očima, ale dokonale cítila každý úder srdce, i každý dotyk elfských rukou na tom, co zbylo z jejího těla. Pálil, mrazil, a ona pokaždé v duchu zakřičela, protože znamenal jen další a další bolest.
Mohlo to trvat minuty, ale jí to připadal spíš jako roky. Před sebou viděla jen temnou clonu, a v uších jí hučelo, zatímco elfové kolem dál hodovali. Spíš viděla, než cítila, když jí jedna z těch bledých zrůd popadla za prst, a doslova jí ho odlomila od těla. Marianna už měla tolik dalších zranění, že nedokázala zaměřit pozornost jen na to jedno. Necítils ho tak, jak by měla. Viděla jen, jak se na zem snáší další krev. Brzy už to skončí! Musí!
A nakonec to opravdu skončilo. Těsně před tím, než ztratila vědomí, kdy už její srdce vynechávalo každý druhý úder a kdy spíš než jako člověk vypadala jako zakrvavená nestvůra, se s ní zakymácela země. Celý její svět se převrátil vzhůru nohama, a ona dopadla bezvládně na tvrdé dřevo, kde zůstala bez pohnutí ležet.
Neumírala. Nebyla to jen její představa, způsobená ztrátou krve. Jako kdyby z dálky slyšela, jak kolem křičí elfové. Kdyby to ještě dokázala, zlomyslně by se teď smála. Zaslouží si křičet stejně jako ona. Hůř. Ale nedokázala ani otevřít oči, natož přinutit hlasivky vydat nějaký zvuk.
Do jekotu elfů se vzápětí přidal ještě jeden. Hluboké zvířecí vrčení, které vzbuzovalo strach nejspíš i v elfech. No tak mě zabij! Prosila ho Marianna. Byla tak snadnou kořistí, že se onomu útočníkovi prostě nemohlo vyplatit bojovat s elfy. Tak proč to konečně neukončí?
Najednou, zčistajasna, křik utichl. Jen jakési trhavé zvuky, a mocné odfrknutí. A… ticho.
A pak, po třech úderech srdce, se ozval dětský pláč. Urputný křik, který celému světu oznamoval, že Dafné je naživu. Žije!
Snad to jediné dokázalo Mariannu přivést k vědomí. Spolu s tím nebezpečným vrčením se vřískot její dcery ještě stupňoval, a ona nemohla dopustit, mu Dafné padla za oběť. Zmobilizovala všechny síly, a dokázala se sama převrátit na záda. Otevřít oči bylo nesmírně těžké, protože netušila, na co se dívá. Výhled jí navíc clonily zkrvavené mokré prameny vlasů, které měla přehozené přes tvář.
Koutkem oka ale viděla, co se děje. Malý tmavý bod, který vydával všechen ten hluk. A nad ním… nad ním viděla obrovského tvora, který k Dafné tiskl snad ještě větší tlamu.
"N… ne!" Zachroptěla Marianna. Znělo to spíš jako jakýsi skřek než hlas, a nesnesitelně ji bolelo hrdlo, když promluvila. "P…prosím! Ne!" zašeptala. I když se snažila s tím bojovat, zatmělo se jí před očima. A pak se propadla do temnoty.
Nebyla mrtvá. Pořád ještě ji zvrácený humor jakéhosi boha udržoval naživu, protože když se probudila, skláněl se drak přímo nad ní. Vypadal jako živoucí oheň, rudý stejně jako krev, kterou byl potřísněn, a vydával hluboké hrdelní vrčení. Téměř uklidňující, pokud by ovšem neviděla jeho původce. A pak si Marianna všimla, že v jedné přední tlapě svírá Dafné.
Ten drak na ni neútočil. I když jeho ruce nebyly uzpůsobeny na chytání něčeho tak drobného, držel ji neskutečně opatrně a jemně. Jako kdyby se bál, že jí i tím nejmenším stiskem ublíží. Což se při jeho velikosti klidně stát mohlo, ale červený drak na ni dával dobrý pozor.
Teď zkoumavě hleděl na Mariannu, jako kdyby čekal na její další slova.
A ona to pochopila. Věděla, co musí udělat, aby Dafné přežila. Napnula všechny síly, a natáhla ruku jejím směrem.
Drak jí řvoucí uzlíček opatrně přiblížil, i když ho stále nepouštěl. Nechal ji, aby se Dafné naposledy dotkla. Aby ji naposledy spatřila.
"Postarej se o ni," dokázala ještě hlesnout Marianna. Drak vyfoukl obláček kouře, který jako kdyby značil souhlas.
Teď už mohla klidně umřít. Všechna vůle ji opustila, a jako kdyby se vzdalovala z vlastního těla. Odplouvala, pohupovala se na hladině nekonečného moře, a pak už neviděla nic. Neslyšela, necítila. Temnota se kolem ní sevřela jako vodní hladina, a konečně ji oddělila od veškerého vnímání.
Rudý drak ještě chvíli stál nad mrtvým tělem. Ta žena musela neskutečně trpět, přemýšlel, když pozoroval její zranění. Možná by pocítila jisté zadostiučinění, kdyby věděla, že všichni ti elfové už jsou pryč. Nepřežil ani jeden. Nečistá, bezduchá špína! běželo mu hlavou. Sledoval, jak se mu v tlapě kroutí malé to dítě, které tak náhle přišlo o oba rodiče.
Drak se mocným odrazem vznesl do vzduchu. Máchal křídly, než vyletěl dostatečně vysoko a pak rozevřel obrovskou tlamu a vychrlil mocný proud plamenů.
Požár zachvátil zdevastovanou loď téměř okamžitě, plachty a dřevo chytaly snadno, a zanedlouho už po lodi nezbyde nic než popel a ohořelé trosky. Mrtvá těla stráví oheň a nikdo už si nikdy nevzpomene, co se tady vlastně událo.
Drak naklonil křídla a zachytil do nich příznivý vítr, který ho vznesl vysoko do oblak. Věnoval ještě poslední pohled plápolající lodi a zamířil směrem do vnitrozemí. V tlapě stále svíral křičící dítě.


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 parala parala | Web | 7. listopadu 2012 v 21:04 | Reagovat

Moc pěkná povídka! Kdy bude pokračování?

2 Jezzy Jezzy | Web | 8. listopadu 2012 v 18:51 | Reagovat

Luxus, takové drastické nechutnosti zbožňuju. :-D
Vlastně to je i Stark z Her o Trůny, je to ten samý herec. xD

3 uncle-picker uncle-picker | 10. listopadu 2012 v 22:31 | Reagovat

Uf... a to jsem si to přečet' před spaním... to budu mít sny... O_O

...ale abych našel v té perle aspoň nějaký kazík:
"Byla si ale téměř jistá, že to byl pohled to světle modrých očí její dcery." - nějak se tam zmnožilo "to".

4 Sisi / Siska Sisi / Siska | Web | 11. listopadu 2012 v 12:48 | Reagovat

na e-mail budu posílat jen témata a případné připomínky... přihláška je normálně v komentářích a rozsah... je to na vás, ale aspoň jednu stránku určitě... ;-) a jak jsem tam psala... je to na vás, co si zvolíte za styl... asi jsem to napsala blbě.. ještě to raději upravím... :-)  :-) téma k prvnímu týdnu soutěže zveřejním až po přihláškách... :-) :-)

5 Laura (Tashie) Laura (Tashie) | Web | 12. listopadu 2012 v 18:31 | Reagovat

Páni, fantasy horor jo? Líbí se mi že elfové jsou i záporňáci :)
Příběh budu sledovat, vypadá to dost napínavě :)

6 Ilía Ilía | Web | 5. června 2013 v 23:15 | Reagovat

Běhá mi mráz po zádech. Proč jsem to musela číst teď večer... :-)

7 Métis Métis | E-mail | Web | 26. ledna 2015 v 16:26 | Reagovat

Tvůj příběh mě zaujal a ráda bych k němu napsala recenzi na svém blogu. Samozřejmě s tvým svolením ;) pokud máš zájem, ozvi se mi prosím co nejdříve na e-mail :) díky

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama