4 - Do dračí země

13. listopadu 2012 v 21:51 | Hunter |  Dračí dcera
Přidávám další kapitolu a přeju pěkné čtení ;). Díky za komentáře u minulého článku...






Drak letěl dlouho a zdálo se, že téměř necítí únavu. Minul den, pak přešla i noc, a on pořád vytrvale plachtil větrem, dál a dál od moře.
Dítě, které nesl, si v pravidelných intervalech stěžovalo hlasitým pláčem. Bylo hladové, unavené a dlouhý pobyt v sevřeném dračím spáru nebyl zrovna to nejpohodlnější místo na takovou cestu. A tak když už křik přerost hranici snesitelnosti, musel drak zastavit.
Byli v tu chvíli už hluboko ve vnitrozemí. Pod nimi se rozprostírala mírně zvlněná krajina, střídaly se lesy i veliké holé plochy a doslova na každém kroku trčela ze země skála. Jako kdyby si nějaký obr hrál s kamínky, poházenými po krajině.
Drak se snesl právě na jednu takovou skálu. Prosvištěl vzduchem a ladně dosedl na léty obroušený kámen.
Vlastně, přesněji řečeno to byla dračice. Říkali jí Perot, nebeská, a ona dělala svému jménu opravdovou čest. V brzkém ranním slunci více než cokoliv jiného připomínaly její šupiny krunýř vytvořený z rubínů nebo kapky krve poskládané jedna na druhé. Zářily oslňující rudou barvou a sama dračice se nesla tak elegantně a sebevědomě, že každý tvor si při pohledu na ni musel připadat uboze.
Teď ale měla poněkud složitý problém.
Když přistála, usadila se na skále co nejpohodlněji tak, aby mohla držet dítě v natažené přední tlapě. Nebylo to nic snadného, protože její drápy byly uzpůsobeny na běh po tvrdé zemi nebo chytání bojující kořisti, ne na držení křehkého člověka.
Zároveň se musela dívat do všech stran, dávat pozor na každé šustnutí. Skála byla vysoká a dračí oči z ní viděly do dálky několika kilometrů. Perot se neubránila nutkání každých pár minut upřít zrak do krajiny, jestli se ji náhodou nechystá navštívit nezvaný host.
Draci byli od přírody přátelské povahy. Pokud nemuseli, na svého druha nezaútočili, a raději vyřešili spor dohodou. Teď se ale nejspíš nacházela na loveckém území kohosi cizího, navíc s lidským mládětem. Nedělala si iluze, že by ji zdejší obyvatelé přijali laskavě, když si s sebou nese člověka, a tak se raději dívala, připravena odlétnout při jakékoli známce nebezpečí.
Dítě v její tlapě se znovu rozplakalo. Perot měla vyvinutější sluch než lidé a ji jeho křik neskutečně rozčiloval. Cesta potrvá ještě nejméně jednou tak dlouho, takže jestli nemá za tu dobu přijít o rozum, musí si s ním rychle poradit.
To malé lidské cosi mělo evidentně hlad. Samozřejmě, vždyť poslední jídlo mu mohla matka dát naposledy včera. Ale co by mohl jíst člověk?
Perot znala lidi lépe než většina draků. Viděla je a mluvila s nimi. Rozuměla jejich jazyku i všem zvláštnostem jejich povahy. S některými se dokonce přátelila, pokud se tak dá nazvat vztah magií obdařeného tvora s tlupou trpaslíků jepičího věku. Lidé připlouvali a zase odplouvali po moři, za moře, ale Perot je měla ráda. Rozezlilo ji, když zjistila, jak dopadla ta skupina v lese. Toho zavalitého muže, co si říkal Bertram, a ostatní ho nazývali Draken, měla v oblibě víc než jiné. Udivovala ji odvážnost, s jakou dokázal čelit tvorům mnohonásobně větším a nebezpečnějším než on sám, i jeho inteligence a břitký jazyk. Odvážný trpaslík, říkala si v duchu. Nejodvážnější z těch malých tvorů.
Sama ho naučila slova dračího jazyka a ochraňovala ho při každé jeho cestě. Teď si vyčítala, že nepřiletěla dřív, aby zabránila tomu krveprolití. Alespoň ho dokázala pomstít. Samolibě se usmála při vzpomínce na krev a křik, kdy se její drápy zatínaly do elfských těl a oheň je upaloval zaživa.
Z krvelačných myšlenek ji vytrhlo nové zafňukání. Nervózně zavrčela a k jejímu údivu dítě na pár chvil opravdu zmlklo. Jenže pak se znovu dalo do křiku, ještě hlasitěji než předtím.
Lidé jedli všechno. Vozili si s sebou ze své země množství potravin, suchým a páchnoucích zatuchlinou. Když mohli, lovili podivnými ostrými nástroji páchnoucími chladem, ale zvířata si nejdřív pekli nad ohněm. Nedokázali ocenit chuť čerstvého syrového masa, ze kterého sotva vyprchal život a které ještě nebylo zkažené teplem. Hnusilo se jim a ani Perot je nedokázala přimět změnit názor.
Také jedli rostliny. Vybírali si jen některé, ale těch pak trhali plné hrsti, ba celé náruče, a cpali se jimi jako obyčejná listožravá zvěř.
Teď ale neměla čas shánět tomu dítěti trávu nebo maso. Bylo by krajně nezdvořilé lovit na cizím území a zdejší draci by to mohli chápat jako významnou urážku. Kdyby byla Perot sama, neváhala by je vyhledat a požádat o svolení k lovu. Byla to jedna ze základních slušností, protože žádný drak by jí z očí do očí takovouto žádost neodmítl. Ale s člověkem na krku něco takového nepřipadalo v úvahu. Vždyť by ani nemohla pořádně lovit, aniž by to dítě zranila! A rostliny sbírat nehodlá, i kdyby se v nich vyznala.
Nakonec se tak uchýlila k nejsnadnějšímu, byť nejnepříjemnějšímu způsobu utišení onoho křičícího mláděte. Sáhla do vlastních zásob energie, aby doplnila ty jeho.
Bylo to krajně odporné a cítila se přitom, jako kdyby jí trhali tělo. Nebolelo to, rozhodně netrpěla jako matka té malé, kterou opravdu sežrali zaživa. Tohle byl jen pocit, ale tím to bylo horší. Její tělo, vlastně každé tělo, bylo chráněné jakousi energickou slupkou, která měla tvořit bariéru mezi vnějším a vnitřním světem. Draci si z ní mohli brát energii pro svá kouzla, i když ji častěji čerpali z okolí, a uměli ji využít jako jakýsi štít. Teď, když Perot ten svůj porušila, byť jen nepatrně, cítila se nepříjemně zranitelná. Nevědomky se otřásla.
Za pár chvil se to spraví, uklidňovala se. Byla to jen nepatrná daň za to, že nebude muset celý zbytek cesty poslouchat ten řev.
K její radosti dítě opravdu utichlo. Lidé měli energii podobnou, jen nesčetněkrát menší, takže i když se Perot vzdala jen nepatrného kousku, pro drobné lidské tělo to musela být dávka obrovské velikosti. Jak se zdálo, překvapila a zasytila dítě dostatečně, takže jako zásahem kouzla přestalo vřískat. Kolem se konečně rozhostilo ticho. Perot se blaženě zaposlouchala do drobných šumů kolem sebe, volání ptáků na nebi a pohybu v korunách stromů, nerušených tím protivným lidským hlasem.
Slunce začínalo krásně hřát. I když by se rudá dračice nejraději rozvalila na skálu, nechala odpočinout zmožená křídla a načerpala trochu tepla ze sílících paprsků, měla už zase naspěch. A tak se jen s hlubokým povzdechem odrazila od kamene, vylétla vysoko do vzduchu, a pokračovala ve své cestě.
Let trval ještě celý den a znovu i celou noc. Slunce zapadlo, vyšlo, a teprve když ho znovu měli vysoko nad hlavou, objevil se před nimi cíl jejich cesty.
Byla to skála. Ne obyčejná skála, ale Skála. Masa kamene tak neskutečně veliká, že vypadala jako zkamenělý obr dotýkající se hlavou nebe. Byla vidět už mnoho úderů křídel dopředu, temná na pozadí světlé oblohy. Tyčila se varovně nad krajinou a v mnohém připomínala spíše horu než skálu.
Celé dva tisíce metrů a možná i více v těch místech stoupaly ze země. Skála stála uprostřed tmavě zeleného moře stromů, obrovská proti čemukoliv živému. Byl to vlastně jakýsi val. Táhl se několik kilometrů daleko na obě strany, široký skoro stejně jako vysoký. Co do výšky se mu nemohla vyrovnat žádná se skal, které Perot míjela na své cestě, a i ty nejvzrostlejší stromy oproti němu vypadaly jako zrnka prachu. I když vyrůstala v jeho stínu a důvěrně zde znala každičký kout, ještě pořád ji ten pohled ohromoval.
Jak se Perot blížila, byly rozeznat stále větší a větší podrobnosti. Skála byla tvořena jakýmsi našedlým kamenem, který na většině míst tvořil jednolitou stěnu. Jen čas od času v něm byla puklina, obvykle i několikrát větší než sama dračice. Při monstrózních rozměrem Skály to ale byla sotva patrná vráska.
Pak tam ale bylo ještě něco. Celá Skála, kam až oko dohlédlo, byla pokrytá množstvím tmavých teček. Při bližších zkoumání byly rozpoznatelné tmavé vstupy do jeskynní. Skála byla zevnitř doslova vyhlodaná jeskynními prostory, velkými, malými i obrovskými, které by pojaly i stovky draků.
Hnízdy.
Opravdu, část z těch jeskynní byla obydlená. Draci v nich však nepřebývali celý život. Jen když chtěli přivést na svět mládě, uchýlili se ke Skále. Pečovali tu o vejce, lovili pro malé dráče a později ho i učili. Nakonec, když bylo schopno samo létat, odvedli ho na jiné místo, kamkoliv v rozlehlé dračí říši, kde s ním žili až do jeho dospělosti.
S každým máchnutím křídel se Perot ke Skále o kus přibližovala. Teď už vypadala na pozadí obrovské šedivé plochy jen jako drobná tečka. Chvíli se plavně vznášela vysoko nad stromy, jako kdyby na něco čekala. Dítě před pár hodinami konečně usnulo a teď kromě občasného kňourání nevydávalo žádný zvuk. Konečně! Dračice si vychutnávala poslední chvíle ticha. Tušila, že v blízké budoucnosti bude mít co vysvětlovat a klidu si moc neužije. To, co přinesla, bylo příliš mimořádné, než aby nevzbudila pořádný rozruch.
A po pár chvílích se skutečně dočkala. Odkudsi z lesa se vynořili dva draci. Jeden zářivě zelený, druhý temně modrý, skoro až černý. Spatřili ji zřejmě oba zaráz, protože v stejném okamžiku zrychlili a blížili se k ní jako dvě barevné šmouhy.
"Perot! Perot!" Volali. To už byli vysoko ve vzduchu, a dračice se jim vydala v ústrety. Setkali se ještě v prudkém letu, takže do sebe málem narazili. Oba draci Perot několikrát nadšeně oblétli. Z tváří jim přitom byla jasně čitelná radost ze shledání.
Vítání tady nebylo zrovna bezpečné, a tak Perot zamířila ke Skále. Neomylně našla jednu z prázdných jeskyní a i s oběma draky se usadila uvnitř. Přistání pro ni bylo trochu těžší, vzhledem k nepoužitelné přední noze, zdařile ho ale vybalancovala. Potom se usadila u jedné ze stěn opuštěného hnízda.
Jeskyně patřila dozajista k těm menším. Už na první pohled bylo jasné, že ji dlouhá léta nikdo neobýval, protože stěny byly pokryté nánosy špíny a na podlaze se povalovaly kosti i další všemožné smetí.
Teď se konečně mohla obrátit k oběma drakům. Poznala je, už když vylétli z lesa, a nemohlo se jí dostat lepšího uvítání než od těch dvou.
První, tak tmavě modrá, až vypadala skoro černě, nesla jméno Naraina a byla Perotinou dobrou přítelkyní, která k ní snad za každé situace vzhlížela. Teď právě dosedala na skalní římsu, elegantním pohybem složila křídla, a vrhla na rudou dračici pohled zvídavý i potěšený zároveň.
Ta druhá, ostře zelená, se jmenovala Merriel. Merriel, která teď nakláněla trojúhelníkovou hlavu směrem k Perot, a pozorovala ji čím dál znepokojenějším pohledem. Její drahá sestra.
Draci nemívali příliš mnoho dětí. Dvě nebo tři, což bylo o mnoho méně než lidé nebo elfové. Svých potomků si nesmírně vážili a každému věnovali celé roky péče. Dračí sourozence tak od sebe většinou dělila dlouhá desetiletí a málokdy si projevovali více než zdvořilé přátelství. Spojovali je jen rodiče, ne společné zážitky nebo vztahy.
Perot a Merriel byly výjimkou potvrzující pravidlo. Ač byla zelená dračice na světě už téměř půl druhého století a její mladší sestra teprve necelých osmdesát let, dokázaly si k sobě najít cestu. Protože Merriel žila v blízkosti rodičů, když se Perot vylíhla, byla s ní už od úplného začátku, a v lecčem jí nahrazovala mnohdy zaneprázdněnou matku. Dlouhým společným soužitím dovedly téměř k dokonalosti umění číst v mysli a řeči těla té druhé, a tak se Perot ani nedivila, když ji sestra počastovala tak zamračeným pohledem.
Naraina se už mezitím stačila dát do řeči. Jestli někdy někdo o dracích tvrdil, že jsou nemluvní, po setkání s tímhle tmavomodrým pokladem by musel svůj názor bezpodmínečně odvolat. Pokud se dala do řeči, málokdo ji uměl zastavit.
Teď už samozřejmě poskakovala kolem Perot v podobě rozvířeného barevného tornáda. Kdokoliv by mohl namítnout, že v malém uzavřeném prostoru se dvěma dalšími draky se víří docela špatně, ale Naraina to teď celkem obstojně popírala. Zaplnila celý prostor mezi Perot a Merriel svým štěbetání.
"Taky tě ráda vidím, Naraino," promluvila Perot, když ji tmavá dračice konečně pustila ke slovu. "A ráda vidím i tebe, sestro," předvedla dračí úsměv směrem k Merriel. Ta jí ho k jejímu údivu stejnou měrou oplatila.
"Och Perot! Ani si nedokážeš představit, jak jsi nám chyběla," hořekovala Naraina. "Bez tebe tady byla taková nuda. Nikdo ze Starších nedokáže nic jiného než jíst a spát, a všichni ostatní mají vlastní starosti. Myslela jsem, že se z toho zblázním!"
Perot se musela v duchu ušklíbnout. Samozřejmě, tohle bylo pro Narainu typické. I tady, v nejrušnějším místě celého dračího území, prakticky jediném, kde draci žili pohromadě, si dokázala stěžovat na nedostatek zábavy.
"Tak to tě musím opravdu politovat," napůl se pousmála. Naraina se zasmála. "Ale co tady vlastně děláš? Myslela jsem, že jsi odešla žít na sever…"
Tohle ji opravdu trochu zaskočilo. Když viděla Narainu naposledy, chystala se dračice zrovna k odletu z Varangy, pryč kamsi do divočiny. Perot si myslela, že ji už možná ani neuvidí, a přece před ní teď stála, po necelých patnácti letech.
Nebyla ani příliš mladá, aby musela podstupovat nutnou výuku, ani dost zkušená, aby mohla sama učit. Takže to mohlo znamenat jen jediné…
"Víš, já tady mám…" Naraina se skoro tajemně usmála. "Máme tady vejce." Pyšně se usmála.
"Naraino! To je úžasné! Gratuluju ti!"
I když to víceméně čekala, stejně měla z přítelkyně radost. Malé dráče bylo jedinečným požehnáním, a nemohla ho Naraině jinak než přát.
"Já vím," souhlasila modrá dračice. "Je to úžasné. Nikdy by mě nenapadlo, že se to stane. A navíc tak brzy. Je to teď všechno skoro dokonalé. Vlastně úplně dokonalé, když jsi tu taky." Odhalila zuby v rozpustilém úsměvu.
Perot rozuměla, jak to Naraina myslela. Draci nemívali děti před stým rokem věku, obvykle spíš později než dříve, protože měli dlouhý života a na všechno dost času. Naraina byla dokonce o něco málo mladší než Perot, a tohle bylo v jejím věku něco naprosto nečekaného, i když úžasného…
"Co nejdřív to půjde, musím tě k němu zavést," slibovala jí teď. "Je úžasný. Nebo úžasná, to nevím. Ale myslím si, že to bude spíš on. A taky se seznámíš s Joishim. Ten je úžasný úplně stejně," dodala ještě. Kdyby byla pod krunýřem šupin vidět kůže, byla by teď dračice celá červená místo modrá.
Než ale stačila pokračovat, do hovoru se vložila Merriel.
"A co sem vlastně přivádí tebe?" položila jí konečně tu obávanou otázku. Perot bylo jasné, že se to ty dvě stejně dozví. Všichni se to dozví. Doufala ale, že to bude spíš z doslechu než od ní, a navíc tak brzy. Čím déle by to počkalo, tím lépe.
"Snad ne…" Bylo jasné, co Narainu napadlo, a Perot musela jen naprázdno zavrtět hlavou. Přála by si mít vlastní dráče, samozřejmě, ale zatím to byly jen plané sny. Nerada o tom mluvila a Naraina to věděla. Proto teď kajícně sklopila zrak.
Nebylo třeba odpovídat a zbytečně plýtvat slovy. Místo toho jen pootevřela tlapu, kterou dosud držela skrčenou pod tělem. Před očima obou užaslých draků se tak objevilo spící lidské dítě.
"To je… To je člověk!" Vykřikla Naraina. Už tak podrážděná Perot měla chuť jí odpovědět něco jízlivého, ale v poslední chvíli se ovládla. Nemá smysl ji urážet kvůli věcem, za které nemůže…
"Co tady dělá?! Proč jsi ho sem přinesla, Perot?" Tuhle reakci očekávala, a přesto doufala, že se jí vyhne. Naraina ji okamžitě zahrnula vodopádem slov. Perot ale mlčela. Nechtěla na nic odpovídat. Alespoň teď ne. A rozhodně ne zrovna jí.
Mnohem víc čekala na reakci své sestry. Merriel ji dlouhou chvíli upřeně pozorovala, jako kdyby se pokoušela přečíst si pravdu v jejích očích. Pak konečně promluvila, ignorujíc Narainino zmatené švitoření.
"Ví o tom matka?"
Perot se zhluboka nadechla.
"Ne. Právě proto jsem tady."
"Ona toho člověka zabije," konstatovala Merriel. Řekla to sice chladně, nebyl v tom ale ani kousek zášti. Jen čistá pravda, se kterou Perot už předem počítala. Nevole bílé Seliviell k lidem byla všeobecně známá. Kdyby to dítě opravdu bylo jako všechny ostatní, čistočistě lidské, bez zaváhání by ho připravila o život. Perot jen doufala, že si matka nejdřív poslechne její slova, než se rozhodně jednat.
"Já vím. Vím, že si to myslíš, ale ona to neudělá."
"Proč by neměla, Perot? Vím o tvé slabosti pro lidi, ale taky vím o jejím názoru na tyhle věci…"
"Neudělá to," opakovala Perot. "Zjistíš proč."
Pak se otočila zpět k Naraině. Ta teď mlčela a měla tak ublížený výraz, že Perot pociťovala nutkání začít ji utěšovat. Nestávalo se často, aby jí někdo tak neomaleně skákal do řeči.
"Omlouvám se vám, ale byla to dlouhá cesta, a já bych co nejrychleji měla za sebou všechny povinnosti. Půjdu teď navštívit matku a otce," omluvila se. Prošla kolem zaražené Narainy i mlčící Merriel.
"Samozřejmě," vzpamatovala se nakonec mladší z obou dračic. V hlase jí zaznívala jasná výčitka. "Ráda… ráda jsem tě viděla, Perot."
Perot na ni kývla na rozloučenou. Bude se jí muset co nejdřív omluvit, pokud si jí chce usmířit.
"I já tebe. Ráda bych viděla tvoje dráče, až se vylíhne, pokud mi to dovolíš. Zastav se za mnou, jestli budeš chtít. Pravděpodobně tu teď budu delší dobu."
Nechala Narainu, aby si její slova přebrala po svém. Doufala, že ji neurazila až přespříliš. O její přátelství opravdu stála, i když se tmavomodrá dračice zdála být trochu moc přelétavá a povrchní.
Když ale uslyšela, jak Merriel vstává a jde za ní, hrklo v ní mnohem víc. Narainu si dokáže usmířit snadno, ale pokud si rozhněvala svou sestru, pravděpodobně o ni přijde. Merriel měla velice vyhraněné názory a byla příliš tvrdohlavá, než aby byla ochotná Perot naslouchat.
Jenže místo toho, aby ji začala obviňovat, promluvila Merriel smířlivým, skoro až jemným hlasem.
"Počkej na mě, doprovodím tě. Myslím, že mě budeš potřebovat." Perot v tu chvíli spadl ze srdce balvan těžký skoro jako sama Skála.
Společně se vznesly do vzduchu a se stoupavými proudy pod křídly se rozlétly pryč.


 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Trpaslík a elf Trpaslík a elf | E-mail | Web | 15. listopadu 2012 v 13:57 | Reagovat

Ahoj,
moc pěkný web. Nejen jeho design, ale líbí se mi hlavně tvůj styl psaní.
Taky zkouším psát. Tak ti jako kolegové nabízím k nahlédnutí svůj blog:
http://trpaslikaelf.blog.cz/
Nenutím ho, ani si tu nedělám reklamu, jen ti nabízím možnost počtení mého díla - za to tvé, příjemné.
Měj se pěkně a držím palce ať ti nevyschne inspirace :-)!

2 Laura (Tashie) Laura (Tashie) | Web | 15. listopadu 2012 v 20:33 | Reagovat

Máš úžasný styl psaní a taky je skvělé, že máš dlouhé kapitoly, ty moje jsou docela krátké :) Už aby byla další kapitola, příběh vypadá hooodně zajímavě :-)

3 Majkelina Majkelina | Web | 18. listopadu 2012 v 17:40 | Reagovat

Ahojky :)
Líbí se mi, jak píšeš. I když je tohle první kapitola, kterou jsem si přečetla, budu tady asi pravidelným návštěvníkem. :D  Jediné, na co si budu muset zvyknout, že draci mají velice podobné chování jako lidé. V tom však spočívá tvá originalita. Jen tak dál. ;-)
Majkelina :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama