5 - Varanga

22. listopadu 2012 v 15:26 | Hunter |  Dračí dcera
Přidávám další kapitolu, v pořadí už pátou (teprve? Tak to mám co dělat, jestli to chci do Vánoc dopsat). Moc děkuju za komentáře u minulého dílu, měla jsem z nich hroznou radost :D...





Skála nebyla jediným mimořádným přírodním úkazem, který se draci rozhodli pojmout za svůj. Perot a Merriel nechaly obrovskou masu Skály za sebou, přelétly přes les a minuly dokonce i řeku, vlnící se ve spirálách krajinou. A pak se to před nimi objevilo.
Drahokam.
Lepší výraz ten balvan vystihnout nemohl. Leskl se ve slunci přesně jako drahý kámen a jásal tisícem odstínů. Draci ale našli slova vždy a všude a říkali mu Varanga, sněmovna.
Byla to skála, jak jinak. Ne tak neskutečně veliká jako ta Skála, přesto ale vzrostlé stromy sahaly sotva do desetiny její výšky a zdály se být nepatrné jako dětské hračky. Samotná skála měla velice zvláštní tvar - jako kdyby snad ani nebyla vytvořena přírodou, spíše něčí rukou. Nebo tlapou.
Na vrchní straně byla zploštělá a vybroušená do dokonalé roviny, která se na slunci zářivě leskla. Poté, na nižších úrovních, následovaly desítky dalších, menších plošek. Všechno to byly přesně kruhové tvary, někdy zasazené do skály, jindy předsazené, takže tvořily jakési balkony. Zespoda je podpíraly mohutné kamenné sloupy, hrubé a neopracované, přesto ale viditelně vytvořené rukou myslící bytosti.
Jak se draci víc a víc blížili, byly rozeznatelnější další podrobnosti. Třeba barva skály, pohybující se v měňavých odstínech mezi pískovou a světle hnědou, kdy se jednotlivé odstíny střídaly v uzounkém žilkování. Rovné plochy byly zbarveny do šeda a jasně se leskly, až z toho oči přecházely.
A nakonec už byli rozpoznatelní i obyvatelé Varangy. Kam jen oko spočinulo, všude byli draci. Všech barev a kupodivu i velikostí, protože kolem skály prolétali mnohdy malí, ještě nedorostlí dráčci. Varanga měla totiž kromě poradního účelu také účel vzdělávací - mladí draci tu trávili posledních pár let před dovršením dospělosti, aby se dozvěděli vše potřebné o svých magických schopnostech. Vyučovali je Starší, zkušení draci, kteří pojali Varangu za svůj domov.
Jak se blížili, s každým mávnutím křídel bylo Perot hůř a hůř. Měla by cítit radost a někde v hloubi duše se doopravdy radovala - vracela se do míst svého dětství, kde přebývaly její nejšťastnější vzpomínky. Teď se zároveň ale vracela s neradostným nákladem a nedoufala příliš v milosrdenství své matky. Navíc jí pořád ještě zněly v hlavě Seliviellina poslední slova, když se s ní minule loučila. Matka jí vyčítala, že odchází, že by měla zůstat a přijmout své místo mezi Staršími draky. Přes svůj nízký věk byla Perot výborná kouzelnice a snad ještě lepší letkyně, což se o starých dracích rozhodně říct nedalo. Když tehdy Perot matku odmítla, nerozloučily se právě v dobrém. Když zavřela oči, dokázala si ještě docela přesně vybavit její mrazivý pohled.
A teď jí nese něco, co by rozhněvalo každého draka. Seliviell bude zuřit desetkrát víc.
Jak se blížili, mnoho draků na ně volalo pozdravy. Merriel žila ve Varanze trvale a většinu z nich tak mohla považovat za sousedy. Perot byla všeobecně známá spíš jako ta, která se paktuje s lidmi, a málokdo z draků, co ji zdravili, ji doopravdy znal. Snad jen někdo, s kým létávala jako malá, nebo některý ze Starších. Potřásla hlavou, jak se pokoušela zaplašit ty vzpomínky…
Perot a Merriel přistály na nejvyšší plošině. Bylo dobrým zvykem nejdříve se ohlásit královskému páru nebo jeho nejvýše postaveným zástupcům, pokud jste právě přiletěli.
Vládnoucí pár měl v dračí společnosti spíše jen nevýznamnou funkci. Byl volen všemi obyvateli říše dost starými na to, aby mohli rozhodovat o politických záležitostech, a málokdy si někdo z draků nechal ujít příležitost podílet se takové události. Vzhledem k tomu, že královský pár byl zvolen doživotně a draci svůj věk počítají na stovky let, většina z nich tuto volbu zažila sotva jednou dvakrát za život.
Po zvolení žili král s královnou ve Varanze, dokud nenadešel čas jejich smrti. I když fakticky měli nejvyšší postavení v dračí společnosti, málokdy zažili opravdu velké rozhodování. Sloužili spíše na ozdobu, nebo jako jedni z učitelů mladším drakům, protože byli těmi nejlepšími z nejlepších kouzelníků. Občas za nimi ale draci chodili i se závažnějšími problémy, se kterými si sami nedokázali poradit. Časté útoky elfů. Nemoci zvěře, kterou lovili. Otrávené řeky, ze kterých pili. To pak král s královnou pověřovali draky sloužící tarfu a ti problém vyřešili.
Tentokrát to bude jiné, pomyslela si Perot trochu jízlivě. Tentokrát tomu budou muset čelit sami. Těš se, matko.
Když přistáli, okamžitě se k nim hnali první draci. Vzhledem k tomu, že největší plošina Varangy plnila funkci korunního sálu, zas tak časté návštěvy zde nebývaly. Když navíc zjistili, že jedním z nově příchozích je Perot, ještě víc je to vzburcovalo.
"Vítejte," zahřměl hlas jednoho z nejstarších draků. Jmenoval se Chare. S věkem pomalu přesahujícím půltisíciletí už vypadal spíše jako vetchá skořápka, i když si pořád zachovával mlhavou auru vznešenosti. Jenže jeho dříve temně fialové šupiny už ztratily svůj původní lesk a drápy měl obroušené a rohy polámané. Jen v očích se mu jiskřilo a právě díky nim nevypadal jen jako kus oživlého kamene. Právě teď si Perot měřil zkoumavým, trochu nesouhlasným pohledem.
"Vítej obzvláště ty, Perot. Mějte prosím chvíli strpení. Královský pár tu bude co nevidět."
Královský pár. Při tak blízké vyhlídce na setkání s rodiči byla Perot čím dál svolnější k naprosto šílenému nápadu se prostě sebrat a utéct. Věděla, že by ji nikdo nepronásledoval. U matky už by si to ale nejspíš nikdy nevyžehlila.
Než se však mohla k něčemu doopravdy odhodlat, ti dva ji předběhli. Odkudsi z nitra Varangy se vynořili další draci, tentokrát jim ale všichni ostatní ustupovali z cesty. Dva mohutní tvorové, jeden černý, druhý bílý, se pyšně nesli uličkou mezi zástupem. Na první pohled bylo vidět, že tvoří pár. Měli téměř dokonale synchronizované pohyby a už jen letmý pohled na ně vzbuzoval úctu. A strach, pomyslela si Perot. Strach také.
Jak přicházeli blíž, mohla Perot s potěšením konstatovat, že její rodiče se nezměnili ani trochu. Bylo to sice jen pár let, co je neviděla, v jejich pojetí času naprosto zanedbatelná doba, ale ve skrytu duše se bála, že možná přeci jen vypadají jinak.
Ale byli stejní. Oba dva.
Vra´aar, černý a hrůzu vzbuzující přízrak, kterého však mohla nazývat svým otcem. Měl šupiny zabarvené v odstínu té nejhlubší temnoty, nejtemnější noci, a přesto zářící tisícem odlesků, jak si světlo pohrávalo s jejich povrchem. Vra´aar patřil k těm největším drakům, co kdy žili nebo budou žít. Tyčil se nad všemi přihlížejícími podobně jako Skála nad krajinou. V jeho jak jinak než černých očích plápolalo jiskřivé světlo, nikdo by z nich ale nepoznal, na co zrovna myslí. Jediná věc na jeho těle, která nebyla dokonale temně černá, byly drápy, rohy a poloprůsvitná blána křídel, které přecházely tón z tónu spíš do šedé.
A pak tady byla Seliviell. Nesla se vedle Vra´aara stejně pyšně jako on, i když z její strany to vypadalo trochu jako pohrdání. Zapříčiňoval to neobvykle tvarovaný obličej, kterému vévodily oči se dvěma světlounce modrými duhovkami. Dračí královna se dívala na svět ledovýma očima, které vypadaly místy spíš jen jako bělmo. Jestli se za nimi vůbec kdy ukrývaly nějaké city, byly velmi dobře skryté.
S jejím výrazem ladilo dokonce i zbarvení šupin. Byla čistě bílá, jako čerstvě nasněžený sníh nebo sluncem vybělená kost. Ani drápy, rohy nebo obrovská blanitá křídla nebyla v jiném odstínu. Přímo zářila mezi draky s šupinami v temných barvách, zároveň jí to však dodávalo velice znepokojivý vzhled. Když pátrala očima v davu, mnozí z těch, na které se podívala, raději ucukli, nebo pod silou jejího pohledu zavrávorali. A Seliviell si to zřejmě užívala.
A pak se podívala na Perot.
Rudá dračice byla už zvyklá čelit matčiným modrým očím. Netrhla sebou jako mnozí jiní, dokonce ani nemrkla, jen jí pohled bez pohnutí opětovala.
Pár vteřin, které se zdály být jako celá věčnost, se ty dvě jen beze slov poměřovaly. Všichni ostatní zmlkli, ani nedutali, a i ten nejmenší šelest nebo neopatrné přešlápnutí zněly jako hromobití. Napětí mezi Perot a Seliviell jako kdyby bylo téměř hmatatelné. Obě čekaly, co ta druhá udělá. Jestli se pohne jako první.
A pak Seliviell povytáhla koutky do zubatého dračího úsměvu a vykročila vpřed. V tu chvíli jako kdyby všichni přítomní sborově vydechli.
"Vítej, dcero," pronesl Vra´aar jasným, hlubokým hlasem. Vždycky zněl trochu jako zamyšlená bouřková mračna, která ještě nejsou rozhodnutá, zda budou soptit nebo ne. Ve většině tvorů by to vyvolávalo strach, ale Perot připadal ten hlas spíš uklidňující. Promítaly se v něm chvíle jejího dětství, kdy ji Vra´aar právě oním hlasem tak často utěšoval a vyprávěl jí.
"Otče. Matko." Perot sklonila hlavu v gestu vyjadřujícím úctu. Vra´aar a Seliviell jen kývli. Byť to byli její rodiče, jako královský pár měli vyšší postavení, díky kterému jim musela prokazovat patřičnou úctu.
Zatímco mluvili, pořád ještě přicházeli k Perot. Teprve teď se zastavili těsně před ní. Rudá dračice byla najednou ráda, že má vedle sebe Merriel.
Konečně si mohla rodiče prohlédnout zblízka. Ne, vážně se nezměnili ani trochu. Zároveň si všimla tázavé jiskřičky ve Vra´aarových očích. Co tady tak najednou děláš? Ptal se.
"Rádi tě opět vidíme. Je to už dlouhá doba, co jsi zde byla naposledy," pronesla Seliviell. Perot v tom slyšela bodavou výtku.
"Přivádí mě sem neodkladné záležitosti, matko. Letím již několik dní z východního pobřeží. Celou cestu jsem se nezastavila, spěchala jsem, abych vám přinesla tu zprávu."
"O co jde?" Ptal se Vra´aar teď už tišším hlasem.
"Ráda bych… ráda bych vám to sdělila ve větším soukromí. Tady je příliš mnoho očí."
Vra´aar a Seliviell nejdřív mlčeli - zdálo se, že zvažují její slova. Nakonec téměř současně kývli.
"Dobře. Vyřešíme to jinde."
Perot je tedy následovala do nitra skály. V doprovodu několika draků ze Starších slétli dolů z hlavního prostranství a otvorem ve skále prošli do jedné z mnoha jeskyní.
Vevnitř v případě Varangy znamenaly obrovité prostory. Stejné místo, které skýtaly otevřené plošiny, ne-li víc, se nacházelo i uvnitř.
Draci Varangu postavili sami v dávných dobách, kdy se ještě kouzla proháněla nespoutána krajinou a oni sami nebyli ani zdaleka ti nejnebezpečnější tvorové na světě. Po vzoru Skály, největší a nejúchvatnější stavby, kterou kdy spatřila jakákoliv rasa, vytvořili Varangu, sněmovnu.
Stavba trvala mnoho generací a desítky draků při ní položily život. Museli nejen náročnými kouzly, ale i vlastními drapy a svaly přeměnit pustou horu na něco obyvatelného. Do obyčejné skály, jakých se ve zdejších končinách nacházely desítky, tesali plošiny, sloupy, podpěry i vnitřní prostory, až nakonec dali vzniknout Varanze v celé její majestátní kráse. Lesklé plošiny byly vytvrzené kouzly, stejně jako některé stěny, které by se jinak zhroutily. Draci nebyli příliš dobří stavitelé, protože si svá obydlí běžně zřizovali v přírodních jeskynních, a nebýt magie, Varanga by nejspíš nestála.
Vnitřní prostory v ní byly pojaty opravdu velkolepě. Ve středu skály se táhl jakýsi tunel, komín, který zevnitř spojoval většinu jeskynní. Neústil nahoře, takže jediný způsob, jak se z něj dostat, bylo přes jednu ze stovek chodeb. Varanga tak zevnitř vypadala trochu jako mraveniště nebo strom vyžraný hmyzem. Natrvalo tu žilo jen pár desítek draků, takže větší část vnitřního prostoru byla neobydlená, často navštěvovaná jen jednou za desítky let. Všechno to byly jen nahrubo vytesané jeskyně, pouze u těch obydlených byly stěny trochu obroušené a prostory zabydlené.
Vra´aar a Seliviell je zavedli do jednoho z opravdu majestátních skalních prostorů. Velikostí se sice nevyrovnal horní plošině, ale kdyby Perot vzlétla, docela snadno by si tu mohla protáhnout křídla. Už z dřívějška si pamatovala, že jeskyně slouží jako poradní sál v případě velké nepřízně počasí. Drakům sice déšť nevadil, před sněhem se ale rádi schovali, obzvláště ti starší, a obvykle se uchylovali právě sem. Teď však jeskyně zela prázdnotou.
"Tak, Perot, o co jde?" Promluvila konečně Seliviell. Mezi řádky Perot četla teď už jasnou výhružku - ať je to co chce, doufám, že jsi nás sem nezavedla kvůli nějaké hlouposti.
"Matko, otče. Starší." Perot kývla směrem, kde trochu stranou postávalo asi pět nebo šest sešle vypadajících draků. Jedním z nich byl i Chare, který se teď už opravdu podezíravě mračil.
Ještě poslední pohled směrem k Merriel. Jedině u ní si mohla být jistá tím, že ji podpoří. Nebo alespoň nevyžene.
Nejradši by se zhluboka nadechla, kdyby neměla pocit, že z jejího okolí vymizel všechen vzduch. Sama cítila, jak jí tluče srdce.
Rozevřela tlapu, ve které doposud skrývala dítě. Na pozadí rudých šupin a dlouhých ostrých drápů vypadalo křehce a nesmírně zranitelně.
Přesně jak Perot čekala, jako na povel se ozvalo hned několik hlasů. A pak taky Seliviellino vrčení.


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Majkelina Majkelina | Web | 23. listopadu 2012 v 14:46 | Reagovat

Ahojky :)
Tohle je druhá kapitola, kterou čtu a musím jen souhlasit se svým předchozím konstatování. Tahle povídka má úžasnou myšlenku a ty moc pěkně píšeš. Přesto že jsem se zarazil při slově balvan :D , které mi přišlo příliš hrubé, tuhla povídku jsem si zamilovala. Mohla bych si tvé stránky přidat do spřízněných království?
Majkelina :)

2 Majkelina Majkelina | Web | 24. listopadu 2012 v 17:15 | Reagovat

Ahojky :)
Už jsem si tě přidala do oblíbených a do jednoho článku jsem přidala odkaz na tvůj blog. ;-) Vážně se mi tady u tebe líbí. Hodně štěstí s dalším psaním.
Majkí :)

3 Nhoriel Nhoriel | Web | 8. prosince 2012 v 14:23 | Reagovat

Zdravím Hunter,
musím uznat, že mě dost překvapilo, jaký máš pisatelský talent. Hned po pár řádcích první kapitoly mě tvůj příběh do sebe vtáhl a těžko se z jeho spárů dá vyprostit.
Máš vážně skvělý styl a promyšlenost tohoto příběhu mě neskutečně ohromuje.
Nemůžu se dočkat pokračování. Jen tak dál...:D

4 uncle-picker uncle-picker | 11. prosince 2012 v 17:33 | Reagovat

"Draci Varangu postavili sami v dávných dobách, kdy se ještě kouzla proháněla nespoutána krajinou..." - to je nejkrásnější věta, kterou jsem v poslední době slyšel.
Šťourat budu až někdy jindy  ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama