7 - O patnáct let později...

26. ledna 2013 v 15:34 | Hunter |  Dračí dcera
Tak jak jsem předesílala, povedlo se mi neukázat se tu zase víc než měsíc ;p. Sorry.
Ne, nevyhlašovala jsem žádnou stávku, i když to tak pravděpodobně vypadalo. Prostě mě jen dostihl leden - to snad mluví samo za sebe, ne? ;) Bože, jak já tenhle měsíc nesnáším! Máte to podobně, že doháníte všechny známky spíš pět minut PO dvanácté než za pět dvanáct, a pak jste naštvaní sami na sebe, že jste se neučili dřív? Popřípadě se z toho celkově zhroutíte? (Tímto zdravím svou chřipku ;p)...
Radši se nebudu moc rozepisovat (původně byl tenhle proslov asi tak čtyřikrát delší).Takže - užijte si další kapitolu ;).
Mimochodem, moc děkuju za komentáře u té minulé... :)






První vzpomínka, kterou si Dafné byla schopná vybavit, patřila dračím šupinám. Zelené a bílé, černé a rudé, a spousta dalších barev, které dohromady vytvářely nádherný obraz. Věčnost.

Byla to necelá tři léta od té chvíle, kdy bílá dračice Seliviell prohlásila lidskou holčičku za svou dceru. Rozruch, který to vyvolalo, žádný z dračích starců jaktěživ nepamatoval. Po celé říši se ptali. Slétali se do Varangy, jen aby viděli to zázračné dítě, které tak omámilo jejich královnu. Trvalo to jednu zimu a jedno léto a ještě mnohem víc času, kdy se svět posouval po nekonečné mořské hladině, než všichni pochopili a přijali. Snad celou věčnost trvalo, než se vody ustálily a spory byly vyříkány.

Dafné si nic z toho nepamatovala. Nevzpomínala si na zástupy draků, kteří ji pozorovali a divili se nad ní. Nevěděla nic o překvapených pohledech a výkřicích, když ji vládci oblohy prvně spatřili, a žasli, jak si tak malý tvor mohl omotat draka kolem prstu.

O ničem z toho neměla ani potuchy.

To jediné, na co byla v pozdějších dobách schopná si vzpomenout, byla její rodina.

Vra´aar a Seliviell, Perot a Merriel. Mnoho draků jí bylo uchváceno, ale pro ni nikdo nebyl dražší než ti čtyři.

Vzpomínala si, jak se šupiny nádherně leskly. Když Seliviell naklonila hlavu ke svému partnerovi, obraz se změnil. Když Perot složila křídla, přestalo se jí kolem hlavy rudě blýskat, a červenou nahradila pronikavá zeleň šupin její sestry.

Zprvu to byl jen nejasný obraz. Ale jak Dafné rostla, bylo čím dál jasnější, že není jen obyčejné lidské dítě. Ba dokonce ani dračí.

Kouzlit začala nebezpečně brzy. Teprve tehdy si Seliviell cele uvědomila následky svého jednání. Perot matce nikdy nevyčítala, co s Dafné udělala, možná to ale bylo stejnou měrou prokletí jako požehnání. Když si Dafné poprvé sama rozsvítila světlo v jeskyni, nechala si zcela přirozeně rozzářit dlaň, několik dní jí z toho bylo špatně. Byla slabá, potácela se a často i plakala, dokud ji Vra´aar nebo Seliviell neutěšili. A nikdo netušil, co s ní bude dál.

Když kouzlila podruhé, přivolala si lesklý kamínek z druhé strany náhorní plošiny. Svůj pokus splatila týdnem v horečce. S tím už se draci vypořádávali hůř. Oni sami, tvorové skrytí za ochranným obalem z šupin, mohli jen těžko onemocnět, a dlouho si nevěděli rady s prachobyčejným lidsky horkým čelem.

Nezastavilo jí však ani to. A nepomohlo by ani domlouvání a zakazování. Kouzlila prostě sama od sebe, bez rozvahy, bez kontroly, jako všichni mladí draci jejího věku. Na rozdíl od nich se ale musela potýkat s dalším neduhy a nemocemi, které u ní náročnost magie pokaždé vyvolala. Slábla a znovu sílila, několikrát se ocitla málem na pokraji smrti, kdyby nebylo včasného zásahu Seliviell. Ta svou milovanou dceru zachránila už tolikrát, že se to snad ani nedalo spočítat.

A tak Dafné rostla.

Čím byla starší, tím víc byla zřejmá její podoba s mrtvými rodiči. Seliviell zakázala komukoliv, aby se byť jen slovem zmínil o jejím původu, o té dávné lidské rodině. Přesto trpěla Perot výčitkami svědomí, že Dafné žije v takovém klamu.

Chtěla jí říct, odkud ve skutečnosti pochází. Snad od první chvíle, co se holčička začala ptát, proč nevypadá jako ostatní draci, se jí pokoušela vysvětlit, kdo byli její praví rodiče. Dafné ji ale nikdy dlouho neposlouchala, přiživována Selivielliným nesouhlasem.

Když jí bylo pět a její vrstevníci se už pomalu začínali prohánět oblohou, zlomila si ruku, když se pokoušela létat. O tři roky později se zase hnala lesem za zvířetem, a pokusila se ho po dračím způsobu zakousnout. Jelen bez zranění utekl, a Dafné to odskákala naraženou hlavou a ošklivým šrámem na noze, po kterém jí zůstala špatně zhojená jizva. O kouzlení ani nemluvě - i když zvládala všechnu lehčí magii, v neustálé snaze dohnat ostatní draky se pokoušela o příliš těžká kouzla, která se jí často vymkla z rukou, a kolikrát ji málem stála život.

Perot a Seliviell vedly dlouhé hádky o tom, co všechno by se měla Dafné dozvědět. Bílá dračice ale svou lidskou dceru navzdory Perotiným protestům nepřestala držet v iluzi, že vše je v pořádku.

A tak roky plynuly.


Lesem se jako o závod hnala mrštná tmavá postava. Hbitě přeskakovala padlé kmeny, obíhala balvany, přelétala kaluže a potoky, skoro jako kdyby měla křídla. Běžela, seč mohla, a oči upírala dopředu, dopředu, na drobný světlý bod, který se jí ze všech sil snažil zmizet.

K smrti vyděšený osobuka byl stejně hbitý jako vítr kolem nich. Na rozdíl od Dafné byl opatřen nohama dlouhýma jako samotná Skála a mohl tak prchat rychleji než ti, kteří ho lovili. Ale byl to pouhý mladíček, tak nezkušený, že se snadno nechal vlákat do pasti. Na starší zvířata by tahle lest jen stěží fungovala, to už si Dafné zkusila mnohokrát - ale teď měla štěstí a při lovu narazila na sotva odrostlé mládě. Musela se v duchu ušklíbnout. I když by silné nohy mohly osobuku zachránit, teď ho vedly přímo do záhuby.

Ještě chvíli běžela přímo za ním, ale pak se odpojila, a začala stoupat do mírného svahu. Přímo po její levé ruce se otevírala puklina ve svahu. Byla čím dál hlubší a hlubší, až bylo nakonec dno tak hluboko, že by z něj nevykoukla ven ani na špičkách. Tvořilo jakýsi trojúhelník, postupně se zešikmovalo a zmenšovalo. A právě tam osobuka mířil.

Jen tak dál, šklebila se spokojeně.

Že se ocitl v pasti, došlo zvířeti, až když málem narazil do hliněného svahu. Pokoušel se vyskočit ven, leč neúspěšně. Stěny byly příliš vysoké a strmé, než aby se mu mohlo podařit vyškrábat se po nich. Zbývala mu tedy jen jediná úniková cesta - zpátky tam, odkud přišel.

Zhruba ve chvíli, kdy se otáčel, mu ale na záda dopadla Dafné.

Běžela celou cestu přímo nad ním, a když viděla, že se otáčí k úprku zpátky, vrhla se dolů. Nebála se, i když by si pád z takové výšky mohla pěkně odskákat. Měla ale na své straně lehké nohy, šikovnost, a malé kouzlo, kterým pád zpomalila a proměnila ho ve skok.

Osobuka se pod její vahou zhroutil k zemi a Dafné slyšela několikeré zapraskání kosti. Odkutálela se stranou, z dosahu ostrých, slepě tápajících kopyt, a uviděla, jak se osobuka marně pokouší postavit. Jedna přední noha se mu neustále podlamovala, takže na ní nemohl pořádně došlápnout. Vydal ze sebe žalostné zaskučení.

Dafné se začala přibližovat zprvu jen opatrně. Velice opatrně. I zraněné zvíře je pořád nebezpečné, obzvlášť když bojuje o vlastní život, říkával jí vždycky otec. A i když jemu při lovu pomáhaly zuby, drápy a obrovská křídla, která ho nesla rychleji než vítr, i on sám už utržil pěknou řádku šrámů.

Osobuka ustupoval směrem ke stěně. Couval před hrozícím nebezpečím. Těžko ale mohl uhýbat a uskakovat na třech nohách, takže když se Dafné vymrštila ke skoku, zůstal jen zkoprněle stát na místě. Srazila ho zpátky na zem. Tentokrát už mu nezlomila žádnou kost. Nejspíš. Zato sevřela ruce těsně kolem štíhlého zvířecího krku, a tiskla je k němu, dokud z něj nevyprchal život.

Teprve potom povolila a poodstoupila pár kroků stranou. Chtěla si svou kořist důkladně prohlédnout.

Byl to mladý osobuka, o tom se přesvědčila už prve. Nebyl příliš velký, jeho hlava by jí sahala sotva po ramena, měl ale elegantní dlouhé nohy a protáhlé tělo pokryté světle hnědou srstí s místy bílými skvrnami. Hlava s do prázdna vytřeštěnýma tmavýma očima, malá, zdobená bílým flíčkem nad nozdrami, a se pyšnila dvěma páry sotva povyrostlých růžků.

Dafné si povzdechla, a dala se do práce. Sice ulovila, tím to ale nekončilo. Než si nasytí žaludek, bude to ještě chvíli trvat.

Když se postavila rovně, byla docela vysoká, byť proti ostatním obyvatelům těchto krajů dosahovala výšky trpaslíka. Černé vlasy jí sahaly až ke kolenům, jako jeden veliký zoufale zacuchaný chuchvalec. Mezi nimi se skoro ztrácel obličej, který rozhodně nepatřil drakovi. Dafné měla hranatou čelist, trochu odstávající uši a tvář pokrytou špínou a tolika šrámy a odřeninami, kolik jich jen za život stihla nasbírat. Stejným způsobem měla zdobené celé tělo, ošklivou jizvou na noze počínaje, popáleninou na zádech konče. A celému tomu zjevu vévodily její oči - tak světlounce modré, že se zdály téměř bílé, divoké a vzdorovité. Vyzařovaly jakési pohrdání nad světem a odhodlanou výzvu, ať se s ní utká každý, kdo se odváží. Právě díky nim nevypadala tak docela jako člověk. Měly v sobě cosi dračího. Krásného, nespoutaného, ale ani náhodou lidského.

U pasu se jí houpal Zub. Dračí zub. Byl to objev nesmírně cenný, nalezený kdysi v podzemí Varangy. Patřil pravděpodobně nějakému drakovi Starého věku, protože v těch dobách někteří moudří Starší chodili umírat pod Varangu, aby posílili její moc. Předtím, než zkameněl, mu zub nejspíš vypadl, a válel se tam, dokud si ho Dafné nepřivlastnila. I když už nebyl tak pevný, jak by potřeboval drak, ona neměla jiné zuby, ba dokonce ani drápy, kterými by mohla trhat svou kořist. Kouzlem si ho obrousila, aby byl ještě ostřejší, a používala ho tam, kde ostatní drásali vlastními zuby.

Jala se odřezávat ty čtyři protivné růžky, které osobukovi rašily na hlavě. Byla to nepříjemná práce, protože nemohla použít kouzlo, a rohy byly pevné a tvrdé. Po chvíli měla ruce celé rudé, ale nepřestávala řezat, dokud nebyly uvolněné. Rozzlobeně je odhodila stranou.

Teď už konečně mohla kouzlit.

Zvířata, která se celý život musela bát nebezpečí z oblohy a dračích kouzel, si časem vytvořila vlastní obranu. Nemohla se obrnit proti ostrým drápům nebo tlukoucím křídlům, ale dokázala drakům zabránit v používání kouzel. To by byl ten nejpohodlnější způsob lovu, nemuset se dlouhé hodiny plížit za kořistí a namáhavě ji honit, napadalo Dafné tolikrát. Na zvířata ale kouzla neúčinkovala, a tak se za nimi musela štvát pokaždé, když dostala hlad.

Neúčinkovala jen do té doby, dokud měli tvorové na sobě zdroje této své obranné-magie. Draci tohle nikdy netušili a přišla na to vlastně až Dafné, kterou nebavilo zdlouhavé opékání každého kusu masa.

Každé zvíře totiž mělo na těle určité místo, odkud jeho kouzelné obrany pramenily. Byla to místa vrozená, něco jako další orgán. Většinou rohy, někdy i kámen v žaludku, jako u některých malých lesních tvorů. A pokud jste věděli, kde tuhle určitou věc hledat a odstranit, bylo vyhráno.

A Dafné to věděla.

Z lesa dotáhla kupu větví. Naskládala je na úhlednou hromadu a na rozevřené dlani zapálila oheň.

Nepálilo to. Ne doopravdy. Když se jí přímo na kůži třepotal zářivý oranžový plamínek, cítila spíš jen lehké brnění než bolest. Když vykouzlila oheň poprvé, lechtalo to, ale časem si zvykla. Záviděla ovšem ostatním drakům, kteří dokázali chrlit plameny bez použití kouzla.

Drobný plamínek, zatím spíše jiskřičku, sfoukla na suché dřevo. Kouzlo přeskočilo, a za chvíli se z nepatrné jiskřičky stal opravdický oheň.

Dafné si nehodlala špinit ruce další krví a tak osobuku prostě kouzlem roztrhala. Bylo to hrubé a dost neobratné kouzlo, navíc se tráva okolo pokryla zvířecí krví. Jiní by ho dokázali pozřít na dvě kousnutí, ale Dafné jen obratně manipulovala se slabými záchvěvy magie a odtrhávala od sebe svalovinu i kosti, které držely tělo pohromadě.

Když byla hotová s tímto, obrátila se zpět k ohni. Zdálo se, že plameny samy od sebe vyskakují, opouštějí své druhy v hnízdě ze suchých větví a pokrývají roztrhaného jelena.

Ač to tak mohlo vypadat, nespálily ho. Dafné pečlivě kontrolovala, jak velký oheň na mase plápolal a pokud se jí zdálo, že už není potřeba, okamžitě ho uhasila. Jinde ale přidávala na žáru, co to jen šlo, a tak měla za chvíli připravené jídlo. Takhle, s použitím kouzelného ohně, to trvalo sotva chvíli. Kdyby nad masem seděla a sama ho opékala, nenajedla by se ani do západu slunce.

V žaludku jí hladově zakručelo, protože z masa se linula vskutku lákavá vůně, a Dafné si uvědomila, jak velký má vlastně hlad. Naposledy jedla před dnem a půl, kdy jí matka přinesla kořist chycenou nedaleko Skály.

Pustila se do jídla s divokostí nenasyceného draka. Nikdo jí ostatně nikdy neřekl, že by měla dodržovat nějaké slušné chování. A proč taky? Ač byla královskou dcerou, ani ostatní draci se nestarali, jak u jídla vypadají, či jestli jim krev příliš neušpinila lesklé šupiny.

Trvalo jen chvíli, než se docela nasytila. Přesto snědla jen malou část upečeného masa a několik dalších kusů zůstalo ležet syrových opodál. Jeden celý osobuka byl na ni příliš velký, třebaže by se z něj mohla živit dlouhé dny.

Drak si ovšem zásoby neukládá. Příliš jídla na jednom místě se kazí a láká potulné žebravé šelmy, vlky a medvědy. Ti by možná mohli posloužit jako chutné sousto jejímu otci a sestrám, ale Dafné sama by se neodvážila čelit hladovému medvědovi. Vlkům možná, ale ani se Zubem by nepřemohla velkého hnědého medvěda, kterých se po okolních lesích potulovala spoustu.

Vzala si s sebou jen trochu jídla. Zpola snězená, opečená noha, a ještě další kus masa. Sní je, až jí trochu vytráví. Zbytek jen přehlédla rychlým pohledem, ale nebylo už tam nic tak výjimečného, co by stálo za snězení. Ostatky jelena tak poslouží za večeři obyvatelům lesa, kteří se teď teprve ukrývali ve stínech a čekali, až Dafné odejde.

Přidala do kroku, a za chvíli už se řítila lesem. Ne sice tak rychle jako před chvílí, kdy pronásledovala kořist, protože teď měla plný žaludek a plné ruce, ale i tak se hnala lesem vcelku slušnou rychlostí. Užívala si běh. Bavilo ji cítit kolem sebe vítr, vlající vlasy, a vidět krajinu jen se míhat. Podobné pocity zažívala během letu, to se ale nesla na cizích křídlech. Teď byla vlastním pánem, a tím, kdo ji hnal kupředu.

Dafné vždycky vydržela běžet rychle a velmi, velmi dlouho. Neuběhlo tedy příliš času, když rozeznala mezi stromy první náznaky šedivě hnědého kamenného obra. Jak se blížila, začal onen obr odkrývat čím dál víc drobností, až konečně stanula před Varangou.

Stanula možná není to nejsprávnější slovo. Nestála před branami té ohromné skály, která se jako výsměch všem stromům tyčila vysoko, převysoko nad jejich koruny. Varanga totiž neměla brány, neměla schodiště, a kdo by ji chtěl dobýt ze země, mohl zůstat jen a jen u smělých plánů.

Nebo umět šplhat.

Dafné neomylně zamířila ke skupince skalisek. Byly to jen drobné kamínky v porovnání s obrem nad nimi, sloužily jí však jako orientační bod a odrazový můstek v jednom.

Vyškrábala se po jednom z nich. Na někoho by možná byly vysoké, vždyť měřily skoro polovinu výšky Perot, ale Dafné se ani v nejmenších nezatočila hlava. To hlavní teprve přijde, a pokud by se bála už v takhle směšné výšce, nikdy by se nemohla zvát drakem.

Skalky měly stejný povrch jako Varanga. Dafné už tolikrát napadlo, že jsou to možná její vejce. Tak jako draci kladli vejce, ze kterých se potom v útrobách Skály líhly jejich děti, tak i dračí domov měl své vlastní potomky. Jenomže ti byli kamenní, a navždy zůstanou uvěznění ve své skořápce.

Pak už stála na špičce nejvyšší ze skal, a plavným pohybem se přehoupla na samotnou Varangu. Skála měla nerovný povrch, hnědošedý a plný drobných i větších kamínků. Poskytovalo jí to nespočet úchytů pro ruce i nohy a Dafné šplhala po stěně hbitě jako veverka v korunách stromů.

Za pár chvil už se dostala nad stromy, a stále ještě měla větší část cesty před sebou. Několikrát si odpočinula, když ji začaly bolet ruce. Lézt tak vysoko s roztřesenými prsty mohlo být taky to poslední, co by udělala. Vždycky, když na chvíli zastavila, dívala se kolem sebe. Odtud měla úžasný výhled, přes celé široké pásy lesů, které patřily jen a jen jí. Draci si mohli nechat oblohu. Ona za svou považovala zemi pod ní.

Těšilo ji, že Varangu z takového pohledu vidí jen ona. Draci žili výš, a sem se nikdy nedostali. Mohutná křídla je možná vynesla vysoko do větru, plachtit tak blízko kolem skály ale nedokázali. Nemohli po ní ani šplhat - jejich vlastní obrovská váha by je stáhla dolů, nebo by se s nimi utrhl samotný kámen. A tak Dafné byla jediná, kdo se mohl těšit z těchto pohledů. Draci možná znali Varangu ze vzduchu, jako malou rozmazanou věc hluboko pod sebou, ale Dafné si ji nejlépe pamatovala jako chladnou stěnu, která čněla nad ní, a bránila jí v pádu.

Zatímco dumala nad takovými myšlenkami, obratně se posunovala po skalní stěně, až nakonec dosáhla první jeskyně.

Byla to její jeskyně. Tedy, ne ta opravdová, ve které spala. Tuhle neprohlásil nikdo za její, dokonce ani Dafné sama, přesto s ní cítila podivnou spřízněnost. Ve Varanze bylo tolik jeskyní, děr a plošin, že mnoho z nich zůstalo neobydlených. Tuhle kromě Dafné nenavštívil nikdo už pěkných pár let, a tak si v ní zřídila své vlastní místo.

Bylo to to první, kam přicházela po svých výletech, a tak tu skladovala veškeré věci, které našla nebo jí byly drahé.

Teď ale jen prošla kolem navršených hromad. Maso hodila do kouta. Tam na něj snad nepřijdou ptáci, kteří jinak obletovali Varangu v zimě i v horku jako neodbytní komáři. Málokdy se však odvážili dovnitř do jeskyní, protože tam obvykle posloužili drakům jako zákusek.

Varanga měla kromě vnější tváře ještě jednu. Zevnitř byla vykotlaná, jako ztrouchnivělý strom. Tunel, který vyplňoval její nitro, by zvládl pojmout několik draků vedle sebe, s naplno roztaženými křídly, a táhl se hluboko dolů i vysoko nahoru. Kdesi nad Dafné končil zase jen skálou - nebyl propojený s horní plošinou, a tak jediný zdroj světla poskytovaly průchody z jeskyní. Většina jich byla s tunelem spojená. Ne sice všechny, pokud si její obyvatelé chtěli ponechat nějaké soukromí, ale ty ostatní ano, a tak se tunel stal dobrým spojovacím prostředkem, pokud někdo nechtěl vylétat ven.

Dafné se vyhoupla na skalní římsu a pohlédla nad sebe. Nebyly tam sice žádné schody, šplhat ale pořád ještě uměla. Jen si musela dát větší pozor - neviděla tady dál než na pár dalších kroků a musela volit cestu opatrně. Kdyby špatně sáhla, mohla skončit jako placka dole na skále.

I když postupovala pomaleji, největší část cesty už měla za sebou. Trvalo jí tedy jen chvíli, než nahmatala důvěrně známou hranu skalní římsy a přelezla přes ni do bezpečí jeskyně. Než opustila tunel úplně, věnovala jeden pohled černé prázdnotě v něm. Dnes jsi mě nedostala! Ušklíbla se v duchu.

Tahle jeskyně, snad jako jediná, měla schody. Vedly přímo na horní plošinu, i když někteří draci byli otevřeně proti takovýto zásahům. Schody byly vytvořené speciálně pro Dafné, protože když byla mladší, častokrát se neodvažovala šplhat v takových výškách. Teď ale otvor ve skále jen sjela pohrdlivým pohledem a pustila se nahoru rovnou po skalní stěně. Hloubka pod ní už byla opravdu úctyhodná -stromy se zdály jako pouhé kamínky na cestě.

Posledních několik natažení ruky. Přitáhnout se, dát si pozor na uvolňující se kámen, vytáhnout se nahoru… a byla konečně tam. Nikdy jí nenapadlo změřit si, za jaký čas se dostane z úpatí Varangy až sem, teď ale cítila, že byla opravdu rychlá. Pyšně se sama pro sebe usmála.

"Dafné!"

Uslyšela, jak na ni někdo volá, a automaticky se ohlédla po hlasu. Byla to její matka, kráčející k ní trochu kolébavou chůzí, jak se snažila pospíchat.

"Jsi zpátky brzy," podivila se bílá dračice, když k ní dorazila.

Seliviell, její matka, byla opravdovým skvostem mezi draky. Nejen, že se pyšnila titulem Vidící a královny všech pánů větru - byla také neobyčejně půvabná. S bílými, vždy se lesknoucími šupinami, světle slonovinovými rohy i drápy, a inteligentníma očima barvy tak světlé, že vypadala spíš bílá než modrá, ji považovali za skutečnou dračí krasavici. Když se nad Dafné sklonila, převyšovala ji alespoň pětkrát.

"Měla jsem dobrý lov," vysvětlovala. Měla času dost, takže se mohla pustit do obšírného popisu své dnešní výpravy.

"Je dobře, že jsi přišla dřív," řekla jí Seliviell, když konečně domluvila. "Perot je na cestě sem."

"Perot?!" Vyjekla Dafné nadšeně. Bílá dračice se jen zašklebila.

"Myslela jsem, že budeš mít radost. Rada s ní potřebuje projednat nějaké záležitosti ohledně situace na pobřeží, ale jsem si jistá, že se zdrží déle. Alespoň budete mít čas na tvou výuku…" Dodala nakonec, když už se Dafné tvářila příliš nadšeně. Po těchto slovech okamžitě otráveně protáhla obličej.

"Říkala jsem vám, že je mi to úplně jedno. Nezajímá mě, jestli budu umět mluvit jako nějací dvounozí blázni na druhé straně hor. Vždyť jsou to nekončící hory, ne? Jak by mohl na druhé straně někdo žít?"

"Je to důležité, Dafné. Víš, že ani já s Perot nesouhlasím ve všem, v tomhle má ale pravdu. Navíc, pokud se naučíš mluvit lidským jazykem opravdu dobře, možná ti Perot dovolí žít nějaký čas s ní."

Dafné spolkla výtku, že na pobřeží jí stejně lidský jazyk bude k ničemu, ale nakonec si to rozmyslela. Nemělo smysl Seliviell dráždit.

"Kdy se asi Perot objeví?" Zeptala se po chvíli a z hlasu jí už opět čišelo nadšení.

Čistě teoreticky vzato byla Perot její sestra. Seliviell byla matkou jich obou, stejně jako Vra´aar jejich otcem, a Merriel s Jaspisem jejich sourozenci. Dafné ji ale vždycky viděla spíš jako hodnou tetičku, která se jednou za čas objeví a udělá pro ni první poslední. Věděla, že Perot hrála určitou roli v jejím nalezení a osvojení Seliviell a Vra´aarem, a také vždycky zřetelně cítila neshody, které panovaly mezi bílou a rudou dračicí. To všechno ale dokázala hravě zapomenout, když si s ní Perot hrála, lovila nebo ji vynesla na křídlech až vysoko nad mraky. Zkrátka a dobře, návštěva Perot byla slavnostní událostí.

"Pokud počkáš tady, měla by dorazit do západu slunce," odpověděla jí Seliviell.

Dafné se posadila na okraj náhorní plošiny. Pod ní padala stěna do úděsné hloubky, ale ona jen šťastně komíhala nohama v prázdném prostoru a upřeně zírala na světle modrou oblohu, jako by ji tím dokázala přinutit ztmavnout.

Pod ní lesy, nad ní nebe, kolem jí draci. Dafné si v tu chvíli připadala jako ta nejšťastnější bytost na světě…



Omluvte prosím očividnou klišovitost (jak se to sakra skloňuje?) nadpisu ;), neb tento mi přišel nejpřesnější. Všimli jste si taky, že to je už druhá kapitola v pořadí končící na tři tečky?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Laura Laura | Web | 26. ledna 2013 v 21:15 | Reagovat

Naprosto vím, o čem mluvíš, vůbec nic nestíhám :D (teda do konce ledna hodlám dodělat další kapitolu :))
Jinak, nádherná kapitola, příběh se mi moc líbí a zajímá mě, jak se to bude dále vyvíjet :)

2 Majkelina Majkelina | Web | 27. ledna 2013 v 8:46 | Reagovat

Ahojky :)
Moc pěkné. Už se těším na další kapitolu.

3 Kate Kate | Web | 30. ledna 2013 v 18:01 | Reagovat

Nó, já nevím, nějak se k tomu nemůžu pořád dostat. :( Je toho teď na mě nějak moc, omlouvám se. :'(

4 slivers slivers | Web | 8. září 2016 v 5:46 | Reagovat

cetelem půjčka na auto O_O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama