8 - Soukromé války

30. ledna 2013 v 20:49 | Hunter |  Dračí dcera
Ano, opravdu se stalo nemožné, a já stihla opravit další kapitolu dřív než zase za měsíc. Gratulace přijímám ;D.
Díky za komentáře u předchozího dílu - pokaždé moc potěší :). Snad se mi podaří v tom opravování nasadit nějaké rozumné tempo - povídku už mám dopsanou (24 kapitol, jen tak mimochodem ;)), ale k přečtení a opravení se prostě nedostanu tak často, jak bych chtěla. Takže nechť je to takovým opožděným předsevzetím - chtěla bych přidávat další kapitolu vždycky v úterý a ve čtvrtek (EDIT: v pátek. To jsem se zase upsala), dají-li všichni známí i neznámí bohové. Nejsem si ale vůbec jistá, jak v tom budu úspěšná.
Taky mám nápad na další projekt - pokud všechno půjde dobře, snad se tu ještě tenhle týden objeví článek. Snad ;).
Co víc říct - asi jenom - enjoy it.
Ne, přece jenom mě ještě něco napadlo - tohle video. Je to trochu (hodně) mimo téma, ale já se o to prostě musím podělit. Kdo nezná Nightwish, asi mu to moc neřekne, ale jinak... no, podívejte se sami.








Perot se objevila přesně ve chvíli, kdy slunce zapadlo za obzor, zprvu jen jako malá rudá tečka na pozadí nekonečné narůžovělé oblohy. Ve vzduchu byl v tu chvíli cítit první závan večera, přinášený chladným větrem noci. Lesy kolem Varangy se bouřily jako mořské vlny, zvedaly se a klesaly podobné nekonečným černým oceánům. Dafné nikdy moře neviděla, ale byla si jistá, že by vypadalo právě takhle.

Obloha měla barvu přecházející od tmavnoucí modré přes jemně růžovou až po zlatou v místě, kde se poslední sluneční paprsky běžely schovat před postupující tmou. Plošina se sem tam zaleskla, když na ni dopadl poslední světelný paprsek. Teď ještě zářila slábnoucím světlem dne. Za chvíli se však rozsvítí jako jedna z hvězd na obloze, až si jí na své pouti všimne právě vycházející měsíc.

Perot zprvu taky vypadala jako hvězda. Až když se přiblížila natolik, aby ji draci svým ostrým zrakem zahlédli, několik se jich vydalo na nebe za ní. Vypadali jako drahokamy všech možných barev, když se ve vzduchu vítali a světlo jim procházelo skrze blanitá křídla. Dafné v tu chvíli tak moc toužila vznést se do větru s nimi, až ji z toho píchlo u srdce. Navenek to však nedala znát a jen stála s mírným úsměvem na tváři, hlavu zvednutou k obloze.

Perot se nakonec snesla za ní, podobná obrovskému rudému listu. Šupiny se jí v zapadajícím slunci třpytily jako samy hvězdy.

"Dafné!" Zvolala nadšeně. Ta už utíkala směrem k ní, aby ji přivítala. Doběhla právě ve chvíli, kdy Perot přistála na zemi, a téměř se srazily. Když Dafné nabrala ztracenou rovnováhu, obejmula Perot kolem nohy. Dračice se jejímu počínání jen smála, a věnovala Dafné rozverné šťouchnutí do zad.

Byl to jejich rituál. Dafné už jako malá ráda spávala na přední noze své dračí sestry nebo se celé hodiny vydržela honit za špičkou jejího ocasu. I když by to jindy byla smrtelně nebezpečná zbraň, celá pokrytá trny, Dafné ho doteď považovala za tu nejlepší hračku.

Teď se na Perot šťastně zubila.

"Těšila jsem se na tebe," řekla nakonec. Bylo to vlastně zbytečné - samozřejmě, že se na ni těšila. A i kdyby to Perot už předtím nebylo jasné, teď už rozhodně ano. Přesto bylo podivně uklidňující to vyslovit nahlas.

"Jako já na tebe," odvětila Perot. I to bylo součástí rituálu. Dafné se jen ušklíbla. Dříve by měla nutkání se hloupě zahihňat, už byla ale dost stará na to, aby chápala, že takové věci se nedělají. Takové věci draci nedělají. Místo toho Perot rozverně šťouchla pod bradu, do místa, kde byly šupiny silné sotva jako list. Tam totiž bylo jedno z mála míst, kde to draci cítili.

Perot se po ní ohnala. Očím cizího pozorovatele by se to mohlo zdát jako útok, ale Dafné přesně viděla Perotiny zpomalené pohyby, kdy dračice jen klidně pohnula hlavou. Ani v nejmenším se to nepodobalo rychlému a dravému, skoro hadímu pohybu, jakým by zasazovala ránu kořisti. Tohle byla výzva ke hře.

A samozřejmě, že ji přijala. Za chvíli už se válely ve změti rudých šupin a tmavých vlasů a nebylo možné rozeznat, co patří ke komu.

Zdá se to neuvěřitelné, aby maličký člověk bojoval s drakem. Ale Dafné nebyla tak docela člověk. Dokázala se vyhýbat Perotiným úderům stejně hbitě, jako sama zasazovala rány, a rychle uskakovala pokaždé, když se k ní přiblížila zubatá dračí hlava. Samozřejmě ani ona nezůstala bez šrámů. Na každý úder, kterým Perot jen dloubla do šupin, dostala sama jeden škrábanec.

Rudá dračice bojovala jen na oko. Mírnila každý úder a nepoužívala skoro žádnou sílu, aby Dafné nezranila. Přesto měla čas od času problém ji vůbec chytit - tak rychle se její malá sestra pohybovala.

Hrály by si snad celou noc, kdyby mohly. Společně strávené chvíle pro ně byly vzácné nadevše. I když Dafné na Perot neustále naléhala, aby se do Varangy přestěhovala natrvalo, rudá dračice měla svůj domov na východním pobřeží, a odcházela odtamtud jen velice zřídka a nerada. Proto se s Dafné vídala tak málo, i když ji měla celým velikým dračím srdcem ráda.

Zrovna když se teď Dafné chystala chňapnout Perot za jeden z trnů na noze, aby se tak snadněji mohla dostat k šupinami nechráněnému břichu, vyrušil je čísi příchod.

Matka, uvědomila si, ještě než zvedla hlavu. Perot tlumeně zavrčela.

Seliviell s Vra´aarem po boku stála před nimi a měřila si své dcery ledovým pohledem.

"Buď zdráva, matko," pronesla Perot tónem chladným jako led, když se zvedla ze země. Ta tam byla její hravost - teď z ní čišela jen potlačovaná nenávist.

"I ty, dcero," opětovala jí bílá dračice stejně kamenně. Měřila si ji nevraživým pohledem. "Je milé vidět, že se radši věnuješ hrám příslušícím dětem, místo abys oznámila svůj přílet pánům a Starším Varangy a svým rodičům," pokračovala.

"Odpusť mi, moje královno. Doufala jsem, že sama vyhledáš svou dceru, se kterou jsi se tak dlouho neviděla. Nebo že budeš alespoň v blízkosti Varangy. Nemůžeš po mě vyžadovat, abych tě hledala až u Skály, když máš být tady a dohlížet na život ve Varanze."

Seliviell propalovala Perot hněvivým pohledem a chvíli vypadala, že má na jazyku něco ještě daleko kousavějšího, nakonec ale zůstala zticha.

Dafné by se nejradši klidila z cesty. Nenáviděla tyhle rozhovory, stejně jako Vra´aar, Merriel, Jaspis nebo kdokoliv jiný, kdo se ocitl v přítomnost těch dvou. Nikdy jindy neviděla Perot tak rozčilenou. Jindy byla laskavost sama, neodmítla pomoc tomu, kdo by ji potřeboval, a s každým dokázala najít společnou řeč. Ovšem ve chvílích, kdy čelila své matce, byla jako vyměněná.

A Seliviell, ta Seliviell, která Dafné uklidňovala, když měla zlé sny, nebo když se zranila při lovu, ta Seliviell, která jí byla milující a nenahraditelnou matkou, se při pohledu na Perot chovala jako… jako… neexistovala slova, která by dokázala přesně popsat Seliviellin výraz. Někdy si Dafné říkala, jak vůbec může být Perot její dcerou. Matka by se přeci ke svým dětem měla chovat laskavě, nebo ne?

Ze zadumání ji vyrušil zvuk Vra´aarrova silného hlasu.

"Vítáme tě zde, Perot. Odpusť prosím matce její výčitky, měla o tebe jen strach. Cesta až od moře je dlouhá, a kdo ví, co tě na ní mohlo potkat…" Nechat svá slova rozplynout se do ztracena. Stejně je ale všichni měli vepsané hluboko v mysli - Vra´aar měl prazvláštní tón hlasu. Zněl jako bouře přesně před bodem varu, jako kouzlo před výbuchem. Zahřmění uprostřed temné noci. Nešlo ho jen tak ignorovat.

Z Perot jako kdyby jeho účinkem na chvíli opadla veškerá zuřivost. Se šťastným, náhle proměněným výrazem udělala několik kroků k otci. Vra´aar se prosmýkl kolem Seliviell a srazil se s Perot v bouřlivém dračím objetí. Jako dvě hory, napadlo Dafné. Připomínali jí cosi uložené v dávné paměti, něco, co si nedokázala za žádnou cenu vybavit. Vypadali šťastně.

Seliviell stála stranou Vra´aara a své dcery, s nezměněným chladným výrazem. Až když se k ní Dafné přitočila, její tvář zjihla.

"Omlouvám se, že jsem Perot zdržela," pronesla tiše. Necítila sice potřebu omlouvat se, pokud tím ale matku uchlácholí, byla ochotná to podstoupit. "Nechtěla jsem ti způsobit problémy."

"Ale ne," protestovala Seliviell. "Dafné, ty jsi žádný problém nezpůsobila. Nedělej si s tím starosti." Konejšivě do ní drcla čumákem. "Nezlobím se na tebe. Na tebe ne, dítě."

Dafné tak tak spolkla otázku, proč se zlobí na Perot. Ale i kdyby jí to Seliviell byla ochotná říct, trvalo by takové vyprávění mnohem déle, než vůbec mohla mluvit.

Vra´aar už se mezitím dostatečně uvítal se svou dcerou a teď stál po jejím boku naproti Seliviell. Skoro jako její stráž. Černé a rudé šupiny vedle sebe vyvolávaly zajímavou hru světel.

"Matko, musím s tebou mluvit ohledně jedné důležité záležitosti. Týká se to-" Než mohla Perot domluvit, Seliviell jí skočila do řeči.

"Dafné, buď prosím tak hodná a nech nás o samotě, ano?"

Dafné na ni jen nevěřícně koukala. Teď? Vždyť Perot sotva dorazila!

"Ale matko, já…" Rázný pohled světle modrých očí ji umlčel. Seliviell měla oči navlas stejné jako Dafné, ale uměla jimi vzbudit takový respekt, že se daly považovat za skoro kouzelné. Ať se Dafné snažila, jak chtěla, nikdy se nedokázala podívat alespoň z desetiny tak hrozivě.

Teď zrovna jí došly argumenty a Seliviell jako by jí vypalovala díru přímo do hlavy.

"D…dobře," řekla. Neznělo to ani z poloviny tak vzdorovitě, jak by si přála.

"Řekni někomu, ať tě doprovodí. Nechci, abys v téhle tmě lezla sama po skále." S těmi slovy jí Seliviell přestala věnovat pozornost, i když Dafné si byla jistá, že ji pořád koutkem oka sleduje.

Když dupala pryč, uviděla na pozadí tmavé oblohy zelenou skvrnu. Merriel. Nikdo jiný to být nemohl. Zelených draků bylo málo, hodně málo. A takových jako Merriel, na trávových nebo mechových, ale ostře zelených, ještě méně.

Dafné ani nepočkala, aby ji pozdravila. Merriel stejně hned půjde za Perot a nebude Dafné věnovat pozornost. Vždycky to tak dělala.

Vědoma si matčina pohledu v zádech, s téměř hmatatelně uspokojujícím pocitem vzdoru se přehoupla přes okraj skály. V dlani jí zářilo malé světýlko, umožňující jí vidět na cestu pod sebou.

Neuslyšela ale žádný křik ani důrazná varování, aby nikam nelezla. Jediné, co k ní noční vítr zavál, byl hlas bílé dračice, ztišený obavami.

"Dafné se to nesmí dozvědět…"


Dafné probudily až sluneční paprsky na tváři - lechtaly ji zlatým světlem, které k ní pronikalo skrz otvor ve skále. Promnula si oči, spokojeně se protáhla a vyskočila na nohy. Až tehdy si uvědomila, že slunce už je vysoko na obloze.

Její pokoj, nebo lépe řečeno, její jeskyně, se ani v nejmenším nepodobal zbytku skalních prostor Varangy. Dafné nedokázala chrlit oheň ani používat tak složitá kouzla jako ostatní draci, a tak si musela bydlení poupravit podle svého.

Jeskyně to nebyla příliš velká. Jeden drak by se sem vešel, a možná i dva, ale to bylo všechno - její jeskyně se ani zdaleka nevyrovnala těm opravdu obrovským, ve kterých mohli draci volně roztáhnout křídla nebo dokonce létat. Sem ale nikoho nezvala a oni sami radši vyhledávali otevřenější prostory, takže tohle místo patřilo jen a jen jí.

V jednom rohu stál veliký kámen miskovitého tvaru. Kdysi jí ho sem přitáhla Perot, která ho taky sama obrousila a zbavila ostrých hran. Byl vyplněn změtí kůží, které Dafné sloužily jako pokrývky, když přišla zima. Prohlubeň uprostřed byla dostatečně velká, aby se v ní celá schovala, pokud se skrčila. Jak rostla, už se v ní neztrácela tolik jako dřív, což ji trochu mrzelo. Líbil se jí pocit, že je mezi kůžemi celá schovaná, maličká jako kapka vody v moři.

Kámen byl vlastně jediným vybavením jeskyně. Ve vchodu, vedoucímu do prázdna, viselo přes zimu také několik kůží, teď ale byly stržené a pohozené kdesi v rohu. V tom stejném rohu se válely i různé zbytečnosti, od neuměle obroušených kamenů až po vybělené kosti. Většinou to byly pokusy o výrobu zbraní, ať už jakéhosi pazourku nebo zbroušení zvířecích kostí. Nic z toho ale Dafné nedovedla až do konce, protože její Zub se jí stejně vždycky osvědčil nejlépe.

Teď ale spěchala. Všechen svůj majetek obhlédla jen velice zběžně, zatímco pádila k opačnému východu z jeskyně, vedoucímu do spojovacího tunelu.

Když se Dafné obratně chytila známého výstupku skály, rázem zapomněla na všechnu ospalost. Tuhle cestu znala velmi dobře. A protože teď sem snad ze všech průchodů dopadalo alespoň slabé světlo, nepotřebovala ani to magické. Šplhání jí šlo rychle, a líbil se jí pocit protáhnutých svalů, které měla po dlouhém spánku ztuhlé.

Původně měla zamířeno na náhorní plošinu. Čekala, že tam potká Perot nebo alespoň matku. Dafné doufala, že už svůj včerejší spor vyřešily do té míry, že se na sebe budou schopny alespoň podívat bez hněvu. Nebo že ho alespoň odložily na později - to se zdálo být uvěřitelnější. Teď hlavně chtěla vzít Perot na lov, jak jí už dlouho slibovala.

Nevylezla ovšem ani do poloviny tunelu, když uslyšela známé hlasy. Perot a Merriel se zjevně o něčem hádaly. Dafné by to přešla a pokračovala v cestě, kdyby ovšem mezi rozčilenými větami nezaslechla vlastní jméno.

A tak se jen vytáhla na skalní římsu, přitiskla se pevně ke stěně a s nastraženýma ušima poslouchala.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Majkelina Majkelina | Web | 30. ledna 2013 v 21:41 | Reagovat

Ahojky :)
Upřímně mě udivuje, jak rychle si přidala další část. Tuhle povídku mám vážně ráda - zvláště Perot. ;-)
Majkelina :)

2 Jasmin Jasmin | E-mail | Web | 1. února 2013 v 9:47 | Reagovat

dobre píšeš

3 Ilía Ilía | Web | 6. června 2013 v 9:03 | Reagovat

Co si o ní povídají?!! Co?! Co?! Hned jdu na další!!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama