10 - Lekce z historie

20. února 2013 v 22:47 | Hunter |  Dračí dcera
Další kapitolu přidávám jen s jednodením zpožděním (lepším se, co? ;)), a vřele doufám, že se vám-kdokoliv-to-čtete bude líbit. (A hlavně že bude alespoň trochu srozumitelná. Dračí historie je holt věc dosti zmatená). Takže asi jen - enjoy it :)! Jo a děkuju moc za komentáře u minulého dílu :).









Když se konečně vrátila na louku, kde prve přistáli, Vra´aar už tam na ni čekal. Ohryzával poslední zbytky masa z hromádky bílých kostí a tenké bílé tyčky mu praskaly mezi zuby. Tmavé šupiny měl potřísněné krví.

Dafné nelovila dlouho. Nebyl pro ni problém najít a chytit jednoho z těch tlustých nelétavých ptáků, kteří vydávali hluk vždycky, když se polekali. Pak seděla na větvi vysoko nad zemí, komíhala nohama a snažila se umlčet všechny nepříjemné myšlenky. Už nechtěla lovit. Neměla hlad a připadalo jí to zbytečné. Ale zároveň se ještě nechtěla vracet. Nemohla.

Myslíš, že by ji matka zabila?

Dafné to vrtalo hlavou, až ji musela mít skrz naskrz děravou. Proč by ji matka měla zabít? Vždyť přece není člověk. Kouzlí. To lidé nedělají. A má stejné oči jako ona.

Nebo ji nezabila právě kvůli tomu?

Dafné věděla, co ji jako Vidící v budoucnu čeká. Od chvíle, co dokázala udržet v dlani plamínek, jí matka povídala o tom, co to znamená být Vidící. Jak veliký a těžký úkol to je, i jak svědomitě by se ho měla zhostit. Bude předpovídat budoucnost, číst v myšlenkách i objevovat nová kouzla.

Matka taková byla. Dafné si to jako jedna z mála uvědomovala, protože Seliviell tuto svou stránku před dračí veřejností příliš neukazovala. Samozřejmě věděli, že jejich královna je Vidící. Byla ocejchovaná modrýma očima, aby její dar nikdo nemohl ignorovat. Avšak nikdy se nechovala jinak než ostatní, takže bylo snadné na to pozapomenout.

Ovšem před Dafné byla sama sebou. Ani nemohla být jiná, když ji učila. Znamenalo to, že její dcera mnohokrát viděla matku při věštění a kouzlech tak mocných, že ani Starší se je neodvážili používat. Dafné si byla dobře vědoma toho, že Seliviell je mnohokrát mocnější než ostatní.

A ona měla být stejná. Měla být jako matka. Chtěla být jako matka. Myslela si, že jí Seliviell věří, že na ni spoléhá. Doufá, že Dafné půjde v jejích stopách. Ale jestli ji chtěla zabít…

V tu chvíli začaly být myšlenky tak nesnesitelné, že Dafné utekla pryč. Až teprve kousek před loukou se zastavila a vydýchala, aby ji otec neviděl v takovém stavu.

Když ho ale viděla, přepadl ji najednou obrovský smutek. Strach z toho, že ji její rodina opravdu nechce. Už se ani nepokoušela setřít si slzy, jen poslepu doklopýtala k Vra´aarovi. Opřená o jeho šupinatou tlapu vzlykala, jako kdyby už nikdy neměla přestat.

Jestli to černého draka překvapilo, nedal to na sobě ani trochu znát. Ochranitelsky ji obejmul drápy a pak k ní jen přiložil hlavu a nechal ji plakat. Neptal se proč, ani se nepokoušel utěšit ji hloupými řečmi. V tomhle podivném dračím objetí se ale Dafné cítila tak bezpečně, jak jen mohla. Dokud si znovu nevybavila Merrielina slova a všechny dobré myšlenky se znovu nevytratily.

Mohla tak ležet schoulená hodiny nebo i dny. Pojem čas na chvíli přestal existovat. Až když jí nakonec vyschly všechny slzy a byla si jistá, že už znovu nepropukne v pláč, opatrně vzhlédla. Dívala se do Vra´aarových velikých tmavých očí, stejně černých jako on sám. Nebyly děsivé. Zračila se v nich přívětivost a láska. Chtěl jí pomoct, i když nevěděl jak…

Zprvu nedokázala pořádně promluvit, takže z ní vyšlo jen jakési zaskřehotání. Vra´aar však trpělivě poslouchal.

"Nechci o tom mluvit," podařilo se jí nakonec říct.

"Nechceš?"

"Nechci. Prosím."

"Možná bys mohla. Uleví se ti."

"Neuleví," trvala na svém.

"Když si to myslíš."

Nakonec to nevydržela.

"Měla mě matka ráda vždycky? Úplně od začátku?" Vyhrkla. Musela zjistit, jak to bylo. A potřebovala to vědět od někoho, komu se dalo věřit.

Vra´aar nevypadal překvapeně. Spíš zamyšleně. Předtím si Dafné byla jistá, že takovou otázku by nečekal, teď ji ale jistota opustila. Vra´aar mlčel dlouho, jako kdyby usilovně přemýšlel, co všechno jí může říct.

"Proč se na to ptáš?" Začal nakonec opatrně.

Dafné bojovně vystrčila bradu. "Nemůžu se zeptat? Zajímá mě to."

"Já si nemyslím, že tě to zajímá jen tak. A taky nevím, jestli to opravdu chceš slyšet. Pro své vlastní dobro bys na to měla zapomenout, Dafné."

Chtěla na to zapomenout. Samozřejmě, že chtěla. Ale copak by mohla? Vždyť už by se nadosmrti nezbavila těch protivným otázek. Proč, proč, proč?

Dlouho mlčela a Vra´aar se nakonec sám dal do vyprávění.

"Bude to dlouhé vypravování, protože ten příběh má kořeny v dávné minulosti," začal. "Je to doba delší, než po jakou jsem žil já nebo Seliviell. Dokonce ani Starší už ty časy nepamatují. Přesto se nás všech úzce dotýkají. Ovlivňují naše dny a zasáhnou i do dnů příštích generací."

"Nevím, jestli vůbec víš, jak ses vlastně dostala do Varangy…"

A Dafné napjatě poslouchala, protože to, co slyšela, pro ni bylo něco naprosto nového.

"Přinesla tě Perot. Z krajin u moře, na východě. Ti lidé, kterým jsi kdysi patřila, tam zahynuli po útoku elfů. Nevím přesné podrobnosti, protože Perot o tom už víckrát nechtěla mluvit. Každopádně tě ale přinesla sem k nám.

Všichni z toho byli překvapení. Možná spíš šokovaní, protože tady se lidská noha ocitla naposledy před tisíci let, kdy ještě lidé žili na této straně hor. A navíc…" Na chvíli se odmlčel. "Navíc tady byla Seliviell. Všichni věděli, a ty to víš taky, jak moc nenávidí lidskou rasu. Nikdo je nemá rád, ani já ne, ale u ní je to něco jiného. Když zjistila, co Perot provedla, všichni jsme si byli jistí, že tě zabije. A Perot možná s tebou."

Takže to byla pravda. Její vlastní matka ji chtěla mít mrtvou!

"Perot tě bránila. Už tehdy věřila, že máš právo žít. A že tě máme vychovat my. Seliviell ji neposlouchala. Zaútočila na svou vlastní dceru." Na kterou?

"Jenže pak se stalo něco, co nikdo nečekal. Otevřela jsi oči a najednou všichni viděli, co jsi doopravdy zač. Pochopili jsme, co se nám Perot snažila celou tu dobu říct, i proč tě zanesla zrovna k Seliviell."

"Chtěla… Co na to řekla matka?"

"Ta se zachovala tak nepředvídatelně, jak to umí jen ona. Vzala si tě od Perot a… dala ti jméno."

Pojmenovala jí? Dafné to nechápala o nic více než na začátku. Proč by to dělala, když ji předtím tak moc odmítala? Proč by jí dávala jméno, když ji chtěla zabít?

Dafné věděla, jak moc posvátným procesem Pojmenování je. Nikdy u něj nebyla, samozřejmě, ale z řeči ostatních pochopila, že něco takového se neudílí všem. Tedy všem drakům, ale ne lidem. Nikdy lidem. Právě jméno dělalo draka tvorem vyšším, lepším, než byli lidé nebo elfové. Kdo nenesl jméno, kdo nebyl Pojmenován, nemohl se zvát drakem. Nemohl dokonce ani kouzlit. Nebyl nic. Tak proč by Seliviell něco takového darovala jí?

"Nevím, Dafné," odpověděl jí Vra´aar, když se ho zeptala. "Nikdo neví, co se tvé matce honí hlavou. Možná to neví ani ona sama."

Ale když viděla, jakým způsobem se na ni dívá, chápala, že on to ví. Jen jí nechtěl ublížit.

Takže jí matka přijala jen proto, že je Vidící. Jen proto, že nechtěla zničit nějaké hloupé kouzlo, dar, které si ani sama nevybrala. Proto. Ne protože by ji měla ráda. Jen kvůli své vlastní magii.

Dafné se divila sama sobě, protože necítila nic. Ani vztek, ani smutek, nic. Předchozí pláč už ji připravil o všechny emoce. Vyždímal ji, takže si připadala suchá a prázdná.

"Sama jsi to chtěla vědět," připomněl jí otec. Slepě pokyvovala hlavou. Nemůže se na něj přece zlobit. Bylo to její hloupé přání tohle vědět.

"Nabízí se ovšem jedna otázka. Divím se, že ses na ni nezeptala," zabručel Vra´aar. "Proč Seliviell tak strašně nenávidí lidi? Co je příčinou jejího hněvu?" Na chvíli se odmlčel. "To je ta věc, o které jsem mluvil prve. Událost z dávné minulosti, která nás všechny hluboce zasáhla a tvou matku poznamenala nejvíc."

Vra´aar se narovnal. Když znovu promluvil, měl hlas zastřený, jako kdyby snad vzpomínal…

"Před dávnými a dávnějšími časy, kdy prarodiče našich rodičů byli ještě pouhými dráčaty, a ještě dříve, žili jsme s lidmi v míru. Stavěli jsme svá hnízda vedle jejich domovů, lovili ve stejných lesích jako oni a pili ze stejných řek.

Lidé přišli odnikud. Ze zemí za vodou, kde draci nežili už desetitisíce let. Zjevili se jednou na moři, na podivných dřevěných tvorech, nebo přešli přes hory, které je v těch dobách ještě také vítaly. Přišli a my jsme je přijali jako sobě rovné. Hostili jsme je ve vlastní zemi, poskytli jim půdu pro život a vyučovali jejich děti v umění kouzel. Málokdo z nich se byl schopen něco naučit, ale těch pár vyvolených lidských kouzelníků potom společně s námi ochraňovalo celou lidskou rasu.

Společně s lidmi přišli do našich zemí i elfové. Neviděli jsme je rádi, ale přijali je, protože byli přáteli lidí. Stále v nich však zůstával stín. Jejich cena za magii je strašlivá, Dafné, protože kouzla je připravují o duši. Nemají svědomí a nemají žádné city. Proto jsme jim už od začátku nevěřili, protože nebyli schopni odpouštět.

Ale tolerovali jsme je. Smáli jsme se s lidmi, přátelil se s nimi, a elfové byli u toho. I oni nám vyprávěli příběhy a zpívali a nechávali se od nás vynášet na křídlech vysoko do nebe. A tak, přestože jsme jim zprvu nevěřili, nakonec si nás ochočili.

Byl to šťastný čas, kdy jsme ještě přátelili s malými dvounohými tvory. Všechny legendy, báje a písně z pozdějších dob vypráví o děsivém útlaku, kdy byli draci vyštváváni ze svých domovů. Pravdou ale je, že to byla zlatá doba, protože nás ještě nespalovala nenávist.

A mohli jsme v tom věku žít dodnes, nebýt elfů. Ve chvíli, kdy jsme konečně polevili v ostražitosti a uvěřili jim i přes jejich prokletí, ti lesní tvorové konečně ukázali, jací doopravdy jsou. Opustili svoje stromové úkryty a vytáhli do boje, aby si podrobili své někdejší bratry.

Ze začátku to byl spor jen mezi lidmi a elfy. Začal na druhé straně hor, a nikdo z nás už vlastně neví, kvůli čemu. Pravdou ale zůstává, že vraždilo a zabíjelo se všude. Když elfové na naší straně hor, povzbuzeni svými druhy, začali plenit lidská obydlí, zprvu jsme bojovali. Cítili jsme vztek a smutek, protože bylo ubližováno těm, které jsme milovali. Ne sice jako draky, ne jako nám rovné přátele a rodiny, ale přesto milovali. Naši lidé byli vražděni. Byla to nesnesitelná krutost, kterou jsme nemohli ve své zemi trpět.

Jenže i když jsme napnuli všechny síly, nebylo to nic platné. Ve chvíli, kdy se do boje pustil celý elfský národ, všichni ti zrádní zpěváčci doposud zalezlí ve svých stromech, byli jsme na ně dokonce i my krátcí. Byli jich příliš mnoho a útočili už i na nás samotné, ne jen na lidi.

V tu dobu už válka na druhé straně hor utichla. Byly vymezeny nové hranice, elfové se stáhli zpět do svého lesního království a lidské říše si začaly pomalu léčit šrámy. Trvalo to stovky let a možná to trvá dodnes, protože rána, jakou jim elfové zasadili, byla velmi hluboká.

Mysleli jsme, že elfové, kteří pustošili naši zemi, také odejdou. Ale mýlili jsme se. Teď, když už na druhé straně od hor nebyli žádní, mohli se všichni soustředit na válku s draky.

Byly to hrůzné chvíle. Ty nehorší, jaké kdy dračí národ zažil. Bojovat odcházely i děti a starci. Dráčata, která sotva složila Zkoušku, už byla postavena před rozezlené elfské hordy. Zabíjeli nás, strhávali naše hnízda, rozbíjeli naše vejce. A my už se nedokázali bránit. Vypadalo to, že drakům nastala poslední hodinka."

Vra´aar vyfoukl z nozder dva proužky kouře. Dafné nepoznala, jestli je rozhněvaný nebo smutný, protože si držel pořád stejný kamenný výraz.

"A v té chvíli nás lidé zradili. My, kteří jsme se postavili na jejich obranu hned, když byli napadeni, jsme teď sami potřebovali pomoc. Pořád bylo naživu několik z lidských kouzelníků, kteří, ač slabí, nás mohli zachránit. V těch dobách byla lidská magie velmi podobná elfské. Draci kouzlili jinak a naše neúspěchy vězely právě v neschopnosti pochopit, jak používají kouzla naši nepřátelé.

Žádali jsme tedy naše lidské přátele a bratry o pomoc, protože draci se zdáli být téměř ztracení. Elfové už teď lidem nevěnovali větší pozornost než broukům, a ti malí tvorové se obdivuhodně rychle vzpamatovali. Byli jich sice málo, ale dokázali přežít. A tak jsme k nim vyslali posly s naléhavými prosbami.

Mysleli jsme si, věřili jsme, že nám pomůžou. Byli to přece přátelé. Ale oni nám nevěnovali pozornost. Najednou, kdy jsme pro ně neskýtali ochranu ani snadnější život, nestáli už o naši společnost. S výmluvami, že své kouzelníky sami potřebují, nás nechali vlastnímu osudu. Vyhnali draky prosící o pomoc, vyhnali ty, kteří by za ně ještě před nedávnem ochotně obětovali život. A draci šli poslušně jako zvěř, protože pořád ještě nechtěli ublížit svým bratrům.

Byli jsme zarmoucení, zděšení a hlavně očekávající brzký konec. Bez pomoci lidí jsme nedoufali, že můžeme přežít.

Jaký zázrak to musel být, který nás nakonec zachránil! Bylo to naposledy, co se dvounohý tvor dotkl posvátné půdy Varangy, v těch zlých dávných časech. Elfové se chystali zničit náš domov, nejposvátnější místo naší země. Bojovali jsme, s obrovskými ztrátami na obou stranách. Ta bitva nikdy nedostala jméno, je však nesmazatelně zapsána do naší historie. Když už se totiž zdálo všechno ztraceno, sama Varanga, střed našeho světa, srdce bijící v hrudi dračí země, se pozvedla k obraně. Snad to byl zásah zemřelých nebo kouzlo, které se od Dávnověku toulalo nesvázané krajinou. Kdoví. V posledním okamžiku před zkázou, kdy elfské hordy hrozily zničit to poslední, co nám bylo drahé, se totiž objevila celá armáda draků. Draků-duchů. Nedali se zabít, ale jejich drápy byly stejně ostré jako naše, a posílali nepřátele rovnou do pekel. Je to příběh skoro stejně dlouhý jako tento, plný slavných hrdinů a odvážných činů, ale vyprávět o něm už více nebudu. Stále, i po těch letech, je z něj cítit smrt.

Nakonec jsme tedy elfy vyhnali. Prchali lesy, tříštili se o nedobytné stěny Skály a my je zabíjeli po desítkách, po stovkách, protože jsme konečně mohli. Všichni naši mrtví byli pomstěni, ne jednou, ne dvakrát, ale tisíckrát. Tolik elfů padlo, že ještě dlouhé roky jejich kosti znesvěcovaly naši půdu jako tlusté bílé koberce. Jediné vítězství nám dalo sílu dál bojovat. Hnali jsme je s čirou zuřivostí k horám, kam patřili. A možná bychom je hnali i dál, kdybychom nenarazili na domovy lidí.

Když spatřili prvního elfa, začali lidé najednou prosit. Dovolávali se svých ochránců, žádali draky, aby byli znovu jejich přáteli, aby obětovali své životy místo jejich. My si však dobře pamatovali křivdu. A když jsme odmítli a nechali je napospas vlastnímu osudu, byli smeteni prchající elfskou hordou.

Nezbyla jich ani polovina. My jsme na tom byli ještě hůře, jenže my byli rozptýlení po celé zemi. Zato lidé ze všeho nejvíc připomínali raněné zvíře, které se z posledních sil snaží vstát, ale znovu a znovu padá. Došly jim síly dál bojovat.

Začali nás vinit ze své ztráty. Tvrdili, že kdybychom se byli postavili na jejich stranu, mohli jsme elfy vyhnat jednou provždy a nikdo už nemusel přijít o život. Proklínali nás, uráželi a vyhrožovali. A my jsme z nějakého důvodu ještě pořád pociťovali lítost. Příliš rychle jsme zapomněli, že i oni se nám nedávno otočili zády. Pozorovali jsme ty krátkověké tvory, jak se užírají nenávistí, a mysleli přitom na to, že to bývali naši bratři. Tak jsme udělali tu největší chybu, kterou celé naše dějiny pamatují.

I když lidé neustali ve své nenávisti, byli ochotní s námi jednat. Nevěděli jsme, co chtějí říci, i když mnoho draků doufalo, že se chtějí usmířit, omluvit, nebo sami čekají na omluvu. Že už se s námi nechtějí svářit.

Ach, jak jsme se mýlili. Zatímco my se utěšovali planými nadějemi, lidé zosnovali krutý plán. S pomocí posledních přeživších čarodějů začali spřádat kletbu tak hrozivou, že se nad ní ještě desítky let tajil dech. Její úspěch spočíval v útoku na naší jedinou slabinu. Nemohli probodnout naše šupiny ani nás spálit ohněm, ale mohli zničit naše city.

Lidé věděli, co pro draky znamená partnerství. Věděli, že když jednou najdeme toho pravého, předurčeného osudem, už se od něj nikdy neoddělíme. Žijeme a umíráme společně. A, což bylo hlavní, pokud ho nenajdeme, nikdy nespojíme svůj život s někým jiným jen z nouze. V tom případě nemáme nikdy děti, ani tak docela spokojený život.

Ta kletba, kterou lidé zosnovali, spočívala v…" Vra´aar chvíli mlčel, jak se pokoušel najít správná slova. "Chtěli nám zabránit najít si své partnery. Ti, kteří byli ještě příliš mladí, než aby žili s někým v páru, měli být od nynějška hluší a slepí ke všem citům. Tím by lidé docílili úplného vyhlazení naší rasy, protože jsme po bojích s elfy byli velice oslabení a bez nových dráčat by náš druh nebyl schopen přežít.

Ovšem, jak to u lidí bývá, vzali na sebe příliš velký úkol. Žádné lidské kouzlo nemohlo zlomit pouta držící nás po desetitisíce let. Žádné. Ale to jejich přece jen něco udělalo. Proměnilo je.

A tak, místo aby draci potichu vymřeli, začali se spojovat s lidmi. Začali najednou nacházet zalíbení v člověčí rase místo v dracích, a odcházeli od nás, aby žili s nimi. Bylo to něco děsuplného. Do té doby jsme lidi možná měli rádi, ctili jsme je jako bratry a žili v jejich blízkosti, ale teď naši přátelé a příbuzní odcházeli bez rozloučení, jen aby mohli trávit svůj život s těmi, kteří nás tak hanebně zradili. Bylo to jako posedlost. Najednou neviděli křivdu, která se nám stala. Neposlouchali, když jsme je prosili, ať zůstanou. Byli náhle šťastní jen s lidmi. Jen s tím člověkem, kterého jim kouzlo určilo. Který jim nahrazoval toho opravdového, dračího partnera.

Přišli jsme o naše milované nejdříve v boji, a poté díky svazku s lidmi. Mysleli jsme si, že už nic nemůže být horší. I v tom jsme se ovšem mýlili. Opět. Opravdový účinek té kletby se totiž projevil, až když lidé zestárli a začali umírat.

Když zemře náš partner, zemřeme také. Když začali umírat lidé, draci, kteří s nimi byli spojení, je ze zoufalství následovali. Vrhali se z oblohy, aby ukončili svůj život. Nechali se roztříštit o skály, utopit v mořích. Dokonce i hladověli, jen aby mohli být zase se svými lidmi. A my ostatní, ti, kteří to celou dobu jen mlčky pozorovali, jsme se mohli jen utápět v žalu. Tolik životů bylo zmařeno. Tolik bolesti a nenávisti zaseto.

Až tehdy jsme začali doopravdy jednat.

Jak jen jsme předtím byli krotcí! Když nás lidé prve zradili, neobrátili jsme se proti nim. Dokonce ani, když nás prokleli, nežádali jsme za to jejich hlavy. Byli jsme ochočení, neschopní ublížit svým lidem. Svým pánům. Jako lovná zvěř, nepřemýšleli jsme, i když jsme sami sebe hrdě zvali vládci oblohy.

Ale ve chvíli, když první drak dobrovolně ukončil svůj život, stará zuřivost se v nás konečně vydrala na povrch. Hněv, smutek, touha po pomstě. Velmi rychle jsme našli všechny lidi, všechny jejich osady, které se od let boje s elfy znovu rozrůstaly. Až teď jsme viděli, jakým plevelem lidé doopravdy byli. Nic jiného než odpad v našich zemích. A tak jsme ten odpad odstranili.

Zemřeli všichni. Ženy, děti i starci, nikoho jsme nešetřili. Celé dny jsme rvali lidská těla na kusy, pálili je a zabíjeli. Těžko říct, jestli to bylo jen z pomsty, nebo se v nás probudila nějaká dosud skrytá touha po krvi. Každopádně za každého mrtvého draka jsme připravili o život desítky lidí. Až nakonec… nezbyl nikdo.

Těch pár, kteří unikli ze svých osad, jsme zahnali do elfských hor. Tam je elfové ulovili a snědli, a pomohli nám tak dokončit naši pomstu.

Ti, kteří se vydali k moři, se utopili ve vlnách. Spálili jsme jejich lodě, nebo jsme je pronásledovali až na moře a shazovali je přímo do spárů hladových vodních tvorů.

Pak už nezbyl nikdo. Nikdo z lidí a jen málo z nás. Kdyby kletba lidských kouzelníků zasáhla jen o jednoho či dva draky víc, už bychom tu dnes možná nebyli. Dlouhou dobu jsme balancovali na tenkém ostří mezi životem a smrtí celé rasy. Ale podařilo se nám přežít, třebaže naše země už nikdy nedosáhla takového blahobytu, jako když jsme ještě žili s lidmi v míru.

Nikdo z nás, kteří dnes žijeme, ty doby nepamatuje. Dokonce ani Starší ne. Ale povědomí o tom, co se tehdy stalo, v nás přežívá. Není nikoho, kdo by ten příběh neznal, a každý drak lidské pokolení nenávidí."

Stalo se to před tisícovkami let, pomyslela si Dafné. Copak v sobě matka může tu nenávist živit tak dlouho?

"Seliviell je vnímavější než ostatní," odpověděl jí Vra´aar, ještě než se stihla zeptat. "Cítí ze všech kolem sebe tu dávno pohřbenou křivdu. Je předávána z rodičů na děti a všichni jsme si jí vědomi, i když jsme v těch dobách nežili. Seliviell se nemůže těch pocitů zbavit, i když věřím, že by chtěla. Není dobré držet si v sobě tak strašlivou zlobu, a ona to ví. Ale nedokáže s tím nic udělat.

Navíc, rodina tvé matky má svou vlastní historii. Její členové málokdy přišli na svět obyčejní. Je mezi nimi tolik Vidících, jako je vody v řece. A všichni z nich museli celý život snášet potlačovanou nenávist k lidem, kterou cítili z ostatních. Nejen, že sami přišli o své drahé. Oni museli trpět i za ostatní. Proto je Seliviell taková, jaká je. Nesmíš jí to dávat za vinu."

"Proč mě v tom případě nezabila? Já jsem… byla jsem kdysi taky člověk." Když to Dafné řekla nahlas, jako kdyby to učinila víc pravdivým. Sevřel se jí žaludek.

"Ne, dcero. Ty nejsi drak o nic míň než já nebo Perot. Jsi možná uvězněná v těle člověka, ale máš požehnání vidět věci takové, jaké jsou. Lidé se nestávají Vidícími, nikdy. Ty jsi naší krve. Jsi drak."




 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Laura Laura | E-mail | Web | 21. února 2013 v 18:40 | Reagovat

Další skvělá kapitola :) Pro mě dračí historie srozumitelná byla, pochopila jsem o co se jedná... Vážně mě zajímá, jak se to bude vyvíjet dál :)

2 Majkelina Majkelina | Web | 21. února 2013 v 21:13 | Reagovat

Ahojky :)
Kapitola je pěkná. Moc mě potěšilo, že jsem ji tu našla.
Majkelina :)

3 Teddy Teddy | Web | 24. února 2013 v 9:17 | Reagovat

Super :-)

4 Ilía Ilía | Web | 6. června 2013 v 9:44 | Reagovat

Já to věděla!!!  (nebo spíš tušila) , že se draci sčuchli s lidmi!! :-D krásná kapitola!!!
Ale ještě jsem si třeba myslela,že se sama Seliviell, nebo někdo z její rodiny dal k lidem, a proto je Dafne Vidící...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama