9 - Člověk nebo drak?

9. února 2013 v 0:10 | Hunter |  Dračí dcera

Protože v tuto noční hodinu už nejsem příliš schopná produkovat smyslupné texty, nebudu vás zatěžovat zbytečnými písmeny navíc. Takže snad jen - enjoy it ;).
Mimochodem (jo, tak přece jenom žvaní) tahle kapitola je z určitého pohledu zlomová. Aneb milá Dafné přijde o celou řádku iluzí.





Hádaly se.

Jasně rozeznávala zvonivý hlas Merriel i hlubší, zadumanější Perotin. Nešlo dost dobře rozeznat, o čem spolu mluví, protože hovořily příliš potichu a příliš daleko od Dafné.

Neriskovala přesun blíž k nim. Dračí uši by zaslechly i ten nejmenší pohyb a ona nechtěla být chycena. Místo toho napínala sluch, seč mohla. Pomáhala si nepatrným kouzlem, které jí zbystřilo smysly - sice ne na dlouho a ne moc, ale bylo to lepší než nic.

"Já ti říkám, že tohle je šílenství, Perot," syčela Merriel. "Matka to nikdy nedovolí, to přece víš!"

"Ale ona si zaslouží vědět pravdu. Ať si matka myslí, co chce, Dafné není drak. Měla by vědět, odkud pochází!" Perot zněla snad ještě ostřeji, když na svou sestru rozčileně syčela. Dafné se přitiskla těsněji ke stěně a prsty sevřela skálu.

"A co bys chtěla dělat? Ukrást ji? Napovídat jí, jak je pro ni důležité, aby matce sama vzdorovala? Nikdy ti to nedovolí."

"Promluvím si s Dafné, ne s matkou. Je už dostatečně stará, aby to sama pochopila. Nemusím se ptát Seliviell, ona za ni nerozhoduje."

"Rozhoduje, Perot. Co myslíš, že by Dafné byla bez ní? Už dávno by byla mrtvá. Nikdo by jí nedal požehnání, nikdo by ji Nepojmenoval. Byla by nic, i když je Vidící. Všechno, co Dafné má, závisí na matce."

"Teď už ne." Dafné si dokázala živě představit, jak Perot se zatvrzelým výrazem v očích kroutí hlavou. "Teď už na ní nezávisí nic." Pak se dlouhou chvíli rozhostilo ticho, než znovu promluvila. "Pamatuješ, cos mi říkala minule? Řekla jsi, že všechno, co mám, je vůle matky. Všechno, co mám , Merriel. Vzepřela jsme se jí. A vidíš, pořád jsem živá. Ona možná vidí budoucnost, ale nemá právo diktovat nám, jak máme žít."

"Možná měla pravdu," poznamenala Merriel tiše. Byl to tak lehounký šepot, že si Dafné nebyla jistá, jestli to není jen sen. "Co jsi teď, Perot? Žiješ daleko od rodiny. Máš nesmírné nadání v magii, ale kouzlíš? Vždyť bys mohla mít místo mezi Staršími, kdybys chtěla. Dokázala bys to sama, a pak bys konečně mohla říkat, že už tvůj život nezávisí na matce. Ale teď? Nemáš nic. Nejsi nic."

Perot zavrčela hlubokým hrdelním hlasem, ale znělo to spíš zarmouceně než hněvivě.

"Promiň. Já jen… Ne, omlouvám se. Nechtěla jsem."

Na dlouhou chvíli se rozhostilo ticho. Dafné bušilo srdce tak hlasitě, že to dračice určitě musely slyšet.

"Neříkej jí to, Perot. Prosím. Bude to znamenat jen utrpení. Pro tebe, pro matku. I pro Dafné. Ona věří, že je jako my. Nenič jí tu představu."

V tu chvíli se jí zdálo, že slyší svět jako z dálky. Věří, že je jako my, znělo jí v uších. Merrielin hlas byl najednou chladný, krutý. Výsměch. Jako kdyby se jí šklebila přímo do tváře. Nenič jí tu představu.

Přesto, i když by tam chtěla vběhnout a říct jí, co si myslí, dokázala jen stát na místě. Čím dál pevněji svírala kámen, až se jí ostré výčnělky bolestivě zaryly do dlaně. Ani si neuvědomila, že se třese. Vztek a smutek. Pociťovala lítost, že o ní Merriel takhle smýšlí.

"Ona si nic nepředstavuje. Ona opravdu je jednou z nás. Není drak, ne tělem, ale byla vychována jako my. Och Merriel, myslíš, že by matka dokázala neudělat z ní draka alespoň v mysli? Ne, Dafné je jako my. Ale nebyla taková vždycky. A zasluhuje si poznat svoje pravé rodiče."

Merriel si pohrdavě odfoukla. Dafné ji v tu chvíli nenáviděla tak zuřivě, až se tím pocitem zalykala.

"Takže uděláš co, sestro? Pokusíš se jí to vysvětlit? Jak jsi sama řekla, ona má výchovu naší matky. Je příliš mladá a příliš malá, než aby to dokázala pochopit. Je tím, co si Seliviell usmyslí, aby byla. Nikdy s tebou dobrovolně nepůjde oplakávat neznámé lidské tvory."

"Jsou to její rodiče!"

"Byli to její rodiče, když byla stará jako sotva narozené dráče. Nepamatuje si to. Nepochopí tě."

"Podceňuješ ji, Merriel. Vzpomeň si, co všechno už udělala. Čím vším nás překvapila."

Merriel dlouho mlčela. Snad si potřebovala jen utřídit myšlenky a uklidnit se, protože když znovu promluvila, zněl její hlas už mnohem klidněji.

"Nejvíc nás překvapila tvým prostřednictvím. Když jsi ji přinesla, byla to ta nejpřekvapivější věc za celých tisíc let."

Perot se zasmála, jako kdyby předchozí slova zelené dračice byla rázem zapomenuta. Merriel se k ní přidala.

"Vzpomínám si, jak jsme tě s Narainou zpovídaly. Chudák Modřenka z toho byla ještě hodně dlouho zděšená."

Modřenka? Dafné Narainu příliš neznala. Vybavovala si ji jen jako veliký modrý stín, který se většinou pohyboval okolo, zatímco si hrála s jejím synem. Nikdy mezi nimi nepadlo an slovo. Teď ji udivilo, že ji Perot a Merriel znají lépe.

"A potom, když ses konečně ukázala ve Varanze, nikdo nebyl překvapenější než matka. Tohle byl snad ten největší šok, co v životě zažila."

Zdálo se, že se sestry společně potichu smějí. Dafné za rohem se nesmála. Jen přemýšlela, co všechno jí ještě zatajili a tiše přitom skřípala zuby. Cítila, jak se jí do očí tlačí slzy.

"Co myslíš, zabila by ji matka opravdu, kdyby nebyla Vidící?"

"Nevím. Myslím, že ano. Vždyť víš, co si myslí o lidech…"

Dafné už najednou nebyla schopná rozeznat, čí je to hlas. Neslyšela, neviděla, jen si stále dokola přehrávala ta slova. Její matka? Její matka by ji zabila? Chtěla ji zabít? Proč to neudělala? Proč ji tu nechala? Proč jí všichni celý život lhali? Proč, proč, proč?

Měla pocit, že se jí točí hlava. Nedokázala už déle stát na tom skalním výběžku, kde k ní pořád ještě doléhaly hlasy. Co dalšího by se mohla dozvědět? Má ji vůbec ráda Perot? Otec?

Pustila se skály a natáhla se po prvním úchytu, který jí přišel pod ruku. Ve spěchu, aniž by dávala pozor, se k němu přitáhla. Rozčilená, zmatená šplhala po skále nahoru. Nevykouzlila si světlo. Hučelo jí v hlavě, takže by nejspíš nedokázala použít ani to nejmenší kouzlo. Nemyslela na nic a přitom na všechno, a už vůbec ji nezajímalo, jestli uvidí na cestu.

Možná to byl vrozený instinkt nebo zásah nějaké vyšší moci, že se najednou zastavila uprostřed pohybu. Když se podívala nad sebe, uviděla čnít těsně před obličejem kus skály. Kus uvolněné skály. Kdyby se nepodívala, co leží nad ní, pravděpodobně by teď už plachtila vzduchem.

Byli by z toho nešťastní? Oplakávali by mě vůbec?

Opatrně, jako kdyby balancovala na tenké větvičce v koruně stromu, začala hledat schůdnější cestu. Nejraději ze všeho by se teď zastavila a zůstala sama se svými myšlenkami. Věděla ale, že se dlouho na jednom místě neudrží. Třesoucí se ruce bylo to nejhorší, co by ji mohlo při šplhání potkat.

Drobným pohybem se přechytila, aby se odsunula z bezpečné vzdálenosti od toho uvolněného kamene.

Třeba by byli rádi, kdybych umřela…

Lezla dál, i když protivné hlásky uvnitř lebky neustále odváděly její pozornost jinam. Teď si najednou dokonale uvědomovala svou odlišnost. Kdyby opravdu byla drak, stačilo by teď jen roztáhnout křídla a vyletěl nahoru. Nebo se kouzlem nechat donést až tam, kam potřebovala. Nemusela by jako hlupák lézt, plazit se a běhat. Jako člověk.

Nechtěla to slovo použít. Pomalu ani neznala jeho význam, protože ona člověkem nikdy nebyla. Vždyť lidé žijí daleko a jinak. Jak by mohla být jedním z nich? Nemohla být.

Doufala v to a nalhávala si to. Předtím. Jenže teď viděla, jak moc se mýlila. Vždyť i její vlastní rodina ji nechce!

Byla by pokračovala dál, kdyby se jí noha nesmekla po kameni. Už zase narazila na špatnou cestu. Nepřemýšlela, a ve spoře osvětleném tunelu neviděla příliš daleko nad sebe. Vybrala si tu nejhorší možnou cestu, kde byla skála téměř rovná a hladká.

I když nohou tápala, snažíce se zachytit něčeho pevného, šlapala jen do prázdného prostoru. Pevně se držela rukama, ale s hrůzou si uvědomovala, že se jí najednou potí dlaně. Smekaly se a klouzaly, jako kdyby opravdu měla spadnout.

A pak, když jí jedna ruka sklouzla, a ona visela jen na slabých prstech té druhé, dostala strach. Obrovský, nekontrolovatelný, nekonečný strach. Držela se toho slabého výstupku, který ji mohl každou chvíli zradit, a černota pod ní už hladově otevírala tlamu. Jindy tak přívětivá temnota jako kdyby se teď těšila z její hrůzy. Přitahovala si ji blíž a blíž, chtěla ji sežrat, spolknout, zabít…

Pak konečně nahmatala nohou pevnou oporu. Ani nevnímala, jak hlasitě jí buší srdce, nebo jak moc se jí točí hlava. Před očima měla stále ten okamžik prázdnoty, kdy se téměř zřítila dolů do hlubin.

Najednou si připadala až podivně lehká. Lehká hlava a ještě lehčí nohy a ruce ji nesly nahoru ke světlu. Nechávala temnotu za sebou, avšak stále si uvědomovala její hrůznou přítomnost. A když se konečně vytáhla na skalní římsu a skulila se do bezpečí jeskyně, celá se třásla.


Dafné si vždycky myslela, že je pod její úroveň chodit po schodištích. Radši lezla, i když to znamenalo velikou námahu a prakticky každodenní riskování. Bavilo ji to, a cítila se přitom víc jako ostatní.

Teď se ale zbaběle vlekla po schodech, vytesaných hrubě do skály. Ten, kdo je tu pro ni vytvořil, to kouzlo zřejmě moc neovládal Nebo se mu jen nechtělo. Kdo by se taky namáhal s prací pro člověka…

Černé myšlenky jí nerozehnala ani nádhera třpytící se Varangy. Leskla se v pozdně ranním slunci jako milion drahokamů, tím spíš, že ji zdobili draci všech možných barev.

Ani nevěděla, proč sem vlastně chodí. Nechtěla mluvit s matkou nebo s otcem. Nechtěla mluvit s nikým ze Starších, dokonce ani se svými přáteli. A hlavně nechtěla mluvit s Merriel. A s Perot, dodala vzápětí trucovitě. Ani se nenamáhala rozhlédnout, jestli jsou sestry už tady, nebo se jí stále ještě tam dole v jeskyni smějí. Doufala, že ji všichni nechají na pokoji. Možná by se mohla vrátit…

Všechny úvahy a plány ale přerušil hlas silný jako bouře, který vyslovil její jméno.

Vzhlédla, i když věděla naprosto přesně, kdo to je. Vra´aar, obrovský a černý, si to k ní mířil elegantními kroky. Kéž bych byla alespoň trochu jako on. Ale to nikdy nebude. Není přece drak.

"Dafné," opakoval její otec. Jemně ji žduchl do zad na znamení pozdravu. To byla další věc, která jí náhle vadila - všichni, o tolik větší než ona, ji místo zdravení žduchali. Nikdy předtím by ji ani nenapadlo protestovat, ale teď to najednou nenáviděla.

"Říkal jsem si, jestli nechceš jít dnes na lov," začal Vra´aar skoro až opatrně. Jako kdyby si všiml jejího výrazu… "Seliviell letěla ke Skále a dnes se nejspíš nevrátí. Myslel jsem, že jestli nemáš nic jiného na práci, možná bys ocenila nějaké rozptýlení…"

Opravdu zněl nejistě. Ať byl jak chce silný v jednání s draky, když došlo na Dafné, byl Vra´aar pokaždé až příliš opatrný. Dafné ale věděla, že ji má rád. Svým vlastním, trochu podivným způsobem, ji přijal jako třetí dceru a miloval ji jako všechny své zbylé děti, i když neuměl svoje pocity dát vždycky najevo.

"Půjdu ráda," odvětila. Ani ona neměla náladu na mluvení. Nejvíc ze všeho teď chtěla zmizet z povrchu světa, ale Vra´aarův opřený pohled ji přinutil souhlasit. Nechtěla se ho dotknout svým odmítnutím. Připadal jí daleko křehčí než jeho dcery a partnerka. V jistém směru dozajista ano.

Vyrazili téměř ihned. I když se do krajiny pomalu vkrádal podzim, slunečné dny byly ve Varanze pravým peklem, a tak se většina draků přes den spěchala schovat do stinného přítmí lesa. Zatímco se Dafné přidržovala ostnů na Vra´aarově hřbetě, nechala myšlenkám volný proud.

Ani si neuvědomila, že jí po tvářích tečou slzy. Když jí to konečně došlo, zahanbeně je setřela rukou. Další věc, kterou by drak nikdy, nikdy neudělal. Draci přece nepláčou jako nějací… slovu člověk už se tentokrát vyhnula. Přesto se cítila čím dál hůř.

Přistáli daleko od Varangy. Lesy těsně kolem patřily jen Dafné, draci chodívali lovit dál. Nejlépe až za řeku, na úpatí kopců, kde bylo zvěře stále dost.

Byla to jakási mýtina, dost velká, aby na ní obrovský černý drak mohl pohodlně přistát, natáhnout a složit křídla. Pak se zálibně rozhlédl po okolí.

"Půjdu s tebou," odpověděla mu dřív, než se stačil zeptat. Vra´aar nic neříkal, jen spokojeně přikývnul.

Vydali se mezi stromy hlouběji do lesa. Tady, tak daleko od Varangy, Dafné les neznala, a najednou se mezi zamračenými stromovými velikány necítila příliš dobře. Jako kdyby ji i oni odmítali.

Procházeli tiše, plížili se jako dva stíny. Vra´aar navzdory své velikosti dokázal klouzat po jehličí a suchém lesním podrostu téměř neslyšně, takže i Dafné si vedle něj připadala neohrabaně. Byla si jistá, že kdyby měla zavřené oči, vůbec by o něm nevěděla. Protahoval se mrštně pod větvemi a překračoval padlé kmeny s téměř kočičí elegancí. Jeho dcera pospíchala za ním. Několikrát se jí stalo, že neopatrně šlápla na suchý list, který se s odporně hlasitým šustěním rozpadl. Nedívala se pod nohy a běžela příliš rychle, protože jeden Vra´aarův krok vydal nejméně na pět jejích.

I když šla rychle, dokázala ale vnímat zvuky lesa. Šramot malých tvorů, schovávajících se před náhlým nebezpečím, i větší zvěř, rychle prchající do bezpečí. Spíš cítila než slyšela jejich kroky. Přesně věděla, kam se podívat, kdyby je chtěla spatřit. Vnímala dokonce i ptáky nahoře ve větvích, kde seděli vystrašení přítomností černého draka. Byli potichu, jen srdce se jim třepetala. A kdesi v dálce jeden z nich vydával hlasitý poplašný křik.

Byli jako dva duchové. Prostupovali lesem, aniž by za sebou zanechali nějakou stopu a Dafné si na chvíli opět připadala sama sebou.

Ale nakonec se před nimi les přece jen uzavřel. Když narazili na houští tak husté, že i drak o polovinu menší než Vra´aar by měl problém se jím protáhnout, museli se rozdělit. Beze slov, protože mluvit nepotřebovali, se každý vydal svou cestou. Dafné věděla, kam přijít, až bude hotová. Dělali to tak vždycky.

Protáhla se skrz první větve. Chvíli stála, čekala a poslouchala. Když se nadechla pronikavé lesní vůně, zdálo se jí, že téměř cítí přítomnost života kolem sebe. Mrazilo ji z toho v kostech, ale byl to podivně příjemný pocit. Ještě jednou si nabrala vzduch do plic, čistě pro vlastní potěšení. Pak se tiše jako ranní mlha vydala na lov…




 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Majkelina Majkelina | Web | 9. února 2013 v 10:12 | Reagovat

Ahojky :)
Dafne mě trochu překvapila. Nevím, proč ji popadl takový vztek. Ale druhá polovina kapitoly byla vážně dobrá. ;-)
Majkelina :)
PS: Lituji Perot. Pro dobrotu na žebrotu.

2 Sisi / Siska Sisi / Siska | Web | 17. února 2013 v 17:26 | Reagovat

páni teď ses mi tak hezky připomněla. mám pro tebe ten diplom.. :-D  :-D přes ty prázdniny jsem na to totálně zapomněla.. :D

3 Laura Laura | E-mail | Web | 21. února 2013 v 18:18 | Reagovat

Skvělá kapitola, k jejímu přečtení jsem se dostala až teď, protože jsem nějak nestíhala... Jen tak dál :)

4 Ilía Ilía | Web | 6. června 2013 v 9:21 | Reagovat

Já Dafne chápu....ale zase mě překvapila tím,že šla na lov s Vra´aarem (nevím, jak se to skloňuje)
Já bych asi seděla někde zalezlá, dokud by mě někdo nenašel :-D

5 mlcoch mlcoch | Web | 22. června 2015 v 10:51 | Reagovat

nebankovní půjčka online krupka :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama