11 - Ztracená dcera

21. března 2013 v 18:45 | Hunter |  Dračí dcera
I když to tak nejspíš vypadalo, nezapomněla jsem na tuhle povídku. Zatím ;) (protože Challenge vytváří takovou pěknou deziluzi, že vlastně žádné další články na psaní nemám a tudíž nemusím přidávat). Asi bych ji na nějaký čas opravdu vypustila z mysli, ovšem Sabaqueen (se kterou mám tu čest chodit do jedné třídy) mi to připomínala tak vytrvale, že jsem si na to nakonec chtě nechtě musela vzpomenout.
No, asi jen enjoy it. Aneb pomalý přechod k hlavní části tohohle dračího vyprávění...










Varanga se leskla jako plápolající oheň, když k ní přilétali. Byl už večer, slunce zapadalo, a vytvářelo na lesklých plošinách kouzelné hry světel a stínů.

Dafné se tiskla k tmavým šupinám Vra´aarova krku. Kolem hlavy jí profukoval vítr a cuchal jí vlasy. Nejasně si uvědomovala, že na náhorní plošině pod nimi je srocená velká skupina draků. Takhle k večeru jich tam nikdy moc nebývalo, teď ale rozeznávala shluk lesknoucích se šupin všech možných barev. Vra´aar slétl dolů a musel chvíli manévrovat, než se mu podařilo přistát. Hned jak se dotkl tlapami země, Dafné se mu svezla z hřbetu a běžela rovnou doprostřed tlačenice.

Chvíli trvalo, než mezi spoustou nohou a těl zahlédla záblesk bílé. Vrhla se za ní. Draci jí uhýbali z cesty a na půl ucha slyšela jejich polohlasné mumlání. V tu chvíli ji to ale pranic nezajímalo.

Seliviell byla obklopena hloučkem vážně se tvářících Starších. Proti ní stála Perot s vražedným výrazem v očích. Tiše syčela.

"Proč jsi to udělala?" Seliviellin hlas zněl jako živoucí mráz.

"Proč? Ty se ptáš proč? ? Já neudělala nic. Nic jiného než že jsem s ní mluvila. Nemůžeš mě vinit za něco, k čemu se rozhodla sama."

"Tvoje sestra opustila Varangu. Uvědomuješ si, v jakém nebezpečí teď může být?!"

"Merriel není čerstvě vylíhlé dráče. Kouzlí stejně dobře jako všichni tady. Poradí si, kdyby se jí cokoliv stalo. Kromě toho, matko, žiju mimo Varangu celý život a nevšimla jsem si, že by tě to naplňovalo nějakým zvláštním neklidem."

"Na to jsem se tě neptala, Perot. Chtěla jsem vědět, proč jsi odsud Merriel vyštvala!"

"Já ji nikam neposílala! Sama odešla. Neříkej, že za to můžu já! Neobviňuj mě z něčeho, za co nemůžu!" Teď už Perot vrčela opravdu nahlas a vypadalo to, že po Seliviell každou chvíli skočí. Bílá dračice se celá třásla a z hrudi jí vycházelo temné hřmění, hrozivé jako bouřková mračna.

"Je to tvoje chyba," odsekávala.

Dafné se mezi ně vrhla takřka v poslední chvíli. Koledovala si o umačkání, ale obě dračice od sebe naráz uhnuly, aby jí neublížily.

"Co se tady děje?" Vykřikla rozzlobeně. Jindy by si nedovolila skákat takhle matce do řeči, teď ji ale poháněla jakási neznámá zbrklá odvaha. Zaslouží si, aby jí někdo konečně začal říkat pravdu.

Seliviell a Perot na ni překvapeně hleděly. Snad se rozhodovaly, co všechno jí můžou říct.

"Merriel zmizela." Matčin hlas byl jednou velkou špatně potlačovanou výčitkou. Nejen Perot. Celému světu.

"Zmizela? Jak mohla zmizet? Kam zmizela?"

"Nevíme," utrhla se na ní bílá dračice. "To Perot ji poslala pryč."

"Já jsem nikoho pryč neposlala!"

"Ne? A kde v tom případě je? Proč odešla? Je to tvoje vina. Tvoje a jenom tvoje. Z toho už se nevylžeš!"

"Ach matko. Kdosi ti daroval moc Vidět, ale proč ti také nedaroval větší rozum? Možná bys pak byla schopná vidět i něco jiného než své vlastní bezvýznamné války!"

"Jak to se mnou mluvíš? Jak se opovažuješ říct taková slova před svou královnou?!"

"Jak? Tahle-"

Perot, vybičovaná vzteky, se teď chystala po své matce doopravdy skočit.

"Mlčte! Obě!"

Dafné stálo hodně přemáhání postavit se mezi ně. Přece jen to byla její matka, její sestra a její královna. Ale nemohla je nechat v hádce pokračovat. Zašlo to už příliš daleko.

"Prosím. Poslouchejte na chvíli, co říkáte. Nemůžete se hádat mezi sebou. Musíme najít Merriel, ne tady marnit čas. Ublížíte tím sobě i jí."

"Dafné, nech nás být," snažila se jí Perot odstrčit stranou, ale Dafné stála pevně na místě, odhodlaná nedat se. Ať už byla Merriel, kde chtěla, ty dvě se už prostě nesměly hádat. Navíc v ní ještě pořád hlodala touha po odplatě. Chtěla alespoň malou pomstu za to, co Perot řekla ráno v jeskyni.

"Nepleť se do toho." Perot důrazněji mávla špičkou ocasu, ale Dafné se nepohnula ani o kousek.

"Ne," zavrtěla hlavou. Byla v tu chvíli ráda, že matka mlčí. Ji by poslechnout musela. Prosebně se na obě podívala.

"Nemůžete se tu jen tak hádat," opakovala. "Musíme Merriel najít. Jestli je v nebezpečí, tak…" Než ale mohla říct cokoliv dalšího, Seliviell ji umlčela rázným zasyčením.

"Ne, Dafné. Merriel je v pořádku, neboj se. Sama se vrátí, až bude chtít. Nebudeme ji hledat." Její hlas najednou postrádal jakoukoli zlobu, i když ledu v něm bylo pořád dost. Zněla skoro… prázdně.

Po těchto slovech se obrátila a rychlým krokem zmizela. Perot už nevěnovala jediný pohled, jako kdyby tím říkala, jak málo o ni stojí. Když ji pohltila tma, Dafné slyšela jen šum křídel, jak se vznesla do vzduchu. A pak nic. Ticho.

A pak se jako protržená hráz rozezněl hluk hovoru. Tíže Selivielliny přítomnosti z nich jako kouzlem odpadla. Šeptali si, šuškali. Pokukovali kradmo po Perot. Dafné cítila některé pohledy i na sobě, byla si ale jistá, že o ní si nic špatného nemyslí. Doufala v to. Vždyť ji přece znají odjakživa! Nemohli by…

Snažila se nad tím nepřemýšlet. Radši se opatrně podívala na Perot - rudá dračice se stále ještě třásla. Oči upírala do tmy, přesně do místa, kam Seliviell zmizela.

Dafné se jí opatrně dotkla na boku. Byť tam měla šupiny, byly jen slabé, a tak její ruku rozhodně musela cítit. Ucukla.

"Pojď, holčičko." Vra´aar do ní měkce strčil z druhé strany. Perot k němu otočila hlavu s prázdnýma očima.

"Ne. Nechte mě být. Musím najít matku."

"Nech to být, Perot," protestoval.

"NE! Chci jí najít! Chci…" Došla jí slova nebo se jí zlomil hlas, to Dafné netušila. Každopádně trvalo dlouho, než se uklidnila natolik, aby byla schopná alespoň vrtkavé chůze. Dafné s Vra´aarem ji společně dostrkali na okraj náhorní plošiny, kde ve tmě před nimi spadala stěna do úděsné hloubky. Dafné občas ráda tančívala ve tmě, kdy o jejím životě či smrti rozhodoval jen jediný chybný krok. Teď se ale držela až za zády obou draků a propast jí naháněla hrůzu.

"Nech to být, dcero," broukal Vra´aar. Zdálo se, že Perot mu naslouchá. Alespoň zčásti. Přestala se třást a z očí jí mizelo hněvivě planoucí světlo.

"Pojď. Byla to unáhlenost. Zapomeň na to." Vra´aar ji postrkoval dál a dál.

"Matka to tak určitě nemyslela," přizvukovala mu Dafné. Perot po ní vrhla zvlášť nahněvaný pohled.

"Myslela to přesně tak, jak to řekla, Dafné. Nemusíš mi lhát."

"Ale…"

"Pojďte už," pobízel je Vra´aar. Jako kdyby si ani nevšiml, že Dafné skočil do řeči. "Čím déle tady budeme postávat, tím víc pomluv zítra uslyšíme."

Skoro proti její vůli chytil Dafné špičkou ocasu a vysadil si jí na záda. Pak s Perot téměř současně vzlétli.

Plachtili jen chvíli, než přistáli v jedné z tisícovek jeskyní. Vra´aar chvíli postával u vchodu, nakonec je tam ale zanechal o samotě. "Musím za Seliviell," vymluvil se, a i když by ho teď Dafné nejraděj měla u sebe, nemohla nic namítat. Seliviell pro něj byla přednější.

Nepřipadalo v úvahu, aby teď odešla spát k sobě. Ať se rozhlížela, jak chtěla, vůbec nepoznávala, kde to je, a teď za tmy by se nedokázala zorientovat. Navíc lézt po temné stěně s kluzkýma, třesoucíma se rukama nebyl zrovna dvakrát dobrý nápad. Obzvlášť když si vzpomněla na hladový chřtán temnoty usazené na dně tunelu. Nechala Perot, aby se obtočila kolem ní. Jakákoliv zloba byla na chvíli dočista zapomenuta. Rudá dračice se třásla a tiše, hněvivě vrčela. Dafné měla pocit, jako by se jí v tom jediném dni zhroutil celý svět.

Nechápala to. Proč? Proč se všechno muselo tak najednou zkazit? Nenáviděla sama sebe za to, že to dopustila. Kdyby byla jiná… Kdyby byla opravdový drak… Nenáviděla se i za to, že jí teď po tvářích tekly slzy. Nemůže být přece tak slabá! Je drak!

Jak moc si v tu chvíli přála, aby jí narostla křídla a měkká kůže se změnila v tvrdé šupiny. Měla by zuby a drápy, mohla by lovit, kouzlit, létat s ostatními. Nedopustila by, aby se její rodina takhle zevnitř rozežírala.

Ale ať zavírala oči, jak chtěla, stále byla jen slabou, křehkou a bezmocnou postavičkou, loutkou, se kterou mohli ti silnější po libosti manipulovat.



Nevěděla, jak dlouho tam ležela a potichu naříkala nad vlastním osudem. Cítila, jak se Perot slabě třese. Určitě ji taky trápily noční můry. Dafné by jí tak ráda pomohla, něco pro ni udělala… Ale nebyla schopná ani pohnout vlastní rukou, natož pak promluvit. A tak jen trpěla a čekala na příchod úsvitu, který ji možná konečně vysvobodí.

Dříve než úsvit přišlo něco jiného. Noční ticho pročísl třesoucí se hlas.

"Perot!" Volal kdosi. "Perot, Dafné! Probuďte se!"

Kdosi s ní třásl. Ohnala by se po něm, kdyby mohla, ale byla příliš slabá. Tak slabá… Už jen otevřít oči bylo strašlivě těžké.

"Co se děje?" Perot zněla stejně zmateně, jako se Dafné cítila.

"Královna! Ona je- Mám vás přivést!" Jakási mladá dračic nervózně přešlapovala u vstupu do jeskyně. Oči se jí lesky stejně horečnatě jako šupiny, tmavě bronzové v pomalu se rodícím úsvitu. "Pojďte se mnou," opakovala pořád dokola.

Následovaly ji ven. Přestože na obzor se pomaloučku drápaly první světelné paprsky, vzduch byl nepříjemně mrazivý a vítr vháněl Dafné vlasy od obličeje.

Ani pořádně nevnímala, kam to letí. Snad i dál spala, protože doopravdy procitla teprve, až když Perot ztěžka dosedla na skálu.

V jeskyni kupodivu nebyla tma. Seděl tam Vra´aar a Seis, šedivý drak patřící ke Starším. A kousek od nich, opřená o tmavou stěnu jeskyně, byla Seliviell, napnutá jako luk.

Dafné příliš nepřekvapilo, co vidí. Byla s matkou často, když ji postihly takové stavy. Viděla při nich věci budoucí i minulé, ačkoliv v tu chvíli nedokázala vidět přítomnost. Používala jakýsi vnitřní zrak, ale její oči zůstávaly slepé a smysly hluché. Co ovšem nechápala, bylo, proč je přivolali. Proti těm vizím se nedalo bojovat. Seliviell by to ostatně ani nedovolila.

Navíc se nezdálo, že by se dělo něco divného. Seliviell sama o sobě vypadala děsivě - tvář měla staženou do zlostného šklebu a prostor kolem ní plnilo tlumené vrčení, oči slepě vytřeštěné, přestože jimi nemohla nic vidět. Drápy zarývala hluboko do kamene, až se v něm tvořily dlouhé rýhy. Nebylo to však nic, co by se nedělo už tolikrát předtím.

Pak to ale Dafné pochopila. Seliviell mluvila.

To se stávalo zřídkakdy, pokud vůbec. Většinou matka jen zarytě mlčela a obrazy, které se jí při vizi zjevily, si nechávala pro sebe. Teď ale mezi rychlými, splašenými nádechy a temným vrčením vypouštěla z úst slova, která jak kdyby ani nepatřila jí. Nebyl to její hlas. Nezněl tak sladce a zpěvavě, ani tak mrazivě. Tenhle byl mnohem temnější, děsivější. A zároveň i vemlouvavější. Podmanivější. A když se do něj Dafné zaposlouchala, najednou se nemohla odtrhnout.

Podívala se po ostatních. Až teď viděla, že otec ani Seis se nehýbou. Upírali oči na Seliviell stejně jako ona. Dafné si byla jistá, že Perot je na tom stejně.

Ten hlas je omamoval. Našeptával tak podivným jazykem, až z toho Dafné mrazilo.

Zprvu nerozuměla slovům. Vnímala jen tón. Pak ale zaslechla mezi šumem neznámých slov jedno, které znala až příliš dobře.

Merriel.

A pak najednou věděla, co se jim ten hlas snaží sdělit.

"Merriel."

"Přijď za mnou"

"Jestli chceš. Aby byla Merriel naživu. Až ji příště uvidíš. Přijď za mnou."

"Přijď za mnou."

Nebyl to jeden hlas, ale rovná tisícovka. Šeptaly, křičely jeden před druhý, zaplétaly se do sebe. V jednu chvíli Dafné nerozuměla žádnému, ve druhé chápala všechny. Vzduch se ochladil a hlasy jím prolétávaly jako splašený vítr. Měla je všechny spoutané uvnitř hlavy a zároveň byly nedotknutelné kolem ní.

"Jestli chceš ještě kdy spatřit svou sestru, přijď za mnou."

"Odpovím ti. Na to, co tě tíží."

"Přijď za mnou."

Jedny křičely jméno její sestry, druhé zase šeptaly její vlastní hlasem jemným jako pavučina.

"Přijď za mnou."

Pak se hlasy začaly vytrácet. Jedno po druhém se jako úlisná chapadla stáčely zpět tam, odkud přišly, utichaly a mizely. Než se rozhostilo úplné ticho, byl slyšet ještě jeden poslední protáhlý výkřik.

"Dafné!"

Hučelo jí v uších. Jako v mrákotách Dafné otevřela oči. Všichni draci se na ni dívali. Cítila na sobě jejich pohledy.

Pak matka promluvila. Byl to opět její hlas, ale zároveň jiný. Zarmoucený. Vyděšený.

"Ekanta."

To jedno slovo jako kdyby všechno zapečetilo. Bylo to znamení, které měli všichni pochopit.

Byl to rozsudek.



A taková malá perlička z natáčení - jméno Ekanta (které mimochodem bude v povídce dost důležité) opravdu existuje. I když v kalendáři ho asi budete hledat marně, znám člověka, který se tak opravdu jmenuje. A ne, není to příjmení ;).
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Majkelina Majkelina | Web | 21. března 2013 v 21:26 | Reagovat

Ahojky :)
Pěkné. Plné emocí. Jsem zvědavá na další výsledky tvého "natáčení". :D A stejně fandím Perot.
Majkelina :)

2 Sabaqeen Sabaqeen | 22. března 2013 v 16:54 | Reagovat

Super! Konečně jsi to sem dala, byla to děsná doba! :D
Tahle kapitolka se mi fakt líbí, prostě - tajemná, záhadná, ale přitom naznačuje děj. Sice nejasně, ale naznačuje.
Určitě napiš další co nejdřív, jinak ti vykradu počítač a celý si to přečtu :D
PS: Ekanta? Ty OPRAVDU znáš někoho jménem Ekanta? To nás musíš seznámit :D

3 the-hunter the-hunter | Web | 22. března 2013 v 23:17 | Reagovat

[2]: Jj, znám, i když spíš od vidění. Teď už se vlastně Ekanta nejmenuje - vím, že to zní střeleně, ale asi má zálibu v častém střídání jmen :-D . Bylo to cosi... hm, nevím přesně, ale něco na způsob šamanského jména, které si nechala i v reálu. Na podrobnosti bych se musela vyptat :-) .
Ale jinak dík za komentáře. A Majkelino - já taky fandím Perot. Nemá to chudák holka vůbec jednoduché...

4 Ilía Ilía | Web | 6. června 2013 v 10:04 | Reagovat

Hmm...klidně bych se jmenovala Ekanta. Není to žádný hrozný jméno , jako třeba Hromnice (nechtěla Bych se tak jmenovat)..ale to jsem odbočila :-D
Jinak o5 krásná kapitola :-D
Tajemno..to je moje :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama