12 - Šílenství

5. května 2013 v 15:40 | Hunter |  Dračí dcera
Naprosto přesně vím, co už nikdy nesmím udělat. Nechat v dopsané povídce nedopsané části, protože dodělávat něco zpětně, když jste tu povídku uzavřeli skoro před půl rokem, je peklo. Pro jednou nezveličuju, je to vážně něco strašného. Takže, ač to normálně nedělám, vás tentokrát chci poprosit o schovívavost. Příští díl už (snad) zapadne zpět do průměru, ale tohle je psané tak trochu z nutnosti a já už nemám sílu to víc přepracovávat.
A ještě jednu věc, kterou normálně nedělám. Jestli se Sabaqueen neurazí, chtěla bych jí věnovat tuhle kapitolu, protože hlavně díky její... můžu říct buzeraci? je tu ta kapitola dnes a ne až kdesi na konci června.
Takže přeju pěkné čtení a ještě jednom prosím o hodnocení s přivřenýma očima :). Pro tentokrát.










Dafné se ani nestačila začít ptát, co se děje, když svět jako výbuch naplnil dračí řev.
Seliviell sebou zmítala ze strany na stranu a hlasitě naříkala.
"Zabije! Ona ji zabije!"
Zdálo se to jako sen. Viděla, jak se Vra´aar vrhnul k Seliviell, aby jí zabránil v dalším pohybu. Bílá dračice se příliš nebránila, když ji srazil a držel u země. Jen dál kvílela.
"Zabije! Zabije, zabije!"
Kolem Dafné se prosmýkla Perot, aniž by se na ni jen podívala. Ale když se přiblížila k Seliviell, její matka divoce zasyčela.
"Je to tvoje vina!"
Pokusila se vytrhnout z Vra´aarova sevření, ale černý drak ji držel pevně. Co si ale nestačil uvědomit, byl oheň v jejím hrdle. Než stačil cokoliv udělat, zaplavila Seliviell jeskyni prudkým žárem. Dafné ucítila na tváři jeho teplo. Stála stranou, takže jí oheň nemohl ublížit. Zato Perot neměla kam utéct. Podařilo se jí uskočit jen o pár kroků, než se do ní plameny opřely plnou silou.
"Zabije, zabije ji!" Křičela Seliviell.
V místě, kde se jí dotkly plameny, měla Perot šupiny ožehnuté a spálené.
"Já jí nic neřekla," zavrčela skoro štkavým tónem. "Matko, poslouchej-"
"Ne! Poslala jsi ji na smrt!"
Do Seliviellina vrčení vpadl hromovým hlasem Vra´aar.
"Poslouchej ji přece! Merriel odešla sama! Perot za nic nemůže!" Ale bílá dračice na jeho slova nereagovala. Dál se snažila vykroutit z jeho sevření a vrčela a prskala na všechny strany.
Dafné ten náhlý obrat událostí vyděsil. Předtím měla odvahu postavit se mezi matku a Perot, i když netušila, kde se v ní ta síla bere. Ale teď tváří v tvář pravé dračí zuřivosti, si připadala malá a bezvýznamná, a neschopná utišit matčin hněv. Navíc část její mysli ještě pořád hloubala nad tím podivným hlasem a Dafné měla každou chvíli pocit, že se znovu ovíjí kolem ní.
Zabije, zabije, ozývalo se jí v hlavě. Zčásti to byl hlas Seliviell, který neustával ani na chvíli. Zároveň v něm však slyšela ten děsivý prastarý tón, který ji hrozil každou chvíli ovládnout.
"Matko, poslouchej aspoň na chvíli. Když už ne mě, tak aspoň otce - já jsem Merriel nikam neposlala," zkoušela to znovu Perot.
"Tak proč odešla?!"
"Protože…" Perot se rozpačitě odmlčela. "Pohádaly jsme se. Říkala věci, se kterými jsem nesouhlasila, a tak-"
"Tak jsi ji odsud vyhnala!"
Perot se zasmála hlasem, který měl zřejmě znít pohrdavě. Bylo z něj ale poznat, jak nepříjemně se dračice cítí.
"Myslíš, že by se Merriel odsud nechala vyhnat? Ne. Samozřejmě, že ne. Odešla jsem já, letěla jsem na lov a ke Skále. Nevím, kam šla nebo s kým mluvila, ale moje vina to není."
"Neodešla by sama od sebe. To není možné. A Ekanta-" Hlas se jí vpůli zlomil, a Seliviell zavřela oči. Zcela ochabla ve Vra´aarově sevření, náhle bez vůle a bez života. Jen kroutila hlavou a tiše naříkala. Byla příliš daleko, než aby Dafné rozuměla slovům, ale i Vra´aar, který jí stál nejblíž, vypadal zmateně.
"Zabije," slyšela matku šeptat. "Zabije."
Dlouhou chvíli bylo ticho, než ho náhle proťal vyšší hlas. Byla to pořád Seliviell, jenže teď byl její tón podbarvený strachem. Obrovským strachem.
"Ne! Nemůžeš to udělat! Nemůžeš! Sloužila jsem! Poslouchala! Mám dceru! Nemůžeš jí to udělat! Prosím! Prosím!"
"Seliviell?! Seliviell, co se děje?"
Ale dračice neodpovídala, jen naříkala a cenila zuby na kohosi, koho viděla jen ona. Hlas se jí třásl hrůzou, jakou u ní Dafné ještě nikdy neslyšela. Seliviell neměla mít strach. Nikdy a z nikoho. Přesto teď poníženě škemrala a třásla se hrůzou.
Vra´aar se s ní pokoušel třást, promluvit na ni, ale pokaždé ho odehnala prudkým zavrčením a ostrým klapnutím zubů. Už nemluvila nahlas, nekřičela, ale oči stále neotevřela. Vypadalo to, jako by s někým v duchu rozmlouvala.
A pak, po neskutečně dlouhé době, konečně vzhlédla. Zhluboka se nadechla a otevřela oči. Z jejího pohledu čišel led.
"Jsi poslední, kdo Merriel viděl," promluvila do ticha. "O čem jsi s ní mluvila?"
Perot, zmatená nenadálým vývojem událostí, nejdřív nepochopila, že byla otázka myšlena na ni, a jen dál mlčela a upírala na matku zmatený pohled.
"Tak o čem?!" Naléhala Seliviell.
"Nemůžu… nemůžu to říct." Perot se koutkem oka podívala po Dafné.
"Jsem tvoje matka a tvoje královna. Odpovíš mi, ať chceš nebo ne. O čem jste spolu mluvily?"
Perot tlumeně zavrčela. Žádnému drakovi by nebylo příjemné, kdyby nad ním jiný takhle prosazoval svou moc. Ale i kdyby na to Seliviell neměla právo z pozice matky nebo královny, jako Vidící ji Perot poslechnout musela.
"O… O Dafné. Ale byly to věci, které by měly zůstat jen mezi námi, a nechci je říkat tobě ani nikomu jinému." A hlavně ne Dafné. Museli to slyšet všichni, tu poslední větu, která, ač nevyřčená, Dafné kousavě zamrzela.
"Jen o Dafné?"
"O kom jiném?"
"A co přesně ti Merriel řekla?"
"Je to soukromá-"
"Jsi opravdu tak hloupá, že ti musím všechno říkat natisíckrát? O čem Merriel mluvila?"
Perot se zhluboka nadechla. Dafné viděla, jak se třese, ale jestli to bylo vztekem nebo ponížením, to nedokázala říct.
" Mluvila o její budoucnosti. O tom, co by se Dafné měla nebo neměla dozvědět. Řekla, že…" Odmlčela se, jako by sbírala odvahu k dalším slovům. "Řekla, že Dafné je člověk a podle toho by se s ní mělo zacházet. Že by neměla kouzlit ani žít jako my. Že není drak, ale nikdo si to nechce připustit."
Ostré, bolestivé kousnutí v srdci. Tam, kde dřív zaujímala místo láska k zelené sestře, byla teď jen prázdnota. Dafné to stálo hodně přemáhání, ale nepohnula jediným svalem na tváři, i když uvnitř si zoufala.
"To je vše?"
Perot jen nešťastně zavrtěla hlavou.
"Říkala ještě, že Dafné by neměla být Vidící. Že je to jen hloupá náhoda, že je ve skutečnosti člověk se vším všudy. Že ses zmýlila a Pojmenovala ji neprávem."
Správně by teď Seliviell měla zuřit. Ať už kvůli tomu, že její dceru někdo takto urazil, nebo protože byl znevažován její vlastní úsudek. Jediné, co se na bílé dračici změnilo, byly oči. Jestliže z nich předtím čišel led, teď byly přímo mrazivé. Dafné se při pohledu na matku otřásla a zděsilo ji to snad ještě víc než Merrielina slova.
Seliviell dlouho mlčela, a nikdo se neodvážil ani pohnout. Dafné napětím tajila dech.
"Měla bych tě potrestat, Perot, za to, co jsi udělala. Vyhnala jsi odsud mou dceru, svou sestru. Odsoudila jsi ji k smrti. Měla bych po tobě na oplátku žádat tvou krev, jako splacení dluhu." Dafné překvapeně vytřeštila oči. Znala ty příběhy. Všichni je znali. Kdysi, v Dávnověku, kdy Varanga ještě nestála a draci neměli žádné krále, se zabíjeli navzájem, a za krev padlého se žádala krev útočníka. Ta tradice ale zanikla před dávnými časy, a všichni teď na Seliviell hleděli s největším překvapením. Nejvíc pak Perot.
"Protože jsem si ale vědoma, že jsi kdysi i ty byla mou dcerou, nebudu po tobě žádat splacení krví. Odejdi ale z Varangy a už se nikdy nevracej. Už nikdy se nedotkni posvátné půdy tohoto místa. Dokud budu naživu, nechci tě už nikdy spatřit. Odejdi pryč a už mi nikdy nechoď na oči!"
Ta slova jako by všechny naráz probudila z šoku. Starší jeden na druhého cosi křičeli, Vra´aar zase mluvil na Seliviell, která ho očividně přehlížela. Jen Perot stála jako opařená uprostřed jeskyně, očividně neschopná pohybu. Dafné chvíli těkala očima mezi ní a matkou, ale pak se rozběhla k rudé dračici.
Chtěla sestře pomoci. Věděla, že to, co matka udělala, bylo špatné. Všichni to přeci museli vidět. Nechápala, proč matku někdo nezastavil, a bála se, jak moc její slova Perot ublížila. Čekala, že sestra bude zoufalá, a chtěla ji utěšit.
"Stůj, Dafné!"
Zarazila se uprostřed kroku. Matka na ni upírala chladný modrý pohled.
"Nepřibližuj se k ní. Ona už není tvoje sestra. Pojď sem."
Dafné bojovala sama se sebou. Chtěla pomoci Perot, zastat se jí, ale matčina slova byla jasným rozkazem, a v ní se najednou vzdouval děs, když ji napadlo, že by neměla poslechnout. Udělala jeden nejistý krok směrem k matce, stále bojující sama se sebou.
"Seliviell, tohle je absurdní!" Vra´aarova slova ji na chvíli zachránila, když bílá dračice upřela pohled jiným směrem. "Merriel se možná ani neztratila. Co když se za chvíli vrátí? A ty se mezitím zříkáš vlastní dcery, vyháníš ji z Varangy a zakazuješ její sestře, aby se jí zastala."
"Nepleť se do něčeho, čemu nerozumíš," odbyla ho Seliviell.
"Možná to nechápu tak dobře jako ty, ale aspoň nejsem zaslepený záští. Perot je i moje dcera. Nemůžeš ji jen tak vyhnat. Navíc z tak hloupého důvodu. Sama víš, jak je tohle místo nestále. Takové vidění se tu mohou zjevovat kdykoliv. Nemusíš kvůli tomu hned vyhlašovat válku." Vra´aar opatrně přešlápl na místě, a natáhnul dlouhý krk k Seliviell v uklidňujícím gestu.
"Zůstaň stát, kde jsi. Nemáš vůbec ponětí, o co tady jde."
"Vím jen, že chceš vyhnat Perot jen proto, že-"
"Zabila mi dceru! A přijdu její vinou i o další, jestli tomu neudělám konec!"
Na těch pár vteřin prosáklo do matčina hlasu zoufalství, předtím tak pečlivě skrývané za hradbou nenávisti. Trhla sebou, a než znovu nasadila chladnou masku, zračilo se jí ve tváři utrpení.
"Ne, Vra´aare. Nerozumíš tomu a ani tomu porozumět nemůžeš. To Perot způsobila, že Merriel teď míří za svou vlastní smrtí. Zavraždila vlastní sestru, a proto nemůže déle zůstávat ve Varanze."
"Jestli je Merriel v takovém nebezpečí, musíme ji zachránit," vyhrkla Dafné, a sama nemohla uvěřit, že ta slova opravdu řekla ona. Hned poté, co jí vylétla z úst, znovu se do však ní opřel matčin chladný pohled.
"Ona… Ekanta přece říkala, že pokud za ní přijdu, Merriel pustí. Jestli ji opravdu drží, musíme se za ní vypravit."
Odpovědí jí ale bylo jen ledové ticho. Zděšené ticho, jak si uvědomila.
"Ne, Dafné. Merriel už nic nepomůže. Není nikdo, kdo by tě mohl k Ekantě zavést, a nikdo to neudělá."
"Já bych mohla!"
"Ty, Perot?" Matka pohrdavě naklonila hlavu na stranu. "Ty? Ne. Nedovolím, abych tvou vinou přišla o další dceru. Jak jsem řekla, tomuto se musí udělat přítrž."
"Ale matko-"
"Ne, Dafné. Smiř se s tím, že Merriel je pryč. A teď mě nechte být. Všichni. Musím truchlit za její ztrátu."
Dafné váhala. Matčina slova ji zděsila, a to možná prolomilo tu hranici strachu. Otočila se a chtěla běžet k Perot. Společně Merriel zachrání! Nic se jí přece nemůže stát!
Perot vypadala v té chvíli skoro bezbranně, a o to víc Dafné překvapilo, když na ni vycenila zuby a tlumeně zavrčela. Nebyl to nijak hlasitý zvuk, ale důrazně Dafné nabádal, aby se nepřibližovala.
Zamrzla uprostřed pohybu.
"Nech to být, Dafné," šeptla Perot.
Chlad jeskyně bodal jako tisíce včel. Dafné seděla, schoulená do klubíčka, zády opřená o stěnu studenou jako led. Dávno už jí vyschly všechny slzy, zmizel veškerý zármutek, který mohly odplavit. Teď už jí zbyl jen ten v srdci, zažraný tak hluboko, že ho už nikdy nikdo nedostane ven.
Když Perot odešla a Dafné dostala svolení odejít, pralo se v ní zoufalství se vztekem. Smutek se zuřivostí. Nechápala, nemohla ani nechtěla pochopit, jak mohla matka něco takového udělat. Jak mohla Perot něco takového udělat.
Předtím si myslela, že se jí hroutí svět. Až teď viděla, jak dokonale se mýlila. Předtím to ještě byla procházka růžovým sadem. Předtím nevěděla, o co všechno ještě může přijít.
Dafné netušila, jak dlouho seděla téměř bez pohnutí v chladné jeskyni. Nikdo pro ni nepřišel, nikdo se o ni nezajímal. Možná to tak bylo lepší. Merriel zmizela, Perot zmizela, a ona sama si ze všeho nejvíc přála zmizet za nimi.
Zcela propadla melancholickým myšlenkám, a tak si ani nevšimla rámusu přicházejícího zvenčí. Rámusu, který mohl znamenat jedině přistávajícího draka.
Do jeskyně nakoukla obrovská rudá hlava.
"Dafné?! Pojď sem! Rychle, musím s tebou mluvit!"
Nezvedla se. Vlastně by se neobtěžovala ani vzhlédnout, nebýt naléhavosti v Perotině hlase.
"Dafné!"
"Myslela jsem, že odcházíš," zašeptala.
"Jak se to vezme," odpověděla Perot. "Odcházím, ale nejdřív si musím něco vyřídit. Navíc, nehodám naši drahou matku poslouchat na slovo."
"Nechtěla jsi se mnou mluvit," pokračovala Dafné ublíženě. "Vypadalo to, že chceš odejít."
"Nemohla jsem o tom mluvit před ní."
"A teď najednou můžeš?" Otázala se Dafné pohrdavým tónem. Konečně k Perot zvedla oči.
"Ano, teď už můžu. Pojď sem a poslouchej-"
"A co když nechci? Co když mě už nebaví ty vaše věčné hádky a hry na schovávanou? Věřila jsem Merriel a stalo se to, co se stalo. Nebudu ze sebe dělat ještě většího hlupáka a věřit i tobě."
Čekala, že Perot odejde, proto ji notně překvapilo, když rudá dračice vycenila zuby a zavrčela. A tentokrát to nebylo vůbec tiše.
"Tak mě poslouchej, mládě! Přestaň se litovat a vyčítat všem, jak moc ti ublížili! Nejsi tady ten, kdo je v ohrožení, ani nepotřebuješ pomoc. To Merriel jde o život, a ty teď pěkně půjdeš se mnou ji zachránit." Jak tak na ni upírala zuřivý pohled, Dafné se najednou zmocnil strach. A taky stud, když si uvědomila, jaké hlouposti říkala.
"Co že chceš dělat?"
"Zachránit Merriel."
"Jak?"
"Tak, jak to podle Ekanty máme udělat. Půjdeš pro ni ty."
"Ale vždyť matka…"
"Jak už jsem říkala, všichni nejsou tak krotcí, aby poslouchali každé matčino rozhodnutí," odvětila Perot.
"Říkala, že jí stejně nepomůžeme. Že tam zemřeme všichni…"
Perot si krátce odfrkla.
"Matka si neustále hraje na moudrou. Slyšela jakousi věštbu, která ani nemusí být pravdivá, a už by kvůli ní obětovala vlastní dceru." Znovu to odfrknutí a pohrdavý pohled. " ji tam ale rozhodně nenechám. Nevodila bych tě tam, pokud by to nebylo nutné, ale nutné to je, takže jsem tady pro tebe."
"Já… Půjdu." Spolkla myšlenku na křivdu, které se jí od Merriel dostalo.
"Ani jsem jinou odpověď nečekala, ale výborně," usmála se Perot.
Zbytek se odehrával jako ve snu. Neohrabané pohyby, když se snažila pomocí zmrzlých rukou vydrápat na Perotin hřbet. Hvězdy nad hlavou. Ticho noci rušené jen čas do času šustěním křídel a tlumeným bručením spících draků. Pronikavý chlad na kůži, který se do ní zakousl, když Perot vzlétla.
Dafné ani nepočítala, jak dlouho vlastně nespala, ale únava se jí zmocnila v ten nejnevhodnější okamžik. Sama pořádně netušila, co to dělá, vnímala jen rytmické kolébání draka pod sebou a vítr, který jí hučel v uších. Oči se jí klížily a myšlenky jí každou chvíli utíkaly kamsi do neznáma. Chtěla by jen spát a spát…
"Dafné!"
Zvuk jako by přicházel odevšad a zároveň odnikud. Když se však Dafné rozkoukala, zjistila, že Perot zrychlila. Vítr hučel čím dál hlasitěji, a výkřik se v něm téměř ztrácel.
"Dafné!"
Ohlédla se. Na pozadí rozjasňující se noci spatřila bílou siluetu. Matka letěla za nimi, bila křídly do vzduchu jako o život, a bez ustání volala.
Proč na mě volá? Udělala jsem snad něco?
Její spánkem omámené mysli trvalo dlouho, než si dokázala vzpomenout na noční události. Takže přeci jen Merriel nezachrání. Matka je dožene, ji přinutí se vrátit a Perot navždy vyžene z Varangy.
"Dafné!"
Pokud je ale stíhala jen s úmyslem pomstít se, prosadit svou vůli, jak si Dafné domnívala, proč by potom zněla tak zoufale?
"Perot, stůj! Prosím!"
Jako v odpověď sestra ještě zrychlila.
Zátěž na zádech ji ale zpomalovala, a tak ji matka lehce dohnala. Dafné čekala výčitky, křik. Možná i kouzla. Další výjev zuřivosti, jímž se pokusí přimět je poslouchat. To, co však slyšela, by ji ani ve snu nenapadlo.
Matka je dohnala, oblétla a zůstala viset ve vzduchu před Perot, aby jí tak zahradila cestu. V modrobílých očích se jí lesklo zoufalství.
"Perot, prosím! Vrať mi ji! Vrať mi Dafné!"
Těžko říct, která z nich byla více překvapená. Dafné šokovaně zamrkala. Snad by to mohla svádět na přeslechnutí, způsobené nedostatkem spánku, kdyby jí Perot neodpověděla. Na rozdíl od matčina zoufalého, prosebného tónu byl ten její nenávistný a chladný.
"Když ti výhružky nevyšly, přišla jsi prosit?"
"Ty víš, že tak to není! Přišla jsem pro Dafné! Vrať mi ji!"
"Dafné jde se mnou."
"Nemůžeš-"
"Nemůžu? že nemůžu? Dělám tu jedinou rozumnou věc, která se udělat dá, matko. Věc, kterou bys měla udělat ty, ale jsi tak zaslepená, že se na ni nezmůžeš. Jdu zachránit Merriel, ať se ti to líbí nebo ne."
"Ale bez Dafné! Perot, to přeci…"
"S Dafné. Sama se mnou jde, protože není takový zbabělec jako ty. Sbohem."
Perot se chystala matku podlétnou, ale Seliviell se s pronikavým zavřeštěním stočila a vrhla se po ní celým tělem.
Prudký náraz odhodil Perot dozadu. Seliviell si sice nestačila kousnout, ale jednom dlouhými drápy vyzbrojenou tlapou jí rozdrásala šupiny od hrudi až po levý bok. Na pár vteřin se zdálo, že se Perot neudrží ve vzduchu. Zoufale máchala křídly, jak se snažila najít ztracenou rovnováhu, a Dafné se držela, seč mohla, protože hrozilo, že spadne.
Nakonec, když už to vypadalo, že dojde k nejhoršímu, podařilo se Perot opět nabrat vzduch do křídel. Vzlétla o veliký kus výš, aby se na matku mohla dívat shora.
"Prosím, neber mi ji," zaštkala Seliviell. "Ona ji zabije. Moje dcera!"
"Já byla taky tvoje dcera," odpověděla jí Perot ledově. " A stejně jako Dafné je tvou dcerou i Merriel, kterou ses rozhodla obětovat."
"Merriel je ztracená," křičela Seliviell hlasem, který snad ani nemohl patřit jí. "Dafné je jediná, která mi zbyla."
"Ať už je s Merriel cokoliv, je to moje sestra a já ji v tom nenechám. Odlétám, matko, a Dafné beru s sebou."
Perot se otočila a odlétala. Pomalu, nesnažila se utéct, jako by tím vyjadřovala nad matkou pohrdání. Dafné si v tu chvíli připadalo jako pouhé rukojmí. Zřetelně viděla děs v matčině tváři, když Perot odhodila a Dafné padala. A věděla, že Seliviell už nic takového neudělá, protože by tím ohrozila život té jediné dcery, na které jí podle vlastních slov ještě záleželo.
Perot se neohlédla, a ani Dafné to neudělala. Za zády slyšela jen hlasitý nářek bílé dračice.


Jo a S. - za tohle očekávám další Padawanku. Co nejdřív ;).




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Majkelina Majkelina | Web | 5. května 2013 v 16:00 | Reagovat

Ahojky :)
Tuhle povídku mám ráda. Chování Seliviell je trochu zvláštní a Perrot je dost příkrá, ale uvidíme, jak se věc bude mít dál. Těším se na pokračování.
Majkelina :)

2 Ilía Ilía | Web | 5. května 2013 v 16:32 | Reagovat

Jsem hrozně ráda, že si to zase začala psát. Tuhle povídku mám hrozně ráda :D

3 the-hunter the-hunter | Web | 5. května 2013 v 18:14 | Reagovat

[1]: Seliviell k tomu má své dobré důvody, i když jsem si jistá, že to šlo popsat daleko lépe. Dočkej času, všechno se vysvětlí :D

[2]: Díky, jsem ráda, že tě povídka baví :-).

4 Laura Laura | E-mail | Web | 5. května 2013 v 19:44 | Reagovat

Joo, konečně další kapitola :)
Souhlasím, Seliviell se chová podivně... Doufám že brzy přidáš další kapitolu :)

5 redfox222 redfox222 | 6. května 2013 v 7:19 | Reagovat

Wau, dobré toto :-)

6 Sabaqeen Sabaqeen | 7. května 2013 v 21:53 | Reagovat

Pchm, prej buzerace. Já vím proč jsi s tím pohnula, to jen abys mohla buzerovat ty mě s další kapitolou! Ale už na ní dělám, neboj ;-)

7 cambera cambera | Web | 8. května 2013 v 13:36 | Reagovat

Moc pěkné, já píšu také povídky na pokračování, i když kratší. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama