Den 26: Oblíbená non-fikce

17. května 2013 v 13:00 | Hunter
Den 26: oblíbená non-fikce

(Více v článku)


Den 26.
(Oblíbená non-fikce)

Merde! Rok v Paříži

(Stephen Clarke)

Oficiální anotace:
Merde! Rok v Paříži je téměř pravdivý záznam událostí, které se mu přihodily, nebo nepřihodily během deseti let, kdy žil ve Francii - podle toho, kdo klade otázku. Původně knihu vydal v nákladu 200 výtisků a chtěl ji prodávat přes svou webovou stránku, rozdávat přátelům, nebo využít jako palivo při barbecue konajícím se při oslavě dobytí bastily. Po čtení v Kanadském knihkupectví v Paříži a recenzích v tisku se však kniha stala takovým bestsellerem, že Clarke zanedlouho musel napsat pokračování.

Jsem trochu na vážkách, co si mám vlastně pod pojmem non-fikce představit. Budu-li ovšem předpokládat, že je to příběh reálný (NE-fikce ;)), snad jsem se do Challenge trefila. Ostatně, jak praví anotace, Merde je pravdivým záznamem událostí. Slovo téměř zdvořile pomineme.
K téhle knize jsem se dostala přes mého drahého tatínka. To je tak, když před cestou zahrnující dlouhý pobyt v autě neseženete dostatek čtení. Já, jako obvykle hlava děravá, jsem si samozřejmě nesehnala vůbec nic, a tak mi tahle kniha doslova zachránila krk. Místy jsem pak byla tak začtená, že jsem si nebyla jistá, jestli se nacházím v Itálii (kde jsem byla fyzicky přítomna) nebo ve Francii, kde se děj odehrává.
Protože anotace toho pro tentokrát moc neříká, asi to budu muset shrnout sama. Tedy...
Jak je všem jasné, autor a zároveň hlavní hrdina, Brit, se vypraví za prací do země žabožroutské, a vypráví o všech nelehkých, komických i dramatických situacích, které se mu zde přihodí. Občas při čtení jenom kroutíte hlavou, jestli se něco takového mohlo doopravdy stát, a jestli jsou Francouzi vážně tak šílení, jak je Clarke popisuje. Jindy (spíš většinou) jsou ale hlavní reakcí na knihu hlasité výbuchy smíchu. Střet francouzské a britské kultury i vzájemná sveřepá nenávist totiž vede k neskutečně podivným a komickým situacím.
Těžko říct, do jaké míry se dá věřit všemu, co se tam píše. Mě osobně kniha dokázala vystrašit natolik, že se do Francie rozhodně hned tak nechystám (jenže - proč jsme se potom sakra začala učit francouzsky?).
A i když už jsem to dlouho neudělala, nemůžu jinak než tuhle knihu vřele doporučit (zvláště pokud sháníte kapesního průvodce po Francii ;)).

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ilía Ilía | Web | 17. května 2013 v 19:27 | Reagovat

Knížka vypadá zajímavě...a máš štěstí. Můj taťka už od školy nepřečetl víc, než  pár návodů :DD

2 Laura Laura | E-mail | Web | 17. května 2013 v 20:23 | Reagovat

Zní to zajímavě, možná že se po ní někde podívám...
Já se rozhodně do Francie nechystám - bon žůr je jediné co umím říct francouzsky (je to francouzsky že jo?) :D...

3 Oncle-picker Oncle-picker | 17. května 2013 v 20:46 | Reagovat

Četl jsem podobně laděnou knihu Zápisník majora Thompsona (Pierre Daninos), který popisuje život v Paříži z hlediska penzionovaného britského vojáka. Legrační je to, že autor je Francouz a prostřednictvím hlavního hrdiny - Angličana - si dělá legraci hlavně z Francouzů. A taky z Angličanů, jistě. Ostatně nevím, která z těch dvou zemí je pro nás bizarnější.

4 Amanda Amanda | Web | 18. května 2013 v 8:12 | Reagovat

[2]: Jsem na tom podobně jak Laura, co se týče s Francouzštiny, krom toho, že se mi to plete ještě se špáninou. :) Přidávám se k Bon žůůůr a ještě dodávám Merci...to je ta dobrá čokoláda. :-D

5 Sabaqeen Sabaqeen | 23. května 2013 v 17:21 | Reagovat

Joj, tuhletu jsem taky četla :) Jedna z mých oblíbených :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama