13 - Pád

5. června 2013 v 17:34 | Hunter |  Dračí dcera
Trvalo to sice o dost déle, než jsem předpokládala (jako obvykle), ovšem další kapitola je opravená. Přeju příjemné čtení :).









Letěli dlouho, snad celou věčnost. Dafné slyšela, jak Perot občas bolestně sykla, když ji zabolely poraněné šupiny, ale jinak cestovaly v absolutní tichosti, rušené jen šustěním křídel.
Dafné měla v mysli jenom temnotu, a pořád napůl nemohla uvěřit, že se tohle doopravdy stalo. Byla zděšená z matky a částečně i ze sebe. Co to jen udělala? Byla to správná věc, o tom nemohla pochybovat, ale přesto se jí při té vzpomínce točila hlava. Vzepřela se matčinu přání, porušila její zákaz. Neuposlechla její prosbu…
Ke vzpomínkám na nedávnou minulost se v jednu chvíli vetřely i myšlenky na budoucnost.
Ekanta.
Už to samo jméno jí znělo divně. Příliš staře. Nikdo z těch, které znala, tak podivné jméno nenosil. Zkusila ho vyslovit nahlas, jako kdyby tím mohla vtisknout punc opravdovosti celé téhle výpravě. Než se ztratilo ve větru, cítila, jak se před ním chvěje celý svět. Zahlodalo v ní smítko strachu.
Nedokázala odhadnout, jak dlouho letěli, než konečně vyšlo slunce. Pár minut nebo několik hodit, nedokázala to posoudit, protože čas jako by nad nimi ztratil vládu.
Pár mihotavých zlatých paprsků, které se už dříve vytahovaly nad obzor, teď rychle vyrostlo v dlouhé zářivé ruce, zahánějící poslední zbytky tmy. Dafné se okouzleně dívala nad sebe. Ještě nikdy nebyla nad ránem tak vysoko, tak blízko nebi. Znovu přemýšlela nad tím, co řekla matce - opravdu nejsou žádní bohové? Protože ať byla matčina slova jakákoliv, Dafné měla pocit, jako kdyby ji teď seshora kdosi sledoval. Díval se pozorným zrakem a ona nemohla poznat, jestli jsou její činy v jeho očích správné.
Pak jí zafoukal do tváře silný poryv větru, mrazivý skoro jako v zimě, a Dafné musela sklonit hlavu. Schoulila se do klubíčka a stáhla se do sebe, aby k ní lezavý chlad neměl takový přístup.
Perot za celou tu dobu nepromluvila ani jednou. Když slunce vyšlo na oblohu a zalilo svět pod nimi zlatavou září, ještě zrychlila. To světlo jako by jí přidalo sílu. Až teď si Dafné uvědomila, jakou rychlostí se celou tu dobu řítili. Dole pod nimi se míhaly lesy i skály a oni je nechávali za sebou jako zrnka prachu.
Let pokračoval beze změny další dlouhou chvíli, a Dafné se začaly pomalu klížit oči, když tu najednou rudá dračice bez varování změnila směr. Stočila se na stranu, směrem k velkému shluku skal, z té výšky maličkých a nepatrných. Začala rychle klesat, až Dafné létaly vlasy kolem hlavy.
Přistáli na skále, kterých se kolem ze země zvedaly stovky. Byla nicotná oproti Varanze nebo Skále, jen šedý kus kamene bez života. Nic, co by připomínalo domov. Dafné se unaveně svezla Perot z hřbetu. Překvapilo ji, když zjistila, že se rudá dračice stočila do klubíčka a chystá se spát.
"Myslela jsem, že spěcháme," vytkla jí Dafné nedůtklivým tónem.
"Spěcháme pomalu. Já… nedokážu už dlouho letět takovým tempem. Mám bolavá křídla a jsem zraněná. I ty by ses měla prospat, Dafné. Je před námi ještě dlouhá cesta a možná už k tomu nebudeš mít příležitost."
"Ale co Merriel?! Matka přece říkala, že-"
"Merriel bude v pořádku," utnula jí Perot.
"Jak to můžeš vědět? Ještě před chvílí jsi říkala…"
"Věř mi, vím to. Něco jsem si uvědomila a teď už to vím. Pokud Ekanta ví, že k ní přijdeš, nic Merriel neudělá. Nemusíš se o ni bát."
"Ale stejně bychom měli letět! Nemůžeme tu jen tak čekat!"
"Je to to jediné, co teď můžeme dělat. Pokud tam opravdu chceš doletět, musíš mě nechat si odpočinout. Nejsou to tvoje křídla, která nás nesou, takže ti nezbývá než mě poslechnout. A teď - chci spát."
"Ale-"
"Dafné!"
Nezbývalo jí nic jiného než mlčet a sedět bez pohnutí, dokud si nebyla jistá, že Perot opravdu spí. Pak se Dafné zvedla a rázovala od jednoho konce skály k druhému a zpátky. Srdce jí bilo jako splašené a nejradši by se teď rozběhla. Běžela by daleko a daleko, a poradila by si sama, bez pomoci cizích. Nejsou to tvoje křídla, co nás nesou, přehrávala si dotčeně Perotina slova. Kéž by tak měla vlastní křídla…
Ani nevěděla, jak se to stalo, že ji nakonec rozbolely nohy a posadila se na zem. Sedla si, po chvíli vnitřního boje se skrčila do pohodlnější polohy, nakonec si lehla úplně, a po chvíli už nevěděla o světě. Zdály se jí sny plné poletujících draků a bílých očí.
Nakonec musela Perot probudit ji. Když se opět vydaly na cestu, slunce už ukouslo velikou porci ze svého své nebeské pouti. Je na cestě stejně jako my, napadlo Dafné.
Ta myšlenka ji přivedla zpět k uvažování nad bohy. Radši zavřela oči, aby už se na tu zlatou kouli nemusela dívat - jako kdyby tím mohla nepříjemné myšlenky vyhnat z hlavy. Bohové tam ale pořád někde byli - pozorně se dívali a házeli před ní překážky, protože na ně odmítala věřit.
Nějakou dobu Dafné dokázala vydržet mlčky, nemohla ale držet jazyk za zuby věčně. Těch otázek, které ji pálily!
Nebyla si jistá, jestli Perot vůbec bude ochotná si povídat, zkusit to ale musela.
"Perot…" Začala opatrně. Možná, že ji dračice ani neuslyší. Nahoře na nebi přeci jen foukal dost silný vítr.
"Copak?" Ozvalo se, už když chtěla Dafné otázku zopakovat.
"Já… musím se na něco zeptat." Přišlo jí to na jazyk nějak samo, ani o tom nemohla moc přemýšlet. "Proč… proč mě ta Ekanta tak moc chce? Proč zajala Merriel? Ví vůbec, co všechno jí za to matka může udělat?"
Perot se temně, pochmurně zasmála.
"Co všechno jí matka může udělat?" Zopakovala po Dafné málem nevěřícně. "Ach, v jak sladké nevědomosti to žiješ."
Tón, kterým Perot promluvila, se zdál Dafné posměšný, urážlivý. Zajímalo ji ale, co dalšího se od sestry dozví, a tak mlčela.
"Není nikdo, koho by se Ekanta musela bát. Zato my všichni se musíme bát jí, protože je tím nejmocnějším z draků." Perot se zasmála, zpola uštěpačně, zpola pochmurně. "Zachovala si magii z dob Starého věku, a nikdo se jí nemůže vyrovnat. Dokonce ani naše matka."
"Překvapuje mě, žes o ní nikdy neslyšela. Ale je to vlastně přirozené - kdo jiný by z ní měl mít strach než ten druhý nejmocnější… Nejspíš chápu, proč ti o ní matka nikdy neřekla. Ale jestli se jí dobrovolně chystáš vlézt do doupěte, nejspíš bys to měla vědět."
Perot se odmlčela a pokračovala.
"Ekanta není jako ostatní draci. Je stará. Nesmírně stará."
Co by na tom mohlo být divného? Starých draků už Dafné viděla desítky. Všechno ti věkovití tvorové byli pomalí, napůl zkamenělí a myslí uvázlí kdesi v dobách před stovkami let. Jak by někdo takový mohl mít opravdovou moc, jak by mohl být nebezpečný?
"Ne, nepředstavuj si ji jako někoho ze Starších," přerušila ji Perot, jako kdyby tušila, na co Dafné myslí. "Oni mají pět set, možná šest set let. Ekanta je tu už věky. Nikdo neví přesně, jak je to dlouho, ale už celé generace žijí ve strachu z ní. Matka tvrdí, že jsou to zhruba čtyři tisíce."
Dafné se pokusila představit si tak ohromnou spoustu času, ale ať se snažila, jak chtěla, nedokázala to. Věděla docela přesně, že ona sama je stará patnáct let. To bylo příliš málo, aby se mohla prohlašovat za dospělého draka, už ale nebyla dítětem. Matka a otec měli asi tři sta let. Merriel a Perot, obě zhruba stoleté, byly považovány za mladé. Občas pro ni bývalo těžké pochopit i věk Starších, protože pro ni samotnou ubíhal čas jinak. Když ale plně nechápala život dlouhý čtyři sta let, jak pak mohla pochopit čtyři tisíce?
"O Ekantě se toho už dnes moc neví. Netušíme, jak je možné, že žije tak dlouho, ani že je tak mocná. Víme jen, že sedí v horách, vyčkává, a ve chvíli, kdy už na ni skoro zapomeneme, nám připomíná, že pořád žije a je pořád stejně mocná. Prý dokáže přivést draka k šílenství jediným kouzlem."
Říká se, že kdysi bývala Vidící. Jedna z posledních, kteří ovládali magii starých dob, ještě nespoutanou a velice, velice mocnou.
Jestli je to pravda, nejspíš právě tahle magie jí dopomohla k tak dlouhému životu. To nikdo neví. Jisté je jen to, že nezemřela, když přišel její čas, ale odešla do hor, do ústraní. Mnoho draků těch dob muselo doufat, že zemře, neboť byla opravdu velice mocná. Vykonala v těch dobách veliké činy. Dobré činy, které nám dodnes pomáhají. Ale měla moc, a tak se v její blízkosti nikdo necítil bezpečně.
Pak všichni, které znávala, upadli do kamene, ale ona tu přesto zůstávala. A její existence začala roznášet strach. Strach z kouzel, z magie, který draci zažívají jen málokdy.
Její vláda začala plíživě. Dělala přesně to, co jsi zažila včera v jeskyni. Dokázala komukoli vnuknout představu, myšlenku, touhu vydat se za ní třeba na druhý konec světa. Našli se i tací, kteří měli mysl dostatečně silnou, aby odolali jejímu volání, ale ti se se zlou potázali. Co Ekanta chtěla, to dostala, a všichni se jí báli.
Začala shromažďovat talentované draky. Pokud byl někdo Vidící nebo jen mimořádně nadaný, musel očekávat, že se navštívení jejích hor nevyhne. Těžko říct, co tím sledovala. Někteří tvrdí, že z těch draků nasávala moudrost, aby pak byla ještě mocnější. Pár se jich domnívá, že jim naopak radila, že jí záleželo na blahu naší země. Nikdo to ale neví s určitostí, protože nikdo z těch, kteří ji navštívili, o tom nepromluvil ani slovo.
Tak to trvalo dlouhé roky. Mezitím přišli lidé, elfové a začali mezi sebou bojovat. Když padl první drak, Ekanta jako by se ztratila. Nevylétla na pomoc naší skomírající rase, místo toho zmizela ve svých horách a dlouhá léta o sobě nedala vědět. Od té doby se vykládá, že elfové jsou jediní, kterých se kdy bála.
Pak jsme měli po dlouhou dobu na práci důležitější věci a Ekantina plíživá vláda nás přestala zajímat. Čas od času si sice povolala některého talentovaného draka, ale dělo se to čím dál méně a méně. Ekanta se zabednila ve svých horách a přestala komunikovat se světem.
Všechny muselo překvapit, když se po těch dlouhých letech zase ozvala, protože pokud dnes žije někdo, kdo ji vůbec viděl, nejspíš už bude napůl kamenný."
Perot si zhluboka povzdechla. Nejdřív to vypadalo, že chce ještě cosi poznamenat, ale nakonec si to zřejmě rozmyslela. Mlčely, a kolem nich jako roj divokých včel hučel vítr.
Dafné se rozhlédla kolem. Zatímco rudá dračice mluvila, pomalu se začínalo stmívat. Slunce zahalené do rudých barev spěchalo za obzor a celý svět byl zalit zlatavou září.
Letěli mlčky a jediným zvukem rušícím dokonalé ticho krajiny pod nimi bylo rytmické máchání křídel, do kterých se opíral vítr. Dafné skoro usínala, a usnula by docela, když vtom se Perot náhle sesunula na stranu.
Okamžitě ji to probudilo.
"Co se děje?" Vykřikla zmateně a tápala po ostnu nebo šupině, kterých by se mohla zachytit. Ucítila ostrou bolest v ruce, jak ji v úleku neohrabaně sevřela.
Pomalu se svažovala dolů společně s tím, jak se Perot ve vzduchu otáčela.
"Perot!"
Ale dračice nevnímala. Nereagovala, dokonce se ani nepohnula. Dafné si s hrůzou uvědomila, že křídla teď jen chabě pleskají. Už to nebyly veliké, plné záběry, jen bezduché třepotání. Perot se řítila přímo k zemi.
"Probuď se!"
Nic nepomáhalo. Perot neslyšela. Krk měla pokrytý tvrdými šupinami jako brněním, a nemohla tak cítit, když se ji Dafné pokusila probudit. Ta už se svezla na bok, rukama marně rozhazovala kolem, jak se snažila zachytit.
Zemřeme dřív, než vůbec stačíme dojít do cíle.
Tloukla do Perot rukama sevřenýma v pěst, i když věděla, že je to marné úsilí. V těch místech by jí neublížila ani rána balvanem, natož tenhle zoufalý pokus.
Teď už Dafné doslova a do písmene visela na jediné ruce. Podařilo se jí sice konečně nahmatat výstupek ve zdánlivě celistvém šupinatém krunýři, ale jeho hrany ji bolestivě řezaly do prstů. Neudrží se na něm dlouho.
Všechno je to marné. Rozbijeme se o zem, i když se udržím.
Tak blízká vyhlídka smrti ji naplňovala panikou. Nikdy dřív by ji nenapadlo uvažovat o smrti jinak než jako o abstraktním, vzdáleném pojmu. Teď jí srdce bušilo divokou hrůzou. Naprosto přesně věděla, že ještě nechce umírat.
"Perot!"
Jasně pod sebou cítila hučení. Temnota už po ní natahovala pařáty. Ani si neuvědomila, kdy se tak setmělo, ale prostor pod nimi zel jako černočerná tlama. Ruka, svírající výstupek na šupině, se jí zachvěla. Pomalu se pouštěl jeden prst, pak druhý, a Dafné padala, padala, padala…
Možná to byla posledních chvilka před dopadem, kdy by se roztříštila o zem, když ji zachytil dračí spár. Ten prudký pohyb jí vyrazil dech a i po pár dnech měla v těch místech modřiny, v tu chvíli jí ale nic nepřišlo krásnějšího nebo bezpečnějšího. Slyšela nad sebou Perotin přerývavý dech, a cítila, jak prudce stoupají a nabírají zpět ztracenou výšku. Černočerná tma pod jejíma nohama přišla o svou kořist, a teď už jen vztekle syčela.
"Jsi v pořádku?" Zeptala se dračice, když znovu letěli ve vyrovnané výšce.
Držela Dafné předními tlapami za ruce, takže měla její sestra smrtelně ostré drápy jen kousek od obličeje. Přivítala by je klidně i blíž, pokud by ji to mělo zachránit od pádu do té úděsné tmy.
"Co se stalo?"
"Já nevím. Prostě jsem… Pořád jsem viděla a slyšela, ale cosi mi vzalo vládu nad tělem. Nemohla jsem se ani pohnout. Až když jsi skoro spadla, pustilo mě to." Perot dlouhou chvíli mlčela. "Nemůžu už letět dál. Zkoušela jsem to vydržet, ale prostě nemůžu. To zranění by se mělo hojit, ale cítím ho čím dál víc. Mám roztrhaná křídla, a jako kdyby ze mě něco vysávalo sílu. Brání mi to v další cestě. Nevím, jak dlouho to ještě zvládnu…"
"Musíš! Slíbila jsi to! Slíbila jsi, že zachráníme Merriel. Spolu!"
"Já vím, co jsem slíbila, Dafné. Věř mi, že nic nechci víc než to splnit. Ale jestli máme obě zemřít ještě dřív, než se o to pokusíme, nemyslím, že jí tím moc pomůžeme. Vždyť jsi mohla být dávno mrtvá! Stačila ještě chvíle a obě jsme spadly. Já už nemůžu dlouho letět dál, Dafné. Je to příliš nebezpečné."
"Ale…" Cítila, že Perot má pravdu, i když si to nechtěla připustit. Cosi v jejím hlase napovídalo, že dračice už se rozhodla a dál nepoletí, a Dafné ji k tomu žádným myslitelným způsobem nedokáže přinutit.
Bylo to hořké zklamání.
"Budu muset přistát," ozvala se Perot. Dafné nepromluvila. Už nebylo nic, co by mohla říct.
Cítila, jak klesají k zemi. Tentokrát to bylo pozvolné, stejně se ale neubránila nepříjemnému pocitu.
Perot přistála na jakési tvrdé, chladné půdě. Musel to být složitý výkon, protože nejdřív dosedla zadníma nohama, teprve potom pustila Dafné na zem, a to všechno v noční tmě. Sama se pak postavila na všechny čtyři.
"Přespíme tady. Probudím tě, až bude světlo, a uvidíme, co budeme dělat dál."
"Perot, nemůžeš to teď vzdát! Nemůžeme Merriel jen tak nechat zemřít!" Marné prosby, marná přání. Ale na nic jiného se teď Dafné nezmohla.
"Pleteš se," odpověděla Perot. "Neřekla jsem, že Merriel nepomůžeme. To bych ostatně ani nedovolila."
"Ale vždyť jsi říkala, že už dál nepoletíš …"
"Já ne. Ale nejen na křídlech se dá cestovat."
Dafné to pochopila o zlomek vteřiny dřív, než Perot ta slova vyslovila.
"Budeš muset jít sama, Dafné."




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Majkelina Majkelina | Web | 5. června 2013 v 18:10 | Reagovat

Ahojky:)
Tak tohle jsem nečekala - ani že přibude nová kapitola, ani jakým směrem se bude příběh ubírat. To ji vážně Perot nechá jít samotnou? To je šílenství. Těším se na pokračování.
Majkelina :)

2 Ilía Ilía | Web | 5. června 2013 v 21:38 | Reagovat

Jakto, že jí nechá samotnou?!?! To nemůže!!! Hned další kapitolu!!!

3 Laura Laura | E-mail | Web | 7. června 2013 v 15:44 | Reagovat

Co to Perot provádí??? Další kapitolu!

4 Dorka Jeseňská Dorka Jeseňská | E-mail | Web | 8. května 2015 v 18:39 | Reagovat

Nuž musím sa priznať, že ma tento príbeh zaujal a celé dnešné poobedie som strávila čítaním doterajších kapitol.
Vlastne pôvodne som mala v pláne napísať komentár až na záver.
No v tejto kapitole mi čosi udrelo do očí. Čosi, čo nechcem nechať bez komentáru aj keď sa reakcie pravdepodobne nedočkám (vzhľadom na dátum uverejnenia článku).

Zaujímalo by ma prečo Perot toľko dramatizuje. Predsa kľudne by mohla ísť aj pešo, nie? Dokonca by za Ekantou aj tak dorazili skôr, než keby sa Dafne sama mala pretĺkať v krajine, ktorú ešte nepozná. (Logicky predpokladám, že v tak odľahlých končinách ešte nebola.) Prípadne ak je pre samotný dej také dôležité Perotino odstavenie, tak by to snáď šlo aj inak. Nemyslíš?
No neber to v zlom. Je to len taký postreh.
S pozdravom
Dorka Jeseňská.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama