14 - O loučení a iluzích

28. června 2013 v 16:02 | Hunter |  Dračí dcera
Jenom tiše skřípu zuby. Jak je možné, že mi do toho dobře míněného předsevzetí vždycky něco vleze? Tentokrát to samozřejmě byla škola, což je doufám důvod více než pochopitelný.
Ovšem povedlo se, další kapitola je opravená. Přeju příjemné čtení... :)









Úsvit je zastihl už probuzené, připravené na cestu.
S postupujícím světlem se ukázalo, že Perot přistála na skále rovnající se velikostí menší louce. Na druhou stranu nebyla příliš vysoká - drak by z ní bez problémů seskočil a nemusel by ani roztahovat křídla. Dafné s jistou trpkostí napadlo, že jí by slézání nejspíš zabralo podstatně více času.
Chvíli s Perot jen mlčky seděly a pozorovaly východ slunce. Bylo kouzelné, jak okolí pozvolna zaplavovalo světlo. Krajina kolem teď byla úplně jiná než ve Varanze. Hornatější, skalnatější a… Dafné připadalo, že je divočejší než ty klidné lesy kolem jejího domova. Ani trochu se jí nelíbilo, že by měla takovou krajinou procházet sama.
Daleko před nimi se zvedaly hory. Ani si nedokázala představit, jak vysoké asi musí být - nikdy v horách nebyla. Varanga a Skála možná neležely v rovinách, kolem nich ale nebylo víc než pár kopců. Opravdové hory, kde je sníh i v létě, a z jejichž vrcholků lze dohlédnout až na druhou stranu moře, o takových horách slýchala jen z vyprávění.
Už se nepokoušela Perot přemluvit, aby pokračovaly v cestě společně. Mluvily celou noc, rudá dračice jí vysvětlovala ty největší úskalí cesty, dokud Dafné nepadala únavou. Ani tehdy, ani teď nebyla ještě zcela jistě rozhodnutá, jestli něco takového vůbec dokáže, věděla ale, že Perot ji nedoprovodí.
"Poletím s tebou ještě dnes. Přes tyhle skály bys šla příliš dlouho a já ještě nejsem tak slabá, abych nemohla letět. Budu s tebou do večera. To mi snad ještě dovolí."
Dafné se nezeptala, kdo by jí to měl dovolit, i když Perotinu poslední větu dobře slyšela. Měla vlastní tušení a byla by spokojenější, kdyby se nemusela přesvědčovat o jeho pravdivosti.
Byla sice ráda, že s ní Perot zůstane ještě jeden den, zároveň se jí ale sevřelo srdce úzkostí, když dračice vylétla do vzduchu. Držela se nízko nad zemí, přesto by je však čekala nehezká smrt, kdyby se opakovala událost včerejší noci.
Letěly dlouho, bez přestávky celý den. Nemluvily, obě ponořené do vlastních myšlenek. Kolem nich i pod nimi se míhaly skály a terén byl čím dál hornatější. Daleko za sebou nechali rovinaté pláně, plné kamenů a rychlých řek. Tady byly skály více hnědé, načervenalé, a zubaté jako dračí tlama.
I když Perot letěla vytrvale a krajina pod nimi ubíhala rychle jako voda v řece, hory se nepřiblížily snad ani o kousek. Pořád míjely tu stejnou krajinu - červená skaliska, temně zelený les a sem tam světlejší políčko trávy, vykukující mezi stromy. Jen obloha, předtím zářivě modrá, se teď víc blížila tmavošedé. Ale hory zůstávaly stále na svém místě, skryté v mlhavém oparu v dálce.
Nakonec, když už Dafné přes tmu pomalu neviděla na vlastní ruce, přistály.
"Teď mě musíš dobře poslouchat."
Seděla opřená o Perotinu přední nohu. Nezvedla sice hlavu, přesto na sobě cítila její pohled.
"Půjdeš dál co nejrychleji. Až se rozední, zanesu tě k řece. Pokud se jí budeš držet a půjdeš celou dobu proti proudu, nemůžeš zabloudit. Dovede tě až do hor."
"A potom? Zavede mě i za Ekantou?"
"Ne. Tam budeš muset najít cestu sama."
"Kudy?" Dafné se ze všech sil snažila znít odvážně.
"Dojdeš až k pramenu řeky. Možná k němu povede cesta přes strže, vysoké kopce nebo hluboké propasti, ale musíš dojít až k němu.
Otočíš se zády k řece. Je tam jeden kopec - hodně daleko, ale ostatní převyšuje. Půjdeš k němu, protože právě tam žije. Najdeš jeden průchod. Ne ten největší, ani nejmenší, ale ten, který opravdu uvidíš. Tím se dostaneš do hory. Tak už na tebe budu čekat."
Dafné se zakabonila.
"Jak to můžeš vědět? Vždyť jsi včera sama říkala, že nikdo netuší, jak se k Ekantě dostat!"
Rudá dračice mlčela.
"Perot?"
"Já… já nevím. Cosi mě ovládlo. Stejně jako včera. Byla jsem při vědomí, ale nemohla jsem…"
Tiše zaúpěla.
"To jsou kouzla. Teď už jsem si jistá. Je to ona."
"Ekanta? Chceš říct, že to ona řekla, jak mi máš poradit cestu?"
Ticho. Sestra mlčela.
"Řekla jsi budu. Budu na tebe čekat!" Dafné se nervózně ohlédla přes rameno. Bylo to hloupé a dětinské, ale najednou měla pocit, že jí kdosi stojí za zády. Zachvěla se.
Ticho trvalo ještě dlouhou chvíli. Perot vypadala, že hledá vhodná slova.
"Je to tak, jak jsem si myslela," řekla nakonec. "Teď už to chápu."
Zvedla či k Dafné.
"Přemýšlela jsme nad tím dlouho, ale teď už jsem si jistá. Dává to smysl. Ekanta chce, abys k ní přišla sama. To proto jsem včera ztratila vědomí. To proto teď vím, kudy k ní vede cesta. Snaží se mě odstranit z cesty, protože když k ní přijdeš sama, budeš daleko snazší cíl." Tlumeně zavrčela. "Je to tak jednoduché…"
Dafné polila hrůza. Ze všech sil se snažila na to nemyslet, ale její představivost pracovala na plné obrátky. Co tak strašného s ní chce Ekanta udělat, že ji připraví dokonce i o Perot?
Dřív než mohla cokoliv říct, ještě naposledy sestru požádat, aby ji neopouštěla, Perot vydala tiché zakvílení. Když pak promluvila, v hlase měla vyděšený podtón.
"Já tě tam nenechám jít. Nemůžu!"
Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Omotal se kolem ní šupinatý ocas a Perot ji prudce zvedla ze země, jako kdyby jí tím mohla zabránit v odchodu. Teď už vrčela nahlas.
"Nedostane tě. Půjdeme tam společně nebo se obrátíme, ale nedostane tě! Nikdy!"
Mohla by se sestrou souhlasit. Mohly by se vydat na cestu společně, dodávat jedna druhé odvahu a bláznivě doufat, že proti Ekantě něco zmůžou. Nebo mohly prohlásit Merriel za ztracenou, otočit se a odejít, utéct zpět do bezpečí Varangy, kde by je žádná Ekanta neohrožovala. Dafné stačilo jen říct, jen mlčky souhlasit, a nemusela by se sama vydávat na cestu divočinou…
Jenže ona nemohla. Stačila už pochopit, jak velikou mocí Ekanta oplývá. Pokud nebudou hrát podle jejích pravidel, nikdy nemůžou doufat ve vítězství. Nikdy už neuvidí Merriel…
"Perot, pusť mě!"
"Ty tam nesmíš jít! Ty ne!"
"Perot, pusť! Já tam musím! Musím ji zachránit!"
"Ne!"
"Copak ses úplně zbláznila?"
"Nenechám tě umřít!"
"Uklidni se, Perot. Pusť mě!"
Sama nepoznávala tón, jakým ta slova řekla. Bylo v tom něco z hlasu, jakým mluvívala Seliviell, i když Dafné tuhle myšlenku radši rychle zaplašila. Hlavní bylo, že Perot uvolnila stisk a už dál neprotestovala.
Kňourala sice a vrčela, a Dafné ji musela ještě několikrát důrazně pobídnout, ale nakonec ji neochotně pustila na zem.
"Proč?" Zeptala se, když konečně stála nohama na pevném. "Proč se teď chceš vrátit? Celou dobu jsi přece…"
"Nechci tě ztratit," šeptla Perot. "Bojím se, že když tě teď nechám jít, už se nevrátíš."
"Já se vrátím," slibovala. "Vrátím se i s Merriel."
Kéž by tomu sama mohla věřit.
Perot dlouhou chvíli mlčela, jen Dafné pozorovala hlubokým, nešťastným pohledem. Slabě se třásla.
"Bojím se, Dafné. Jsem možná hloupá a neodkážu se rozhodnout, co vlastně chci, ale právě teď se bojím. Tak moc, jak jsem se ještě nikdy v životě nebála. Mám strach, že tam zemřeš nebo tě Ekanta nenechá odejít. Byli takoví, kteří se nechali jejími kouzly příliš unést a strávili v těch jeskynních celý život. A to byli stovky let staří draci. Ty jsi…"
Nedokončila to, ale Dafné to přesně věděla, co chtěla říct. Ty jsi jen mládě, a navíc v lidském těle.
"Mě se něco takového nestane," odpověděla tiše, ale rozhodně. Alespoň doufala, že to tak znělo. Udělala by cokoliv, aby Perot uklidnila, ale sama si svými slovy jistá nebyla. "Zachráním Merriel a vrátím se. Slibuju."
"Musíš být opatrná, Dafné. Ekanta tě bude chtít získat pro sebe. Jsi něco jedinečného. Nikdo jako ty ještě nikdy neexistoval, ani už existovat nebude. Bude čarovat a bude ti lhát, aby tě přinutila zůstat. Bude si zahrávat s tím, co uvidíš a ucítíš. Bude tě zkoušet. Bojím se, že jí neodkážeš odolat.
A kdo ví, co všechno tě přinutí vidět. Je stará tisíce let, a ty…"
Perot se zlomil hlas.
"Budu silná," slibovala Dafné poslušně. "Vrátím se."
Bylo vidět, že rudou dračici stojí obrovské úsilí se ovládnout. Nakonec otevřela oči a přikývla.
"V tom případě se zítra rozloučíme."
Já to nedokážu, Perot.
Seděla na dračím hřbetě, zatímco Perot pomalu klesala mezi stromy. Kolem nich jiskřilo brzké ráno a les hučel životem.
Když se k nim víc přiblížily, nezdály se lesy tak nepřívětivé. Obklopovaly je obrovské staré stromy, silné narudlé kameny i mladé zelené stromky tak tenké, že by je Perot bez problému překousla.
Mezi tím vším se vinula řeka, klikatá jako had a tak mohutná, že její hučení bylo slyšet dlouho předtím, než ji opravdu spatřili. Třpytila se jako světlý paprsek uprostřed zelených lesů.
Perot přistála na jednom z mála nezarostlých míst těsně u břehu. Řeka se hlučně valila kolem nich a bouřila se jako tisíc včelích hnízd. Dafné cítila, jak jí kapičky vody dopadají na ruce a na tvář. Studily jako led.
Teď už budu muset jít sama.
I když se možná teď zdál přátelský, pořád to nebyl les, který by znala. Ani si nechtěla představovat, co všechno tu možná žije. A co hůř, k čemu dojde, pokud se jí podaří přes les projít…
Neloučily se příliš dlouho. Času bylo čím dál méně. Dafné jen naposledy pohladila rudě se lesknoucí šupiny na sestřině tvář. Pak už se neohlížela. Byla si jistá, že pokud by to udělala, nedokázala by Perot jen tak nechat jít. Slyšela za sebou praskání větví, jak rudá dračice přešlapoval na místě, a v zádech cítila její upřený pohled.
Přesto se neohlédla. Místo toho se rozběhla po úzké zvířecí stezce, hlouběji mezi stromy, dál od řeky. Běžela tak dlouho, dokud už neslyšela nic než slabé šustění, důkaz toho, že Perot je nenávratně pryč.
Cítila se podivně lehká. Lehká a prázdná. Teď už ji nic nezachrání, nikdo jí nepomůže. A ona sama musí být zachráncem.
Běžela dlouho, než ji bodavá bolest v plicích přinutila zvolnit tempo. Chvíli zvažovala, že by se vydala po stezce zpátky, aby se dostala k řece, pak to ale zavrhla. Musí postupovat vpřed, ne se vracet! A tak se prodírala houštinami, které již dlouho žádný tvor nenavštívil, a šla jen za nezřetelným zvukem valící se vody. Napadlo ji, jak daleko asi musela běžet, protože to, co bylo ještě nedávno hučením, teď chvílemi sotva slyšela.
Pod nohy se jí přimotaly šlahouny větví. Rukama se opíraka o stromy, takže měla kůži za chvíli celou poškrábanou, a několikrát stoupla na rozbahněnou půdu a uklouzla.
Nepoznávala se. Jindy se dokázala lesem pohybovat téměř neslyšně, jako vánek. Uměla vystopovat jelena a neslyšně se k němu přiblížit na vzdálenost ne větší než pár kroků. Dokonce i draci měli problém najít ji skrytou mezi stromy, pokud ji neprozradil pach. Teď se ale chovala jako třínohý vlk nebo drak bez křídla - nedokázala najít klid a rovnováhu potřebné pro tichou chůzi.
To nebylo všechno. Řeka se před ní stále schovávala, a zdálo se, že se od ní čím dál víc vzdaluje. K uším jí doléhalo jen slabé zurčení, a už by ani nedokázala říct, ze kterého směru přichází.
Jak den postupoval, ke všem zlým věcem se přidala ještě jedna. Nebe se zatáhlo a začalo hrozit temnými mraky. Dafné si byla jistá, že jsou to bouřková mračna, když ovšem zahlédla slabý srpek měsíce, zatrnulo v ní. Nebylo přece možné, aby už uplynul celý den! Vždyť neběžela tak daleko…
Předtím možná ne, zato teď se rozběhla, jak nejrychleji mohla. Najednou se jí zdálo, že temné nebe zakrylo černotou celý svět, a zachvátil ji strach. Stromy najednou vrhaly podivně přízračné stíny a klidné zvuky lesa se proměnily v ohavné skřeky. Ještě před chvílí bezpečné místo se změnilo v něco děsivého. Uháněla jako o život. A nemohla se zbavit pocitu, že je něco špatně.
Ani nevěděla, jak ji to napadlo, ale najednou se v běhu zarazila. A vzpomínala.
Možná ti bude namlouvat různé věci, aby tě přinutila zůstat. Bude si zahrávat s tím, co uvidíš a ucítíš. Bude tě zkoušet.
Když se včerejší noci dívala na oblohu, byl měsíc dokonale kulatý. Ještě teď si jasně vzpomínala, jak zářil na obloze jako drahokam, jako skořápka z dračího vejce.
Bude tě zkoušet.
Ani sama nechápala, co ji to popadlo, když začala křičet to temnoty lesa. Možná to bylo zoufalství, možná už jen nevěděla, jak dál.
"Lžeš! Ty mi lžeš! To, co vidím, není pravda, Ekanto!"
Jako v odpověď se koruny stromů zatřásly. Na zem vedle Dafné dopadl jasný paprsek světla.
"Ukaž mi pravdu!" Křičela dál. "Nebo se snad bojíš? Chci vidět, co je doopravdy kolem mě! Ukaž mi to!"
A opravdu - noční nebe jako zázrakem zmizelo a na své místo se vrátila jasně modrá obloha, posetá jen bílými mraky.
Náhlé poznání, že to byla jen iluze, Dafné otřáslo, ale necítila už ani z poloviny tak velký strach jako před chvílí. Jestli dokázala Ekanta změnit denní dobu nebo alespoň její vnímání okolí, možná ji v tu chvíli i vidí. Dafné si umínila, že nesmí dát najevo slabost. Ne, takovou radost jí neudělá!
Opět vykročila na cestu. Tentokrát už na tu opravdovou. Netrvalo dlouhou a hučení vody se začalo stupňovat a nabývat na hlasitosti. Za chvíli před sebou viděla pěnící a bouřící koryto, řeku spěchající kamsi hlouběji do lesa. Hned vedle ní se vinula úzká pěšinka. Možná byla vyšlapaná zvěří, možná to byl jen další Ekantin trik. Dafné o tom nepřemýšlela a jistým krokem vyrazila podél řeky.




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Majkelina Majkelina | Web | 28. června 2013 v 17:39 | Reagovat

Ahojky :)
Zajímavé. Perotiny záchvaty vypadaly trochu zmatečně, ale chápu, jaké to pro ni asi muselo být. Pěkné prázdniny.
Majkelina :)

2 the-hunter the-hunter | Web | 28. června 2013 v 17:53 | Reagovat

[1]: Upřímně, ono je to celé trochu zmatené. Jenže odstranit tuhle zmatenost by znamenalo celý ten text smazat a kompletně to přepsat, což, u Mnohotvářného boha, dělat vážně nebudu. Ovšem i tak díky za komentář :-).

3 Laura Laura | E-mail | Web | 28. června 2013 v 20:49 | Reagovat

Na Ekantu jsem čím dál zvědavější.. :)
Jinak, s tím předsevzetím ti rozumím, kam se hrabe moje kapitola za měsíc, už dva měsíce jsem nic nepřidala... Mno jo, škola... Ale pokusím se to napravit ;)
Užij si prázdniny :)

4 uncle-picker uncle-picker | 28. června 2013 v 21:22 | Reagovat

Sákryš, to je ale napínavé! Šoupej to sem, jak to jde.

Překlepátor: Slyšela za sebou praskání větví, jak rudá dračice _přešlapoval_ na místě

5 Ilía Ilía | Web | 28. června 2013 v 22:52 | Reagovat

No ty jo.. to je dost dobrý.
Obdivuju Dafne, že dokázala takhle odejít a neukápla jí ani slzička. Je to silná holka :D
A hrozně se těším na Ekantu. Chvilku si ji představuju jako krásnou dračici, která vypadá, že je hrozně mladá a za chvilku je to stará, seschlá.. no nic.. asi se nechám překvapit :D
Honem další :D

6 redfox222 redfox222 | E-mail | Web | 30. června 2013 v 14:29 | Reagovat

Pěkné, počkám si na další pokračovaní :-)
(PS: Vypadlo ti písmenko: "Zvedla či k Dafné" - Na to poukazuje ten pravej že? :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama