15 - Zkoušky

13. července 2013 v 17:48 | Hunter |  Dračí dcera
Stálo to hodně úsilí, ale další kapitola je dovedena do stádia, ve kterém se snad nebudete muset bát ji číst :). Pořád se ještě naivně držím představy, že tuhle povídku do prázdnin ukončím, ale vypadá to čím dál méně reálně, obzlášť když většinu času věnuju psaní něčeho jiného (jen tak mimochodem - nemáte zájem o ukázku ;)?).
Taky mám nápad na jeden dlouhodobější... ehm, můžu to vůbec nazývat projektem? Ale potřebovala bych s tím trochu pomoct - takže, jestli si vzpomenete na jakoukoliv knihu či film, ve kterém se vyskytují upíři a zárovéň nějaká romantická zápletka, dejte vědět. Je jedno, od jakého do bude autora, jaký žánr, atd. Cokoliv vás napadne... :).
Ok, to je vše... (Co jsem vám chtěl říct o swingu).
Přeju pěkné čtení :).








Dafné šla dlouho, celý den a téměř celou noc. Nezastavovala se, jen když potřebovala určit správný směr. Postupovala pořád dál a dál podél hučící řeky, každým krokem byla blíž a blíž temném stínu Ekanty.
Jak den ubíhal, začala slýchat hlasy. Nejprve jen tiché, slabé jako zašeptání do větru. Později začaly nabývat na síle, promlouvaly k ní silně jako zuřící bouře či řvoucí drak. Zároveň s tím, ač se to zdálo absurdní, byly však jemné a melodické. Ptačí zpěv a šum v korunách stromů.
Zpočátku se jich bála. Neustále se ohlížela, jestli za ní někdo nejde nebo zkoumala oblohu nad sebou, zda se na obzoru nevynoří obrovská silueta dračího těla.
Ale nikde nic neviděla, a po čase ji i tohle přestalo strašit. Tušila, že je to začátek další z Ekantiných zkoušek, i když ještě nevěděla jaké, ale snažila se v sobě udusit veškerý strach. Zatím jí ty šeptavé hlasy nedokázaly říct nic, čemu by rozuměla, ani ji nijak neohrozily. Dávala na ně bedlivý pozor, ale nikdy se nic zvláštního nestalo. Zatím neměla proč se bát.
Zastavila pouze jednou. Šla po celou noc, ale k ránu, když už slunce pomalu vycházelo nad obzor, ji nakonec přemohla únava.
Posadila se vedle řeky. Bosé nohy strčila do ledové vody a na chvíli zavřela oči. Bylo příjemné se zastavit. Poslouchala šustění lesa kolem sebe, pod víčky jí tančila zelená temnota a v nohách cítila příjemné mrazení způsobené ledovou vodou.
Vstávej! Musíš jít dál!
Ale najednou nemohla vstát. Nohy měla příliš těžké, než aby se na ně dalo postavit, a víčka se jí slepila k sobě. Poslední, co vnímala, bylo, jak se hroutí do mokré trávy. Pak už nic…
Když se probrala, zprvu měla pocit, že necítí nohy. Dlouhou chvíli jen ležela a bez pohnutí hleděla na oblohu nad sebou.
Tělo měla ztuhlé, promrzlé a neohrabané. Několikrát se pokusila zvednout a pokaždé znovu upadla. Nohy, ponořené v ledové vodě, jí ztuhly na dva kusy ledu. Po rukách se vyhrabala na břeh, dál od řeky. V duchu spílala sama sobě, že tohle dovolila. Copak neměla být rychlá? Merriel čeká na její pomoc, a ona se tady válí.
Snažila se vstát, ale šlo to těžko. Nohy ji odmítaly poslouchat a ruce měla po chvíli celé odřené a poškrábané, jak jimi drhla o zem. Hlavou jí probleskla myšlenka, jestli ji Ekanta právě teď vidí…
Z potupných myšlenek ji vytrhl šramot. Ne obyčejný šum lesa, ale docela blízké šustění. A když se tím směrem podívala, přísahala by, že se jí na pár chvil zastavilo srdce. Trávou se plazil podivný, dlouhý a groteskně vybarvený tvor.
Dafné naprosto přesně věděla, co je to za zvíře. Možná by to raději netušila. Ještě znásobila své úsilí postavit se na nohy. Možná tím hada jen víc rozdráždí, ale nemohla tam jen tak sedět.
Otřásla se hrůzou. Slýchávala příběhy o dracích obrovských a mocných, kteří nebyli opatrní a spávali na zemi nebo nedávali pozor při lovu kolem vody. O tom, jak se jim tenhle nepatrný, sotva viditelný had dostal mezi šupiny. Všichni zemřeli ve strašlivých bolestech.
Jak Dafné pozorovala blížící se pruhované tělo, už se ani nenamáhala utéct. Možná si jí nevšimne, možná se prostě jen odplazí do lesa… Neodvážila se ani pohnout.
Mířil však přímo k ní a Dafné si najednou připadala strašlivě lehká. Jestli má zemřít, ať je to co nejrychleji. Jako ve snu natáhla ruku k plazícímu se barevnému tělu. Už už ho měla nadosah, málem se dotkla hladkých drobných šupin. Ale ruka jí projela vzduchem.
Užasle se podívala před sebe. Tam, kde ještě před chvíli lezla trávou pruhovaná smrt, teď nebylo nic než jen tráva. O kousek dál na ni od břehu poulila oči žába. A po hadovi ani stopy.
Najednou se mohla posadit. Nohy ji poslouchaly dokonale jako vždy a po nějaké necitlivosti nebylo ani památky. Opřela se o strom. Srdce jí divoce bušilo a nemohla popadnout dech.
Bylo možné, že to byl jen přelud? Bylo nad slunce jasné, že tohle by Ekanta zvládla, ale přesto se jí z toho točila hlava. Vypadal přece tak opravdově… Ještě teď zněl Dafné v uších zvuk ohýbané trávy, když se plazil přímo k ní.
Ale ať nad tím bude hloubat sebedéle, blíž k cíli ji to stejně neposune. Jediným možným východiskem bylo pokračovat v cestě. Ač zprvu vrávorala - přece jen neměla nohy tak jisté, jak si myslela - podařilo se jí srovnat krok a za chvíli už pokračovala rovnoměrným tempem podél řeky. Každou chvíli sice zakopla nebo si musela hledat schůdnou cestu skrz křoví a houštiny, ale šla dál a to bylo hlavní.
Protože se probudila už za světla, neměla nejmenší orientaci v čase. Stmívat se ale začalo později, než očekávala - nejspíš toho zase tolik nezaspala.
Původně chtěla pokračovat v pochodu přes celou noc, ale jakmile zmizel z oblohy poslední paprsek, její nohy jako na povel vypověděly službu a oči se jí začaly klížit. Nezbývalo nic jiného než zastavit a znovu vyjít zase až za světla.
Chvíli jen tak seděla, pozorovala okolní ticho a tmu. Dřív než rozdělala oheň, hlasitě jí zakručelo v břiše. Předtím si ani neuvědomila, jak velký má vlastně hlad. Teď se ale cítila, jako by celé týdny nejedla.
Rychle si rozmyslela vykouzlení světla. Jen seděla, naslouchala tichu a snažila se odhadnout, kde co žije. Pomohla si kouzlem, protože její uši nebyly ani zdaleka tak dobré pro lov, jak by si přála. Po malém nadpřirozeném zásahu však les ožil, plný nejrůznějších skrýší a tvorů ukrývajících se v nich.
Jeden ji zaujal obzvlášť. Teď už věděla, co bude dnes jíst.
O pár chvil později si už nad kouzlem vytvořeným ohněm opékala šupinatého hada. Pociťovala při tom nesmírně příjemné zadostiučinění a z celého srdce doufala, že ji Ekanta právě teď vidí.
Nechutnalo jí to. Hadí maso nepatřilo k velkým lahůdkám. Za ten pocit odplaty to ale stálo, opakovala si, a sama pro sebe se tiše smála.
Druhý den už naštěstí nezaspala. Probudila se do šera začínajícího dne a téměř okamžitě vyrazila na cestu. Potěšilo ji zjištění, že řeka je čím dál užší a menší. Znamenalo to, že se blíží k horám. Sice je přes stromy stále ještě nemohla vidět, ale byla si tím jistá. Téměř. Naplňovalo jí to srdce strachem i radostí zároveň.
Krajina kolem ní se začínala měnit. Zatímco když opouštěla Perot, protékala řeka jasným, prosvětleným lesem, teď se čím dál častěji zamotávala do houštin a stromy nad ní tvořily hradbu nepropouštějící téměř žádné světlo. Mnohdy se musela od řeky vzdálit a jít třeba i několik hodin daleko od ní, protože by se hustým porostem kolem vody neprodrala. Celou dobu pak napjatě poslouchala, jestli slyší hukot peřejí a v duchu se třásla strachy, aby neztratila správný směr.
Až teď si začínala uvědomovat, jak moc mýlila, jak moc byla arogantní, když se považovala za schopnou a dospělou. Zdálo se to tak dávno, když běhala bezstarostně kolem Varangy a v duchu na sebe byla pyšná, protože dokázala sama lovit.
Tam možná. Tehdy možná.
Ale teď a tady si připadala malá, neschopná a zranitelná jako neopeřené ptáče. Tohle nebyly lesy, které znala a ona neměla křídla, aby z nich mohla utéct. V duchu se lekala každého stínu, každého zašramocení, i když vlastně nevěděla proč. Nikdy nevykřikla nahlas - snad aby si zachovala tvář před sebou samou nebo němými obyvateli lesa - ale v duchu se bála jako ještě nikdy v životě. Volala na Perot, na matku, na kohokoliv, aby ji odsud odnesl, ale neslyšeli její prosby. Jediný drak, který ji očekával a volal, byla Ekanta.
Byl to čtvrtý den od té doby, co vyrazila, když se před ní cesta opět uzavřela. Děsilo ji to stejně jako prve, ale neměla jinou možnost než opustit bezpečnou stezku podél vody a vydat se hlouběji do útrob lesa. Přestože slunce stálo ještě vysoko na obloze a dlouhými paprsky jiskřivě osvětlovalo všechno pod sebou, mezi stromy bylo šero. Šero a chlad, který Dafné zalézal do kostí. Bolel ji, štípal a pálil, a ona si nepřála nic jiného než odsud zmizet.
Pospíchala dál co nejrychleji. A pak už to najednou nemohla vydržet - rozběhla se a slepě utíkala, aniž se dívala na cestu. Hluboko pod tím vším tím strachem cítila vztek sama na sebe, ale teď neměla čas se tím zaobírat. Musela běžet, běžet, běžet
Kdo ví, kde se najednou vzala všechna ta hrůza?
Kdesi za ní se ozvaly kroky. Obrovské příšery bez tváří se po ní sápaly, cítila, jak ji dohánějí a smějí se její zoufalé snaze uniknout. Tak takhle se cítí lovená kořist, napadlo ji. Běžela dál jako šílená, prchající před příšerami, které byly nikde a všude zároveň. Měla ruce i nohy rozedřené do krve, před očima se jí dělaly mžitky, ale slepě utíkala dál a dál.
Jenže ať se snažila sebevíc, nemohla uniknout těm hrůzám, které ji honily. Teď už se jí míhaly nejen za zády, kde je spíš cítila, než viděla, nejenom kolem ní, ale už i před ní. Natahovaly k ní hrozivé spáry, věšely se ze stromů a řvaly jí přímo do obličeje. Dafné několikrát zakopla, zvedla se, běžela dál. Chytaly se jí, stahovaly ji zpátky, za sebou, dolů…
Nechte mě! Já musím jít dál!
Volala na ně, ale neposlouchali, jenom se ještě víc smáli.
Dafné chtěla běžet, utíkat, uniknut jim! Vrážela do zrůdných hlav zírajících všude kolem ní. Běžela čím dál rychleji a svět kolem ní se stal jednou velkou šmouhou.
Pak ucítila prudkou bolest v noze a cosi ji začalo stahovat dolů.
Div že nevykřikla nahlas. Téměř cítila, jak se jí zuby a drápy, ostré jako dračí, zarývají do masa. Po pár chvílích měla jako v ohni nejen nohu, ale celé tělo. Příšery se na ni hladově vrhly. Kupily se na ní, pohřbily ji pod svými těly, aby se už nikdy nemohla vstát a utéct. Dafné lapala po vzduchu, ale jediné, co nabrala do plic, byl odporný smrad hnijícího masa. Pod kůží cítila svraštělou pokožku příšer, jak se drolí a rozpadá. Nebo to byla její vlastní kůže?
Viděla poslední záblesky světla. Poslední střípky. Hvězdy, napadlo ji, než průzor zakrylo další bledé tělo.
V plicích jako by měla oheň. Všechno ji pálilo. Hlava se jí nepředstavitelně točila a před sebou už neviděla nic než skomírající tmu. Cítila, jak se jí obrací žaludek a zvrací, ale kam, to netušila. Kolem ní vřeštěly obludy, příšery a monstra…
"Vrrrr!"
V tu chvíli se temnota před ní roztrhla v půli. Dafné viděla, jak se nad ní sklání oslnivě bílá hlava. Už nebyla schopná vnímat, co se děje, ale ta bílá znamenala bezpečí a život. Chytila se šupiny vyčnívající na dračím čumáku a nechala se vytáhnout z té zapáchající propasti.
Jako kdyby letěla vzduchem. Matka jen ustaraně bručela a rozháněla se drápy po zbylém nebezpečí, které kvapem mizelo zpět do stínů.
Tvrdá země byla v tu chvíli tím nejměkčím lůžkem, jaké Dafné kdy poznala. Nechala se složit do listí, ještě mokrého od rosy. Seliviell cosi tiše pobrukovala. Možná i mluvila, ale Dafné nedokázala rozeznat slova.
Za ní se zableskla červená. Perot!
Ach Perot, jak ráda tě zase vidím!
I když by nejradši křičela, nemohla ze sebe vydat ani hlásku.
"Lež klidně, Dafné. Odpočívej," zaznělo nad ní hlasem vážným jako bouřková mračna. I Vra´aar?!
Oni se pro mě vrátili! Nenechají mě tady zemřít! Osvobodíme Merriel společně!
"Máme tě rádi, dcero," říkala jí právě Seliviell. "Už se nezlobím za to, co jsi udělala. Měla jsi pravdu a já byla hloupá. Teď tě doprovodíme a porazíme Ekantu. Už se nemusíš ničeho bát."
"Jsi v bezpečí," přidala se Perot. "Je mi líto, že jsem tě musela opustit. Uvědomila jsem si, jaká je to chyba. Hned jsem letěla zpět do Varangy a vrátila se s matkou a otcem, co nejdříve to šlo. Hledali jsme tě dlouho, Dafné. Báli jsme se o tebe."
Perot se čelem opřela o bílý krk Seliviell, jako kdyby ji ta myšlenka ještě pořád naplňovala strachem.
"Vrátili jsme se, protože jsi naše dcera, Dafné. Pomůžeme ti. Teď už se nemusíš ničeho bát."
"Teď už se nemusíš ničeho bát."
"Už se nemusíš ničeho bát."
"Jen spi."
"Spi, jak dlouho budeš chtít. Jsme s tebou."
A Dafné spala. Poprvé po dlouhé době s úsměvem na rtech.
Probudilo ji ševelení a šustot drobných pohybů. Jen nerada otevírala oči. Připadala si unavená, příšerně unavená.
Viděla, jak se nad ní sklání laskavá tvář Seliviell. Chtěla k ní natáhnout ruku, ale když se pokusila zahýbat prsty, matka jen nespokojeně zavrtěla hlavou.
"Nedělej hlouposti, Dafné. Musíš si odpočinout, abys měla sílu na cestu. Varanga je ještě daleko."
Varanga? Copak my nejdeme zachránit Merriel? Namítalo její rozumnější já, ale to druhé, příliš pohodlné, se nechalo ukolébat. A tak Dafné zavřela oči a spala dál.
Když se znovu probrala, obloha nad ní už pomalu přecházela do pochmurného šera. Tentokrát se přemohla, i když se jí oči samy od sebe zavíraly. Musela zůstat vzhůru. Napjala všechny síly a posadila se, i když jí to v tu chvíli připadalo jako téměř nesplnitelný úkol.
"Ach, ty už jsi vzhůru!?"
Když se ohlédla, spatřila Perot, jak k ní pospíchá ze stínů mezi stromy. Seliviell ani Vra´aar nebyli nikde vidět.
"Kde… Kde to jsme?" Vypálila Dafné první otázku, která ji v tu chvíli napadla. Byla to hloupost. Ona sama by měla vědět, kde jsou. Ale ať se snažila, jak chtěla, najednou si nedokázala vzpomenout.
"No, jsme přece pořád tam, kde jsme tě našli," odpověděla jí Perot zmateně.
"Ale kde?"
"Myslela jsem, že si na to pamatuješ, Dafné. Před námi jsou Ekantiny hory, řeka protéká kousek odtud. Odnesli jsme tě sem, když jsme tě konečně našli. Ale není to od toho místa daleko."
Ekantiny hory?
Zvláštní, protože Perot o nich nikdy takhle nemluvila. Byly to prostě jen hory. Nemohly nikomu patřit.
Dafné ale potěšilo, když slyšela, jak daleko už jsou. Znamenalo to, že i ona sama ušla celkem slušný kus cesty. A teď už je cíl jen malý kousek před nimi.
"Kde jsou matka a otec?" Zeptala se Perot.
"Oni jsou… jsou na lovu. Za chvíli se vrátí. A pak konečně poletíme domů."
"Domů? Proč domů?"
"Samozřejmě, že domů, ty hlupáčku. Kam jinam bys chtěla letět? Varanga bez nás nemůže zůstat dlouho a vsadím se, že i ty už chceš být co nejdřív zpátky." Perot jen kroutila hlavou, zatímco Dafné se zmocňovala děsivá myšlenka.
"Ale co Merriel?"
Rudý šupinatý obličej se zarazil a svraštil. Perot se zatvářila nešťastně.
"Víš, Dafné, je to těžké. Je to těžké pro všechny, ale musíme se smířit s tím, že Merriel prostě odešla…"
"Odešla? Jak mohla odejít? Merriel žije! Drží ji Ekanta! Musíme ji zachránit!"
"Já vím, jaké to pro tebe je. Pro nás pro všechny. Ale Merriel už tu není a nedá se s tím nic dělat."
"Ona není mrtvá! Není! Řekni, že není?!"
Jak by mohla?
"Není. Není, ale drží ji Ekanta. Už není šance, že bychom ji kdy znovu spatřili."
"Perot? Slyšíš vůbec, co říkáš? Musíme Merriel zachránit! Musíte mi pomoct dostat ji od Ekanty pryč!"
"Dafné, prosím…"
"Je to tvoje sestra! Moje sestra! Musíme ji zachránit!"
"Poletíme domů, Dafné," ozvalo se za ní. Když se otočila, uviděla Vra´aara a Seliviell se ztrápenými tvářemi. Všichni byli v tu chvíli tak zkroušení, nešťastní a utrápení… Takhle to být nemělo!
"Už opravdu není nic, co bychom pro ni mohli udělat. Nech to být, Dafné. Prosím. Nech to být a pojď s námi domů."
Proč tohle říkají?
"My víme, jak se cítíš. I my jsme přišli o dceru. Ale tebe musíme uchránit. Pojď s námi zpátky do Varangy. Pojď s námi domů."
Tohle ale nebyl Vra´aarův hlas! Ten tolik známý bouřkový mrak, který promlouval prostřednictvím jejího otce, byl pryč. Tohle byla jen napodobenina hlasu, který Dafné tak milovala. Sprostá iluze!
Bylo by vůbec možné, že to nebyli její rodiče? Že je to jen další zkouška, kterou před ni Ekanta postavila?
Když se nad tím zamyslela, s úlekem jí došlo, jak byla hloupá. Jak si mohla myslet, že je to skutečnost? Že by se pro ni vrátili? A to, jak se chovali… Vždyť i to, co říkali, znělo v jejích vzpomínkách hloupě! Nemůžou to být oni!
"Ne. Vy nejste skuteční. Kdybyste byli, pomohli byste mi!"
"Dafné?"
"Nejste skuteční. Nejste skuteční a já s vámi nikam nepůjdu."
"To neříkej. Prosím. Holčičko. Dcero. My jsme tvoji rodiče. Copak nás nevidíš?"
"Jste přeludy," zašeptala tiše.
V Seliviellině tváři se v tu chvíli něco zlomilo. Tak obrovský žal u ní Dafné ještě nikdy neviděla - ani když se ztratila Merriel. Nikdy.
"Ty už nás nechceš?" Ptala se přeskakujícím hlasem. Vra´aar vedle ní ji podpíral, aby neupadla. Chvěla se a sotva stála na nohou.
"Já chci svoje skutečné rodiče. Vy nejste nic než iluze."
"Dafné, važ slova."
"A skutečnou Perot," dodala.
"Posíláš nás pryč?"
"A-ano. Musím zachránit Merriel. A jestli mi v tom nepomůžete, nechám vás tady."
"Už nás nemáš ráda?"
"Běžte pryč. Nechte mě být!"
Sama začala couvat. Pryč, pryč od toho klamu, od draků, kteří vypadali až bolestně skuteční.
Ale co když to opravdu jsou oni?
Ne! A i kdyby - ty musíš zachránit Merriel! Dřív je neuvidíš!
A pak už nemohla. Otočila se a utíkala pořád dál a dál. Teď už ji nepronásledovaly příšery okolo ní, ale ty neviditelné, které si nesla sebou. Křičely na ni hlasem tří draků, které na světě nejvíc milovala, a které právě tak hanebně opustila…
Ráno ji zastihlo na cestě. Nepřemýšlela, nerozhlížela se, jen tupě šlapala, pořád dál a dál. Jako kdyby tím snad mohla zaplašit zlé vzpomínky. Nezajímalo ji, že kulhá, ani jak moc si připadá unavená. Prostě jen šla, snažíc se vytěsnit z hlavy všechny nepříjemné vzpomínky. Vzpomínky, které ji pořád strašily, stejně živé jako skutečnost.
Ekantu už zřejmě přestalo bavit hrát si s časem, a tak slunce vyšlo přesně v tu dobu, kdy vyjít mělo. Dafné v duchu spřádala ty nejděsivější plány, jak prastaré dračici ublížit. Jak jí zranit, ponížit.
Zničit.
Jen díky ní musela nechat Perot a rodiče tam v lese, daleko za sebou. Bylo v tu chvíli jedno, jestli byli skuteční nebo ne. I kdyby nebyli, Dafné by se cítila stejně strašlivě. Řekla ne vlastní rodině. Opustila je!
Bez myšlenek a stejně s hlavou přetékající vzpomínkami pokračovala dál. Pořád podél řeky, s neměnnou zelenou krajinou kolem sebe, s lesem před sebou i za sebou. Teď už se nebála, že by zabloudila. Byla si jistá, že Ekanta ji nenechá se ztratit. Na to byla příliš cennou obětí.
A tak, sedmý den jejího putování, se před ní konečně objevily hory.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Majkelina Majkelina | Web | 22. července 2013 v 18:16 | Reagovat

Ahojky :)
Je to zajímavý nápad s těmi iluzemi. I když si sama nejsem jistá, co je a není pravdy. Jediné, co mi příběh kazí je skutečnost, že děj graduje, graduje, ale nikde nevidím vrchol a chvíli klidu. To je jen můj subjektivní pohled. I přesto se těším na další kapitolu.
Majkelina :)

2 redfox222 redfox222 | E-mail | Web | 24. července 2013 v 21:28 | Reagovat

hmm, Van Helsing, Svatba upírů, Interview s upírem, Drákula (jedno jaká verze). Stačí? Jinak těch filmů je tolik, že se to snad ani nedá vyjmenovat. Vždy tam je romantická zápletka a je třeba někoho zachránit :-P

3 Ilía Ilía | Web | 7. srpna 2013 v 21:03 | Reagovat

Áá.. Chudák holka. Doufám, že už brzo sestru najde. A taky doufám, že to byli doopravdy jen "přeludy" a ne její rodina, která byla třeba pod nějakým podivným vlivem Ekanty. To bych ti neodpustila  už za Dafné. :-)
PS. Omlouvám se, že jsem nekomentovala dřív, ale byla jsem tak trochu mimo ČR...

4 rammy_s rammy_s | E-mail | Web | 10. srpna 2013 v 23:21 | Reagovat

Rozhodně jsem na tebe nezapomněla, ten článek na i-love-love jsem napsala hlavně kvůli tobě.;) Tvůj blog je pořád úžasný a povídka pořád dokonalá a ty taky.:)
No.. ten hudební sluch.. za tu dobu, co jsem nebyla na starém blogu, jsem se hodně změnila, ale pořád poslouchám i ty věci předtím. To, že mám ráda One Direction rozhodně neznamená, že nejsem pořád ulítlá na Linkin Park, Eminemovi, Skillet, Fort Minor atd..;)) Poslouchám teď úplně všechno, pořád píšu, jen už trochu jiné povídky, ale občas napíšu i něco sci-fi a fantasy. Změnila jsem se, to ano, ale ne natolik, abych nechala věcí, které jsem předtím tak milovala. Pořád jsou to věci, které mi změnily život a já nemám v plánu se jich pouštět.:)
No, moje blogování se vyvíjí, doufám, že dobře a už jsem si i celkem opravila pravopis a s tím blogem už trochu umím.:D Předtím to byly totální kraviny a já tě obdivuju, že jsi to vůbec četla a že jsi se na můj starý blog kdy vrátila. A že jsi zavítala i na můj nový. Je to prostě.. obrovská pocta pro mě a já jsem za to strašně ráda. :'3 Zůstali mi i někteří čtenáři, kteří mi často píšou na mail, že jsem se změnila a že je moje blogování teď baví víc. A to potěší.:)
Jsem vážně moc ráda, že jsi na mě úplně nezanevřela a máš vůbec náladu mě ještě kontaktovat.:')

5 P. Š. P. Š. | 22. srpna 2013 v 0:22 | Reagovat

Ahoj, četla jsem tvoje dva komentáře v návševní knizu v Michaely Burdové a musím říct, že máš v mnohém pravdu (mimochodem, tu chybu se Sorganovým popisem sem si našla). Víš, já taky píšu a pokouším se kresli a básnit a tak říkám, jestli vůbec stojí za to se o to pokoušet. Tak mě napadlo, jestli by jsi tedy někdy měla čas... Docela by mě zajímal tvůj názor na tohle: www.ourstories.stmivani.eu/6-na-pokracovani/i-pro-zelene-oci-prolog/#discussion

6 Ilía Ilía | Web | 26. srpna 2013 v 21:39 | Reagovat

Teď se koukám na to, co jsem to napsala za... no prostě tam má být Y!!!
Psala jsem to na mobilu s T9...a dělá si co chce...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama