Modrá růže 1/2

13. listopadu 2013 v 10:30 | Hunter |  Pohádky z cylindru
Zas jednou po dlouhém čase vstávám z mrtvých, a přináším s sebou z nejhlubších částí pekla povídku - respektive její první polovinu. Jak jsem varovala, Feeho a Rity si ještě užijete dost a dost. Tady je první ochutnávka. Přeju příjemné čtení :).


Přišli od jihu, po staré lovecké cestě, kterou místní rádi označovali za vyhaslou elfí stezku. Nic magického v sobě neměla, byla ovšem tak strašlivě zarostlá, že by se jí možná ani elf neprosekal. Bodláčí, ostružiní a další pichlaví neřádi se tu prali o místo s růžemi - stovkami, tisíci růžovými keři. Málokteré kvetly, což ovšem neznamenalo, že by o něco méně píchaly.
Byli dva. Čaroděj měl na sobě černý kabát, na hlavě až směšně vysoký tmavofialový cylindr, a dlouhé havraní vlasy svázané do copu. Vypadal velice mladě, skoro až dětsky, nebýt studených, trochu cynických tmavozelených očí. Měl jemné, ušlechtilé rysy Čistého.
Za ním šla pestrobarevně oděná žena neidentifikovatelné rasy. Měla světlé vlasy kratší než čaroděj, dlouhé sotva pod bradu, a na rukou desítky barevných náramků.
Šli pěšky. Koně by v tomhle houští ostatně jen zdržovali. Čaroděj byl neozbrojený, ale jeho společnice měla na opasku připnuté dva vrhací nože a dýku.
Za nimi se táhla řada spálených keřů. Vypadalo to, že si jimi někdo zcela záměrně propaloval cestu.
Jako například zrovna teď. Žena ustoupila stranou a čaroděj - jeho skutečné jméno je delší, ale budeme mu říkat Fee - se postavil doprostřed stezky.
Kolem se zvedl vítr. Na tom by nebylo nic divného, nebýt skutečnosti, že na okolních keřích se nezachvěl ani lísteček - vlastně jste ten vítr nemohli ani cítit ve tváři, nemohl vám rozfoukat účes či pečlivě poskládanou složku papírů. Byli byste si však jistí, že tam je - natolik věrohodně působili duchové, které Fee přivolal.
Žena čekala s rukama založenýma na prsou. S čarodějem cestovala už nějaký ten pátek a troška nadpřirozeného průvanu ji už dávno nevyváděla z míry.
Vzduchem cosi zasvištělo, zavanul štiplavý pach síry. Ve vzduchu se zničehonic zhmotnil jasně zářivý bod - vypadal trochu jako malé slunce. Na čarodějův pokyn se zvětšoval a nafukoval, až dosáhl zhruba velikosti lidské hlavy. Tehdy Fee mávnul rukou a světelná koule se syčením vletěla do rovnou křoví, které jim stálo v cestě.
Nejdřív se objevily plameny, potom trochu kouře a pak konečně i cosi, co mohlo při troše dobré vůle být schůdnou stezkou. Fee vytvořil ještě jednu kouli. Ta se po nárazu do plamenů rozprskla do milionu vodních kapek a veškerý oheň zdárně uhasila.
"Výborně," konstatovala žena a spokojeně se vydala na cestu. Fee ji jako černý stín následoval.

Když už dostal jméno čaroděj, jistě by si ho zasluhovala i jeho společnice. V průběhu života ji titulovali mnoha jmény, z nichž jen některá se hodí zmiňovat ve slušné společnosti, ale ona sama sobě říkala Rita.
Rita - celým jménem Rita Ravena, což ve starorománštině znamená cosi jako havranka - byla zvláštní osoba, a měla nepříjemnou vlastnost strhávat na sebe pozornost, ať už se ocitla v jakékoli společnosti.
Její tvář byla na první pohled lidská, špičaté uši a jantarově zbarvené oči ale svědčily i o předcích ze strany jiných ras - měla v sobě čtvrtinu elfí krve a o něco méně vlkodlačí. Ve společnosti černě oděného čaroděje působily její jasně žluté šaty a vybledlý modrý plášť asi jako papoušek na pohřbu, ale nezdálo se, že by jí to nějak vadilo. Zbraně, které se jí houpaly u pasu, vypadaly jako typické nástroje nájemného lovce. Ve spojení s čarodějnickým uměním jejího společníka to byla kombinace, které se lidé radši nepletli do cesty.
S Feem Ritu spojoval určitý druh dohody, uzavřený už velmi dávno na dobu neurčitou. Společnost a okolnosti je dotlačily k osamělému, nestálému tuláckému životu. Nebýt toho druhého, toulali by se každý sám, a tak se po určitých událostech rozhodli toulat společně.
Zrovna teď ležel cíl onoho jejich toulání přímo před nimi. Nebo lépe řečeno nad nimi.
Vil D'Jade*, jedno z desítek měst postavených tady na úpatí hor během válek s elfy, se tyčilo vysoko ve svahu a jeho okolí pokrýval les, les a nic než les. Podle Ritina odhadu ho stromy tvořily jen tak z jedné desetiny - těch zbylých devět bylo růžové křoví. Tou džunglí se nicméně vinula celkem udržovaná obchodní cesta, k níž se právě k teď zdárně prosekali.
"Prý Nefritové město," nadávala tiše, zatímco vyplétala rukáv z posledního trní. "Spíš by tomu měli říkat město z plevele." Slyšela, jak se čaroděj zasmál.
Vydali se po cestě k městu. Ať už bylo z čehokoliv, z nefritu, křoví či růžových poupat, v tu chvíli nevypadalo dvakrát přívětivě. Sídla v tomhle kraji byla postavena ve strachu a nenávisti a málokteré nepřipomínalo obrněnou pevnost. Byl to trochu znepokojující pohled.
První, co je po příchodu zaskočilo, byl neobvyklý hluk - ukázalo se, že hned vedle brány se rozrostlo veliké tržiště. Zalétly k nim útržky hovoru i hlasitě vyvolávané mnohojazyčné nabídky. Rita poznala svou rodnou slovanštinu, postrománštinu s velmi silným přízvukem a pár slov z elfského jazyka. Jakýsi vysoký hubený muž mluvil úsečnou řečí, které nerozuměla, ale z Feeho šklebu poznala, že jde zřejmě o značně zkomolenou latinu. Čaroděj si často a rád stěžoval, jak je jeho mateřština v posledních letech hanobena.
Prošli tržiště a zamířili na poněkud méně zalidněnou hlavní cestu. Chvíli vedla rovně, pak se ale zvedala a v podobě stovek schodů mířila k pevnosti, městu uprostřed města. Právě tam, za důkladnými kamennými hradbami, sídlil místní vladyka, městský pán a správce. A právě tam měli čaroděj s lovkyní namířeno.

Uvítání se jim dostalo od vladyky osobně. Byl to postarší muž s přísným výrazem, avšak poněkud unavenýma očima. Představil se jako Farret. Přivítal je snad trochu stručněji, než by bylo zdvořilé, a přešel rovnou k věci.
"Jsem rád, že jste přijeli tak brzy. Abych pravdu řekl, vytrhli jste mi trn z paty - nestává se moc často, aby tudy projížděl řádný člen Akademie, a nikdo jiný mi teď pomoct nedokáže."
Fee nakrčil čelo. Vladykova naléhavá žádost, aby okamžitě přijeli, je zastihla v Lil, větším obchodním městě vzdáleném zhruba den chůze. Farret sliboval bohatou odměnu a tak zakázku přijali. Jediným problémem bylo, že jim jaksi nesdělil, o co vlastně u všech bohů jde.
"Musíte mi pomoct," pokračoval vladyka nešťastně. "Nevolal bych… Neobtěžoval bych člena Akademie s nějakou maličkostí, ale teď už si vážně nevím rady. Pojďte se mnou. Radši vám to ukážu."
Provedl je chladnými chodbami až k masivním dveřím z tmavého dřeva, stráženým dvěma muži v lehké zbroji a vladykových barvách.
"Nama je uvnitř?" Zeptal se Farret spěšně, když jim jeden ze strážných otevíral. Muž přikývl.
V komnatě panovalo hrobové ticho. V oknech byly tlusté tmavé závěsy a na zemi jemný lorišský koberec. Místnosti se nořila do šeda. Nábytek vypadal jako to nejpřepychovější zboží ze Středu, byl však odtlačený ke stěnám a pokrytý vrstvou prachu.
Uprostřed komnaty stálo lůžko, stejně okázalé a nákladné jako zbytek pokoje. Na něm ležela mladá dívka. Vypadalo to, že spí.
"To je moje dcera." Vladykův přísný výraz se v té chvíli roztekl jako kostka ledu. "Jmenuje se Anastasie." Děvče mělo pěknou, byť trochu pobledlou tvář, a záplavu lesklých hnědých kudrn. Rita si mírně rozladěně uvědomila, že její vlastní vlasy jsou v tu chvíli zacuchanou změtí plnou prachu a trní.
Lovkyně očekávala, že bude vladyka pokračovat. Ten však vypadal, že ze sebe nedostane už ani slovo.
"Myslím, že chápu váš problém," zachránil ho Fee obětavě. "Byla na ni uvržena kletba, nemám pravdu?"
Farret snaživě přikývnul.
"Trvá to už přes dva měsíce. Stěžovala si, jak moc je pořád unavená, pak jednou usnula a už nevstala. Mysleli jsme, že… že…"
"Že je mrtvá," doplnil čaroděj. "Ale ono se ukázalo, že vlastně jenom spí."
Dostalo se mu dalšího přikývnutí.
"Myslím, že se nemusíte bát. Dokážu tu kletbu odstranit." Dřív než se mu Farret stačil vděčně vrhnout k nohám, zvedl čaroděj ruku. "Pokoušel už se někdo to prokletí odstranit? Přivolávali jste k ní někoho?"
Vladyka nervózně zašoupal patami po lorišském koberci. "Vlastně… ano," přitakal váhavě.
"Koho? Co s ní dělal?"
"Ona… Můžete si s ní promluvit sami," řekl Farret rozpačitě. "Je přímo tady." Otočil se ke zdánlivě prázdnému rohu pokoje. "Pojď sem, Namo!"
Z temného rohu se oddělil stín, který se vzápětí zformoval do podoby zhruba odpovídající lidské postavě. S hlasitým mumláním v jakémsi neznámém jazyce se došourala až k nim.
Ukázalo se, že je to svraštělá stařena zhruba poloviny Feeho výšky, téměř holohlavá a dočista bezzubá. Její tvář byla tak vrásčitá, že silně připomínala stromovou kůru, a kůži měla plnou stařeckých skvrn. Na první pohled nevypadala jako někdo, koho byste si zavolali ke zlomení prokletí. Rita ale moc dobře věděla, čeho jsou tyhle horské čarodějky schopny. Když k nim stařena zvedla oči a probodla je pronikavým žlutým pohledem, lovkyni to ani trochu nepřekvapilo.
Stejně se však neubránila vtíravé myšlence, že jí ta žena hledí až kamsi na dno duše.
Stejným způsobem otestovala i druhé dva. Fee vydržel její pohled bez mrknutí oka, zato vladyka se otřásl.
"Tohle je Nama," oznámil jim rozechvěle. "Stará se o Anastasii od té chvíle, co… Co usnula. Jenom díky jejím schopnostem je zatím moje dcera naživu." Vrhl po stařeně znepokojený pohled.
Rita zachytila stín pohrdání, který přelétl přes Feeho tvář. Tak jako většina členů Akademie, ani on nepostrádal jistou dávku arogance a povýšenosti nad běžné smrtelníky - to bylo ostatně jedna z nejdůležitějších vlastností dobrého čaroděje. Rita si dokázala představit, jak směšně mu musí znít, když vladyka - obyčejný, kouzel neznalý člověk - tak vychvaloval stařeninu moc.
"Myslím, že to nám stačí," chopila se Rita slova, dříve než stihl její společník plácnout něco nepředloženého. "Promluvíme si s Namou a uvidíme, co se dá dělat. Že ano, Fee?"
"Samozřejmě," potvrdil čaroděj odměřeně.
"Děkuju vám. U všech bohů Kruhu, tisíckrát vám děkuju." Farretova tvář se nadějně rozzářila. "Spoléhám na vás. Věřím, že Anastasii pomůžete. Nechám vám teď klid na práci. Ze srdce vám děkuji."
Vladyka se urychleně ztratil a zanechal je se stařenou samotné. Rozhostilo se nepříjemné ticho.
"Mluvíte románsky?" Zkusila to nakonec Rita. Nama ji dál probodávala pichlavým pohledem, ale ať už rozuměla či nikoliv, neodpověděla ani slovo. Rita to tedy zkusila znovu, tentokrát ve své mateřštině.
Zdálo se, že se stařena rozhoduje, zda odpovědět či nikoliv. Nakonec naklonila hlavu na stranu a promluvila huhlavou, těžkým přízvukem poznamenanou slovanštinou.
"Jsem Nama, paní slunečnic a horského větru. Kdo jste vy, že se opovažujete rušit můj klid?"
"Já jsem Rita Ravena," představila se lovkyně, "a tohle je Fee, čaroděj. Farret nás sem pozval, abychom sejmuli zakletí z jeho dcery."
Stařena se ošklivě zasmála. "Blázen! Pořád ještě si myslí, že té jeho holce může někdo pomoct?" Smích se změnil ve škleb. "Říkala jsem mu, že je blázen. Tisíckrát jsem mu to říkala, samozřejmě, jenže on mě neposlouchal. Měl by ji nechat pohřbít, řekla jsem mu, jako by umřela. A zapomenout na ni. Ale ne, on se stále krmí bláhovou nadějí, že mu ji nějací kouzelníci z velkého světa zase oživí." Věnovala Feemu povznesený úšklebem. Čaroděj, který slovansky nemluvil, se zmateně podíval na Ritu.
"Říkala, že tak docela nesouhlasí s Farretovým postupem," přetlumočila lovkyně opatrně. Než stačil Fee něco dodat, stařena ji zatahala za rukáv.
"Spakujte se a zmizte odsud," doporučila Ritě trochu jemněji. "Farret je starý vzteklý hlupák. Až se vám nepovede jeho dcerušku oživit, vybije si na vás zlost. Dejte na moji radu a nezůstávejte tady." Nama nespokojeně zamlaskala bezzubou čelistí. "Připletl se do cesty mocnějším silám, než jaké je vůbec schopen chápat. Poštval si proti sobě samotné hory a lesy. A růže, jen co je pravda. Proti takovým nic nezmůžete. Zachraňte si kůži, dokud je na to čas."
Rita jen zavrtěla hlavou. "Děkujeme za varování, ale nemyslím, že bychom hned tak odjeli. Slíbili jsme Farretovi pomoc a hodláme ten slib splnit."
"Hodláte si pořádně vydělat, co?" uchechtla se stařena. "No, sami musíte umět odhadnout, jestli vám to stojí za ty nepříjemnosti. Varovala jsem vás." Prohlížela si Ritu žlutýma očima. Lovkyně jí pohled oplácela.
"Koho si to proti sobě Farret poštval?" Zeptala se tiše. "Kdo uvrhl na to děvče kletbu?"
Nama se usmála. Potěšena tím, že od ní Rita něco potřebuje, zamyšleně mlčela. Pak uchopila lovkyni za ruku. Sama měla dlaň studenou a její dotyk připomínal dotyk mrtvého. Rita měla sto chutí ucuknout, ale přemohla se a strnule čekala, co stařena udělá.
"Jsou věci mezi nebem a zemí, které nemůžeme změnit," zasípala Nama. "Tok času. Přírodní síly. Koloběh slunce." Jedním prstem se jemně dotkla hřbetu Ritiny ruky. "Rozmary počasí a rozmary lidských srdcí." Něco okolo nich - ne okolo nich, uvnitř Rity - se s tím dotykem změnilo. Něco se posunulo. Slyšela, jak Fee zalapal po dechu. "Život," pokračovala stařena. Když se podruhé dotkla Ritiny ruky, její prst nenarazil na žádnou překážku a prošel tělem, jako by to byl vzduch. "Smrt."
Nama vzhlédla a pohlédla Ritě znovu do očí. "Lásku." Pustila její ruku a lovkyně si ji rychlým pohybem schovala za záda. "Odejděte. Nečeká tu na vás nic dobrého. Anebo zůstaňte, jak chcete. Musíte ale mít na paměti, že bojujete proti ošklivé věci."
Stařena se odšourala ke dveřím. Ještě než za nimi zmizela, změřila si pobaveným pohledem Feeho. "Řekni mu, ať hledá růže. Začněte růžemi."

Ještě dlouho poté, co stařena zmizela, seděla Rita na podlaze vedle zakleté dívky a marně se pokoušela uklidnit. Ruka, za kterou ji stařena držela, ji stále svrběla. I Fee vypadal znepokojeně. A taky trochu dotčeně, protože Namu špatně odhadl. Ať už byla kýmkoliv, její schopnosti byly mnohem vyšší, než by se mohlo u obyčejné horské vědmy zdát. Dokázala porušit kouzlo, které Ritu vázalo k fyzickému tělu. Na chvíli zničila to tenké, uměle vytvořené pouto, které svazovalo její tělo a duši, které zachytávalo její vědomí a zabraňovalo tělu zemřít.
Trvalo dlouho, než se Rita alespoň trochu uklidnila. Když se tak stalo, převyprávěla čaroději, co se od stařeny dozvěděla. Dlouho zvažovala, jestli horská čarodějka přeci jen neměla pravdu a neměli by odsud odejít, ale Fee to rázně zavrhnul. Je to prý jen obyčejná kletba a oni nemůžou dát na řeči nějaké staré báby.
Jenže nebyla. Ani v nejmenším to nebyla nějaká obyčejná šestáková kletba, jak si zprvu mysleli.
Proseděli v komnatě celé odpoledne, a když se slunce blížilo k obzoru, nebyli ani o kousek blíž řešení té svízelné situace. Anastazie nejevila nejmenší známky života, oči měla stále netečně zavřené a skoro nedýchala. Tvářila se nezúčastněně, ale přitom velice půvabně - přesně jako zakletá princezna. Ritu ten pohled začal velice brzy rozčilovat.
"Musí v tom být něco víc," láteřil Fee. Zkusil už všechno, na co si jen vzpomněl. Odstranit kletbu pomocí běžných postupů se mu nepodařilo. Pak zkoušel ovládnout duchy sloužící tomu, kdo děvče proklel, ale ani to se nesetkalo s úspěchem. Nakonec se uchýlil k těm nejzoufalejším metodám - odříkávání běžné zaklínací formule pozpátku či přebití původní kletby vlastní. Nic z toho nefungovalo.
"Má to nějaký zádrhel. Stačí přijít na to, co jsem přehlédl, a zbytek se vyřeší sám," přesvědčoval víc sebe než Ritu. Lovkyně po většinu času mlčela. Točila se jí hlava a občas měla pocit, jako by se na vlastní tělo dívala pohledem kohosi zvenčí. Feeho proslovy ji teď ani v nejmenším nezajímaly, což čaroděje rozčilovalo ještě víc.
"Nama říkala něco o růžích," zkusila to nakonec opatrně. Fee si jen pohrdavě odfrkl.
"Růží je tady kolem plno, ale nemám pocit, že by z nich byl nějaký užitek. Rozhodně mi nepomůžou při lámání kletby."
Rita chvíli zamyšleně mlčela. "Znám jednu pohádku o růžích. Tady je to vlastně dost podobné." Musela se té myšlence zasmát. "Zlá sudička předpoví princezně, že se při dovršení osmnácti let píchne o vřeteno a usne. Princezna s celým dvorem pak spí sto let, zatímco její zámek obrůstají růžové keře. Nakonec přijede princ na bílém koni a proseká si tím křovím cestu. Zachrání ji a žijí šťastně až do smrti."
Čekala od Feeho nějakou nepěknou poznámku, kupodivu se však žádné nedočkala. Čaroděj si jen zamyšleně přisedl k ní na zem.
Pak vyskočil, jako by ho bodla vosa.
"Můžeš to prosím zopakovat?"
"Co?"
"Tu příšernost, kterou se matou a kazí malé děti," zavrčel. "Tu pohádku. Proč ta holka usnula na sto let?"
"Protože se píchla do prstu o vřeteno," odpověděla Rita zmateně. Fee se triumfálně usmáv.
"To je ono. Tohle mi celou dobu unikalo. Píchla se do prstu o vřeteno. O vřeteno!"
"Co má vřeteno společného s naším zakletím?"
"Vřeteno nic, ale už jsem konečně pochopil, proč ta kletba nejde zrušit. Už to chápeš, Rito? Je vázaná na nějaký předmět! Ten, kdo ji spustil, že od ní úplně odstřihl, uvázal ji na nějakou věc tady poblíž. Stačí, když ji najdeme a máme vyhráno."
"Jsi si tím jistý?"
"Věř mi trochu," ušklíbl se Fee dotčeně. "Budeš tak hodná a pomůžeš mi hledat?"

Slunce už stačilo klesnout za obzor a tak si k hledání nechali přinést pochodně. Za mihotavé záře plamene propátrali místnost píď po pídi. Rita cestovala s čarodějem dostatečně dlouho, aby byla schopná poznat zakletý předmět, a tak mohla i ona přiložit ruku k dílu. Žádné viditelné výsledky to však nepřineslo - i když prohledali všechny cetky a zbytečnosti pozavírané ve skříních a vyskládané na stolcích odsunutých ke zdi, nenašli zhola nic. Přesto Fee ani jednou nepřipustil, že by se mohl s touhle teorií mýlit.
Bylo hodně po půlnoci, když se Rita zmoženě posadila na postel. Lůžko bylo široké a Anastasie z něj nezabírala ani polovinu, takže se k ní lovkyně pohodlně vešla. Chvíli sledovala, jak Fee už podesáté přehrabuje ten samý prádelník, pak ji to přestalo bavit a zadívala se na spící dívku.
"Ty nám asi nepovíš, kdo tě zaklel?" zeptala se tiše. "Možná to taky nevíš. Nebo víš, ale stydíš se to říct. Copak, Anastasie?" Děvče kupodivu neodpovídalo. "Mám sestřenici Anastázii," pokračovala Rita. "Píše se sice se Z, ale je to vlastně stejné jméno. Moje sestřenice je moc milá. Určitě by se ti líbila. Co na to říkáš?" Když se jí ani tentokrát nedostalo žádné odpovědi, zhluboka si povzdechla. Natáhla ruku, aby dívce odrhnula z čela jeden pramen hnědých vlasů. Pak se zarazila.
Anastasie měla hlavu položenou na polštáři, čistém, bílém a drahém. Jako všechno ostatní byl zřejmě ze Středu. A všem, kteří strávili alespoň nějaký čas mezi aristokracií Středu, je známa jedna věc - v tomhle koutě světa nikoho ani nenapadne nacpávat polštáře něčím objemným. Jsou to jen tenoučké dečky a všechno, co pod ně schováte, jde samozřejmě vidět.
Vedle dívčiny hlavy se rýsoval jakýsi protáhlý tvar. Když ho Rita vyndala, zjistila, že je to růže. Uschlá modrá růže, jejíž obrys se skoro až vlnil, jak byl přecpán duchy uvězněnými uvnitř.
"Fee! Myslím, že jsem to právě našla."
Fee si růži dlouho prohlížel. Možná i trochu čaroval, než nakonec vynesl verdikt.
"Je to ono. Na tohle je vázána ta kletba."
"Takže? Co s tím uděláme?"
"Teď především počkáme. Musíme být opatrní, protože původce té kletby bude někde tady ve městě. Uvázal prokletí na růži, což mi sice absolutně nedává smysl, vyplývá z toho ale jedna věc. Je to živý předmět, který postupně usychá a ztrácí sílu. Až uschne úplně, kletba se uvolní a přestane účinkovat. Jestli to děvče spí už dva měsíce, musí sem každých pár dní přijít a vyměnit tu růži za novou."
"Takže na něj počkáme a chytíme ho při činu."
"Samozřejmě. A nebude to trvat dlouho. Musíme jenom zajistit, aby ho naše přítomnost tady nevylekala."

"Odjet? Teď přeci nemůžete odjet!" zaštkal vladyka Farret zoufale. Držel se Ritiny ruky jako tonoucí stébla a upíral na ně téměř prosebný pohled.
"Neodjíždíme doopravdy," uklidňovala ho lovkyně. "Ten, kdo proklel vaši dceru, se objeví velmi brzy. Dnes, možná zítra. A my potřebujeme, aby si myslel, že jsme to vzdali a už nejsme ve městě. Naše přítomnost by ho jinak mohla vylekat a nemusel by se objevit vůbec."
"Ale proč kvůli tomu odjíždět? Říkali jste, že musí to kouzlo obnovovat. Stačí, když pár dní nepřijde, kletba se zruší a Anastasie bude zase jako dřív. Není třeba toho člověka chytat," zabrblal vladyka.
"Až odjedeme, ten útočník se vrátí a znovu ji prokleje," namítl Fee chladně.
"To nedopustím. Budu ji strážit ve dne v noci, nic se jí nestane, to vám přísahám. Podruhé už se nenechám napálit."
Nama měla pravdu, pomyslela si Rita. Ten člověk je doopravdy blázen.
"Uvědomte si, vladyko, proti čemu tady stojíte. To není někdo, s kým můžete bojovat mečem. Ovládá magii. Pokud si tady ve městě nevydržujete kouzelníka či čaroděje, o čemž vážně pochybuji, máte proti němu jen malou šanci."
Vladyka chvíli otevíral a zavíral ústa, aniž by z nich vyšlo jediné slovo. Pak svěsil hlavu a pokorně přitakal.
"Dobře. Dělejte, jak uznáte za vhodné."



*Vil D'Jade - název je v postrománštině, což je technicky vzalo upravená upravená směs angličtiny a francouzštiny. Ville je fr. město, jade anglicky nefrit (alespoň to tak tvrdí google překladač ;)). V překladu tedy Nefritové město.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Majkelina Majkelina | Web | 13. listopadu 2013 v 17:35 | Reagovat

Ahojky:)
Tak jsem to přelouskala. Musím říct, že mi to dalo docela zabrat. :D Přece jenom je toho dost. Ale stojí to za námahu.
Zaprvé: Nečetla si náhodou Kedrigerna? Ten má úplně stejný styl lehkého inteligentního humoru smíchaného s ironií. Myslím, že by ti to sedlo.
Hned na začátku jsem si všimla inspirace šípkovou Rúženkou. Jsem zvědavá, jestli je to pouze inspirace, nebo se to stočí do parodie.
Pak je tu pár slovních spojení, na které jsem valila oči. Třeba jsem nikdy neslyšela o "nájemném lovci" (což samozřejmě neznamená, že nemůže existovat). Nebo věta: Byli pěšky :-D
Jinak, byť jsem zprvu sýčkovala nad rozsahem, myslím že po tom úžasném dlouhém úvodu by si příběh zasloužil rozpracovat. Některé momenty přišly až moc rychle.
Ale čte se to parádně. Těším se na další.
Majkelina :)

2 redfox222 redfox222 | E-mail | Web | 13. listopadu 2013 v 21:04 | Reagovat

Ale, ale, tady se nám někdo rozepsal :-) Hodně se mi líbí zpracování tématu, poněkud nestandardní slovní obraty mi nevadí, naopak je mi to i příjemné - jinak mne též zarazilo spojení "byli pěšky", to bude asi nějaká místní specialita. Budu se těšit na druhý díl.
Btw, elfy stále nemám rád ;) :-P

3 the-hunter the-hunter | Web | 13. listopadu 2013 v 21:52 | Reagovat

[1]:

[2]:

Co vám vadí na "byli pěšky" 8-O? (Dobře, uznávám, zní to asi trochu nestandardně. Pokusím se to přepsat...)
Inspiraci Šípkovou Růženkou dobrovolně přiznávám, trochu mě k tomu vedl Zaklínač (do některých jeho povídek je ten pohádkový prvek zapracován naprosto geniálně).
PS: elfové jsou super. Hlavně krásní, lidumilní, přemoudřelí elfové-vegetariáni :-D.

4 Majkelina Majkelina | Web | 14. listopadu 2013 v 1:59 | Reagovat

Ahojky :)
[3]: Když se inspiruješ pohádkou, můžou z toho vzniknout zajímavé věci. Člověk má pocit, že čte něco "známého" a přece tě každá věta překvapí. Palec nahoru. :-)
PS: Hm, další "známá" věc. Na koho mi asi ten popis sedí? :D
Majkelina :)

5 Majkelina Majkelina | Web | 14. listopadu 2013 v 2:00 | Reagovat

:D PSPS: Docela by mě zajímalo, jaké je celé Feeho jméno.

6 the-hunter the-hunter | Web | 14. listopadu 2013 v 15:19 | Reagovat

[5]: TO je tajné :-).

7 Uncle-picker Uncle-picker | 15. listopadu 2013 v 12:17 | Reagovat

Ha! Konečně se dozvím, jak to bylo s tou šípkovou Růženkou doopravdy!

Ale pozor... neodváděj naší pozornost... my se nedáme. My čekáme na dračí dceru, proto jsme tady. Kdypak asi bude?

A ještě překlepátor: _Ritu_ ale moc dobře věděla

8 Ilía Ilía | Web | 17. listopadu 2013 v 9:32 | Reagovat

páni!!
U tady té povídky jde naprosto s jistotou poznat, že jsi to psala ty! Tvůj humor hrozně obdivuju.
...opravdu nám nechceš říct jaké je Feeho/Feeovo (skloňuju to správně? O.o) celé jméno?  Připadá mi, že se za něj možná trochu stydíš...možná se pletu...
Jsem zvědavá kdo tu holku zaklel. Mám možná trochu podezření, ale ty určitě příjdeš s něčím novým, takže...

...a spojení "byli pěšky" mi připadá normální. :-D

9 Majkelina Majkelina | Web | 17. listopadu 2013 v 13:40 | Reagovat

Ahojky :)
[8]: Já si spíš říkám, jestli Hunter Feeho jméno vůbec vymyslela. :D (nic ve zlém)
Majkelina :)

10 redfox222 redfox222 | E-mail | Web | 17. listopadu 2013 v 15:28 | Reagovat

[8]: normální je "šli pěsky", nebo maximálně ještě možná snad - byli "tam" pěšky.
"Byli pěšky" je bez vložení slov(es)a "jste" nenormální. Tohle spojení v podobě jak jej má Hunterka mi Google nenašel. :-P

11 Ilía Ilía | Web | 17. listopadu 2013 v 15:46 | Reagovat

Hmm... já to beru tak, že HG (první díl)- ač nebyl veledílo- patří do té skupiny povedenějších fantasy filmů dnešní doby. Takže doufám, že to Catching Fire (omlouvám se, ale nesnáším, když někdo řekne Hunger Games 2 :D) posune alespoň o level dál... a podle ukázek bych řekla, že se tak stane :DDD

12 Ilía Ilía | Web | 17. listopadu 2013 v 19:32 | Reagovat

Promiň, že ti teď asi zasekám počítač, ale tohle musím napsat.
Jak KRUCI! nemůžeš mít ráda Finnicka (resp. Sama). Teď sis to tedy pěkně pohnojila holčičko! On je moje nejoblíbenější postava z HG- nehledě na to, že jsem si ho představovala přesně jako Sama C. (možná s delšíma vlasama, ale to je detail) Teď si mě teda naštvala!!!!!!

Ale jak tak přemýšlím, co kdyby jsme se teď přesunuly z tohoto minového pole trochu na jih? Konkrétněji do Řecka. Podle legendy totiž
Diův otec Kronos všechny své děti polykal, ale matka s tím nebyla spokojena, Dia ušetřila a schovala na Krétu. O malého Dia se zde staraly včely, kterého krmily medem, mlékem jej zase živila koza Amaltheia. Když Zeus dospěl a ujal se vlády nad světem, koza Amaltheia si zlomila roh o skálu. Nymfa, která ji měla hlídat, roh vzala, naplnila jej ovocem, květinami a donesla Diovi. Zeus oběť přijal a v uznání za služby, které mu Amatheia kdysi prokazovala, proměnil její roh v divotvorný zdroj bohatství a hojnosti. Jedním proudem se z něj začaly sypat květiny, ovoce a všechny plody země, ale také jiné drahocennosti vzácné lidem. Rohu se pak zmocnila bohyně štěstí Tyché a udílela z něj podle svého rozmaru dary svým oblíbencům z řad smrtelníků.

Jiní ovšem tvrdí, že Amaltheia byla dcerou krétského krále, která malého Dia živila kozím mlékem, zatímco její sestra připravovala kaši z medu. Poté, co se Zeus stal pánem Olympu, vzpomnělsi na její dobrotu a poslal ji za odměnu kouzelný roh s upozorněním, že v něm najde vše, co si jen její srdce, ústa a oči budou přát. Roh pak přešel do vlastnictví boha řek Achélóa, a nakonec roh získal Hérakles.

S pádem bohů, zmizel i roh. Objevil se až v renesanci jako příslušenství půvabných dívčích soch, zahrnujících –ale jen symbolicky – svět bohatstvím: i přestože se z rohu neustále sypaly květiny, ovoce, peníze, lidé nebyli o nic šťastnější ani bohatší.

Četla jsem ještě  víc pověstí, ale tyhle mi připadaly takové nejatraktivnější. Od toho se tedy odvozuje Roh hojnosti.
...a promiň, ale nebyl ve druhém díle opravdu kovový Roh, jako "zásobárna"???? Možná se pletu a pomíchala jsem dohromady dva příběhy...ale nemůžu se zbavit dojmu, že tam opravdu byl...

13 the-hunter the-hunter | Web | 17. listopadu 2013 v 21:06 | Reagovat

[11]: Budeme doufat :D.

K "byli/šli pěšky" - máte pravdu, určitě by se řeklo "šli". Na svou obranu musím uvést, že jsou to dvě slova ze zhruba šesti tisíc, a byla to vyloženě hloupá nepozornost - snad mi bude prominuto :-).

A Feeho jméno náhodou vymyšlené mám :-D! To, že ho nezmiňuju, má svůj důvod - chtělo by to totiž vysvětlení nejen jména, ale i Feeho rodinných poměrů, což je věc dosti komplikovaná. Ale mám ho, a rozhodně se mu hodlám v budoucnu věnovat. Takže dočkejte času, dozvíte se :-).

PS: tenhle komentář patří před tu Ilíinu slohovku, jen jsem ho nestačila včas odeslat...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama