Modrá růže 2/2

17. listopadu 2013 v 22:29 | Hunter |  Pohádky z cylindru
Druhá část povídky o růžích a spících princeznách, tentokrát ještě zašmodrchanější než minule. Přeju pěkné čtení...





Rita seděla ve stínu kamenného chrliče a drkotala zuby. Stěny pevnosti byly studené jako led a ona si s sebou neprozřetelně vzala jen ten jediný plášť z látky tak tenké, že by se úplně stejně obešla bez něj. Navíc měla ztuhlé nohy a nemohla si je ani pořádně protáhnout, jelikož hrozilo, že by v polovině procházky omylem vrazila do jejich očekávaného návštěvníka.
Z výklenku, ve kterém seděla, měla celkem pěkný výhled na celou chodbu. Dvojice strážných stála u dveří jako obyčejně, kromě nich byl ale připravený i celý jeden oddíl v záloze. Přímo u Anastasie pak na původce kletby čekal osobně sám Fee. Past byla připravená, stačilo jen sklapnout.
Na schodišti se ozvaly kroky. Nezněly tak docela jako kroky služebné, strážného či zkrátka někoho, kdo si jde cílevědomě za svou prací. Na druhou stranu ten zvuk postrádal obezřetnost, kterou se obvykle vyznačuje chůze těch, kteří nemají na daném místě absolutně co dělat.
Postavu, která se záhy vynořila za rohem, by Rita ani v nejmenším nečekala. Byl vyšší než člověk a subtilnější než Čistý, s dlouhými hedvábnými vlasy a bledou kůží. I kdyby jeho rasa nebyla poznat z výrazných rysů tváře a velkých tmavých očí, špičaté uši byly dost jasným důkazem.
Elf držel v ruce jasně modrou růži. Další měl připevněnou na šatech a dvě vetknuté ve vlasech. Když prošel elegantním, bezstarostným krokem kolem ní, Ritě se z nepřirozeně silné vůně růží málem zatočila hlava.
Se zájmem čekala, jak na neznámého zareagují strážní. Nejdřív zpozorněli, se zbraněmi nachystanými do útočných pozic. Elfovi však stačil jeden líný pohyb zápěstím a oba vojáci zůstali stát nehybně, strnule a dílem i zmateně, jako by tak docela netušili, kde se to ocitli. Elf vzal za kliku a tiše zmizel za dveřmi Anastásiiny komnaty.
Rita tiše pískla smluvený signál. Z obou stran chodby se vyhrnuli ozbrojenci - nadělali přitom víc hluku, než by bylo lovkyni milé. Část se jich postavila do obranného postoje kolem dveří, část byla připravena okamžitě vtrhnout dovnitř. Rita je zarazila.
"Půjdu první," oznámila a tiše vklouzla do komnaty. Pro všechny případy svírala v ruce dýku.
Naskytl se jí pohled více než zajímavý. Elfův sebevědomý výraz byl nahrazen naprostým zděšením - zřejmě ani v nejmenším nečekal, že by ho někdo mohl vyrušovat. Chytil se s Feem do začarovaného kruhu - čaroděj se pod vlivem elfova kouzla nemohl pohnout a elf zase nemohl udělat nic jiného než kouzlo držet. Ritina pomoc by se hodila.
Jenže dřív, než mohla lovkyně něco udělat, rozhodl se elf jednat. Bleskurychle zrušil kouzlo, kterým Feeho poutal, a obrátil se na patě. Jako had se prosmýkl kolem Rity a prchnul dveřmi zpět ven.
Na chodbě nedošlo k žádnému boji, k žádnému krveprolití ani zaklínání. Většina strážných stála stejně omámeně jako prve jejich dva kolegové, zbytek se řítil chodbou v marné snaze rychlonohého elfa dohnat.
"V pořádku?" zeptala se Rita čaroděje. Fee jen přikývnul. "V tom případě se asi trochu proběhneme."
Neměli šanci elfa dohonit, takže to vzali zkratkou po schodišti pro služebnictvo. Přiřítili se na nádvoří zrovna ve chvíli, kdy elf vybíhal ven. Strážní supěli za ním, bylo ale vidět, že se jim rychle vzdaluje.
I Rita začínala zaostávat. Fee, na rozdíl od ní, utíkal celkem svižně - Čistí možná neohromovali silou, sprinteři byli ovšem velmi dobří.
Elf uháněl přes vnitřní nádvoří pevnosti. Všude kolem se tyčily vysoké hradby a u brány stála malá armáda strážných. Vypadalo to, že je v pasti.
Alespoň to si měli myslet. Rita si příliš pozdě uvědomila, kam to jejich oběť míří - ke zdi, která jako jediná nebyla obklopena městem, ale byl za ní rovnou les. Od země až po cimbuří ji popínaly divoké růže.
Elfovi stačilo mávnout rukou a rostliny se daly do pohybu, nahlodaly pevný kámen, ze kterého byly hradby postaveny, a vytvořily ve zdi průchod. Narušitel jím rychle proklouzl ven. Fee ho následoval. Když k díře doběhla Rita, našla ji už znovu napůl zavřenou. Byla poslední, kdo jí stihl proklouznout, než se zapečetila docela.
Jako by se rázem ocitla v jiném světě. Křik z pevnosti se tu stal jen vzdáleným mumláním. Mnohem hlasitější bylo šumění stromů a tisíců růžových keřů - tak silné, že v něm zanikal dokonce i dusot dvou párů utíkajících nohou.
Rita se znovu dala do běhu, byť velice pochybovala o svých šancích ty dva dohnat. Brzy zvolnila do pomalého klusu a nakonec šla jen rychlou chůzí. Pod nohy se jí neustále pletly růžové šlahouny, zachytávaly se jí za šaty a nepříjemně škrábaly.
Šla dlouho, než si vůbec uvědomila, kde se to ocitla. Jak postupovala houštím dál a dál, na keřích se začaly objevovat květy. Zatímco kolem města byly jen trny a listí, tady byly rozkvetlé růže. Nepochybně v tom měla prsty elfský magie. Hrály všemi možnými barvami, od bílé po rudou a světle růžovou. A přibývalo jich. Za chvíli Rita neviděla nic než samé květy a do nosu ji štípala pronikavě sladká vůně.
"Rito?"
Fee vypadal v černém kabátu uprostřed růží zvláštně nepatřičně. Ničil jeden keř za druhým podobně, jako když včera přijeli do města, a tiše u toho klel.
"Ztratil jsem ho," informoval Ritu sklíčeně. "Ten zmetek mě zavedl do téhle růžové pasti a pak zmizel. Zavřel za sebou cestu - mám podezření, že to vážně byla nějaká stará elfí stezka - a nechal mě tu bloudit." Fee měl pravdu - uzounká pěšinka se před nimi ztrácela v nekonečné záplavě růží.
"Tady ho nenajdeme," podotkla Rita. "Je na domácí půdě, může nás tu vodit za nos třeba celé dny a nijak ho neohrozíme." Neřekla, že by se měli vrátit. V téhle situaci už o tu možnost pravděpodobně přišli.
"Najdeme," namítl Fee. "Mám něco, co ho k nám přivede." Vytáhl z kapsy růži. Další taková, a přece úplně jiná než zbytek - tahle byla sytě modrá. Anastásiina růže. "Sebral jsem ji v jejím pokoji. Elf z toho nebyl příliš nadšený."
Jako v odpověď se ozvalo hlasité šustění. Ritu by nikdy nenapadlo, že hlasité kroky v růžovém křoví můžou znít tak strašidelně. Zdálo se, že jdou přímo k nim, pak se trochu stočily a obešly je zezadu. Potlačila nutkání ohlédnout se.
"Vede nás do doupěte, nemám pravdu?" řekla se staženým hrdlem. Čaroděj mlčky přikývl a Ritina ruka znovu sjela k dýce u pasu.
Kroky byly čím dál hlasitější. "Neměli bychom se mu postavit rovnou teď? Nebude ve výhodě, až nás zatlačí do svého hnízda?"
"Neboj se, vím, jak na něj," uklidňoval ji Fee. Pochybovačně nakrčila nos.
"Viděla jsem, jak dokonale jsi ho zvládl tam v pevnosti. Jestli to teď bude stejné, asi se začnu trochu bát."
"Tam měl na své straně moment překvapení," zavrčel čaroděj. "Čekal jsem člověka, a jeden může být dost zaskočený, když místo toho potká elfa. A navíc, tam jsem neměl tvou asistenci." Usmál se na Ritu tím nejjízlivějších způsobem, jakého byl schopen. Lovkyně by si přála mít v tu chvíli jeho klid, ať už byl opravdový nebo předstíraný.
Elf znovu zašustil v křoví. Modrá růže ve Feeho kapse ho zřejmě nenechávala v klidu. Nechal je jít dál po úzké stezce mezi keři, aniž by se jim cokoliv postavilo do cesty.
A pak se z ničeho nic ocitli v místnosti.
Byl to opravdu pokoj, zámecká komnata nebo nějaká bohatá síň. Jediný drobný rozdíl spočíval v tom, že stěny byly spletené z větví stromů a temně zeleného listí. Strop pak netvořilo nic jiného než růže - stovky a tisíce modrých růží. Byla jimi pokryta i podlaha.
A uprostřed toho všeho stál elf. Se svým éterickým vzhledem se sem hodil mnohem víc než do strohé kamenné pevnosti. Měřil si nově příchozí ostražitýma očima.
"Kdo jste a co tu chcete?" vybafl na ně. Mluvil čistou postrománštinou, což Ritu překvapilo - většina elfů si zakládala na tom, že lidskými jazyky nehovoří. "Proč jste mě sledovali?"
"Jdeme zachránit tu zakletou dívku," odpověděla mu Rita. "Tu, které nosíš růže."
"Co je vám do toho?" vyštěkl elf.
"Její otec nás najal. Bojí se, že zemře."
"Nezemře. Dokud se o ni starám já, nemá se její otec čeho bát," řekl elf. "Nestarejte se o to. Není to vaše věc."
"Její otec chtěl, abychom zlomili to zakletí."
"Není zakletá, jenom spí."
"Spí už dva měsíce."
"Nemusel vás volat. Sám ví, jak ji probudit."
Rita se snažila nedat na sobě znát překvapení.
"Jak to, že to ví? Jak může to zakletí zlomit?"
Elf se samolibě zašklebil. "Když mi dá její ruku, Růže se probudí. Pak se mnou bude moci odejít do mého sídla v lesích, kde se jí dostane veškerého bohatství a krásy, jaké tento svět nabízí. Její otec to ví a je jen jeho chyba, že odmítl mou nabídku."
Rita šokovaně zamrkala. "Chceš tím říct, že ses s ní chtěl oženit? Žes ji zaklel, protože ti ji její otec odmítl dát?"
"Ona sama mě převelice miluje, ale její otec je omezený hlupák. A tak jsem se rozhodl nechat ji spát do té doby, dokud nezmoudří." Lovkyně si matně vzpomínala na poslední slova vědmy Namy. Zdálo se jí to, nebo stařena opravdu mluvila o lásce? Bylo by vůbec možné, že by tahle podivně spletená situace měla tak banální základ?
"Přišli jsme tě požádat, abys Anastasii pustil," řekla. "Není spravedlivé držet ji takhle… zakletou."
"To neudělám," odmítl elf. "Růže je moje!"
"V tom případě budeš muset počítat s následky," varoval ho Fee chladně. Zdálo se, že má pro elfovu vášeň jen málo pochopení.
Špičatouchý se zle zašklebil. "Nikdo se mi nemůže postavit, čaroději. Sám les vás pro mě pohltí!"
Zvednul ruku a utrhl ze stropu nad sebou jeden veliký modrý květ. Podržel ho na dlani a foukl do něj - a květ se roztočil a vzlétl. Podobný železné hvězdici mířil přímo na Ritu a Feeho.
Kdo ví, co by jim udělal, kdyby opravdu doletěl. Nikdy se to nedozvěděli, jelikož se v půli cesty střetl s rojem duchů, kteří ho obklopili a zcela pohltili. Čaroděj podrážděně zasyčel.
Elf mezitím vysílal další růže, jednu, dvě, deset. Rita musela obdivovat jeho rychlost. Fee je stačil zneškodňovat stejně rychle, jako je elf tvořil, ale plně tím zaměstnal svou pozornost a nebyl už schopen ničeho jiného.
Lovkyně pochopila, že je to na ní. Opatrně, krok za krokem, se podél stěny plížila k elfovi. Už mnohokrát se přesvědčila o tom, že nadpřirozeně bystré smysly lesního lidu jsou jen zveličené báchorky, přesto si však dávala pozor. Co kdyby si jí elf i přes svou zaneprázdněnost všiml? Mohlo ji potkat něco mnohem horšího než vrhací růže.
Měla ovšem štěstí. Elf byl tak zaměstnán útokem na čaroděje, že jí nevěnoval pozornost. Když ho srazila na růžemi vystlanou zem, vypadal značně překvapeně.
Souboj to byl velice krátký, pokud se vůbec o nějakém souboji dalo mluvit. Elfové byli slabá rasa, a tenhle se uměl prát snad ještě hůř než většina. Za chvíli už mu lovkyně držela dýku pod krkem.
Fee k němu přistoupil s pohrdáním ve tváři. Drtil mezi prsty modré okvětní plátky. Elf sledoval každý jeho pohyb se špatně skrývaným strachem.
"Řekni mi jednu věc," začal čaroděj tiše. "Jeden jediný důvod, proč bychom tě teď neměli zabít."
"Už nikdy nenajdete cestu ven z lesa," zasípal elf.
"Ale no tak. Všichni dobře víme, že jsme sotva pár stovek metrů od města. Všechno je to jenom iluze a až budeš mrtvý, rozplyne se jako pára. Máš nějaký další, lepší důvod?"
"Prosím, nechte mě žít," zaskuhral elf. "Pro moji… Pro mou Růži."
"Pro tu dívku, kterou jsi odsoudil k věčnému spánku? To je další důvod, proč by tě Rita měla rovnou podříznout."
"Je to moje jediná láska. Já-"
"Nechoď na mě s elfí láskou. Vím moc dobře, jak nestálá je to věc." Zadíval se elfovi přímo do očí a Rita musela obdivovat hrdinství toho ubožáka - když čaroděj opravdu chtěl, jeho pichlavý tmavozelený pohled vydržel málokdo. Elf neucuknul. "Chci po tobě jen jednu věc," pokračoval Fee. "Zmiz odsud. Mám pravdu, že až uschne růže, kterou má Anastasie u sebe, kletba pomine? Jestli je to tak, stačí mi jediné - uteč, zmiz, běž a už se nikdy nevracej. Nech tu dívku na pokoji a my tě necháme žít."
Elf snaživě přikyvoval. "Ano, ano, samozřejmě. Udělám, jak si přejete." Ritě neunikla stopa jízlivost v jeho hlase. Nehodlá ten slib dodržet.
Fee si zřejmě uvědomil to samé. "Dobře," pochválil elfa. "Jestli jsi s tím srozuměný, přísahej. Na cokoliv chceš, ale přísahej. A já tě tou přísahou zavážu, abys mohl doopravdy dostát svému slovu." Spokojeně se ušklíbl nad elfovým překvapeným výrazem.
"Já…já…"
"A nesnaž se mi prosím vysvětlovat, že to nejde. Pamatuj si, že vždycky tě můžeme zabít. To je ta snazší možnost."
"D-dobře," vykoktal elf. "Přísahám na Růži. Na mou Růži, na růže, na modrou růži. Odejdu, jak si přejete a už se nevrátím."
Fee spokojeně přikyvoval, zatímco spřádal kolem elfa kouzlo zpečetěné přísahou. Rita nemohla vidět duchy, které k tomu úkolu povolal, ale zřetelně cítila jejich vábivou přítomnost.
"A je to," řekl Fee po chvíli soustředěného mlčení. "Můžeš ho pustit, Rito." Lovkyně uvolnila sevření okolo elfova krku a ten se s hlasitým výkřikem vysmekl a uskočil do bezpečné vzdálenosti. Chvíli to vypadalo, že zvažuje, zda se nepokusit znovu je napadnout. Jeden Feeho pohled však stačil k tomu, aby si to rozmyslel. Cosi zamumlal ve svém jazyce - Rita si byla jistá, že je proklíná nejméně na tři generace dopředu -, pak se otočil a zmizel mezi modrými růžemi.
"Tak to bychom měli." Lovkyně se zvedla a setřásla si z šatů pár modrých okvětních plátků. "A teď se přesvědčíme, jestli opravdu dokážeme najít cestu zpátky."
Když zrovna nespala, ukázala se Anastasie jako velice milá dívka. Na Ritin vkus možná trochu moc upovídaná a příliš povrchní, ale od vladykovy jediné dcery nejspíš nic jiného ani čekat nemohla. Do sytosti si vyposlechli její verzi příběhu.
"Poprvé za mnou přišel před pár lety," vyprávěla. "Stál pod oknem nebo před dveřmi a zpíval nebo mi vyprávěl příběhy. Pak, když jsem ho jednou pozvala dovnitř, jsme zpívali spolu. Taky mě učil elfské básně a legendy a pořád vyprávěl o svém úžasném království venku v lese a zval mě, abych ho s ním navštívila. Pokaždé jsem ho odmítla, ale on byl stejně pořád neodbytný. A nosil mi růže, spoustu růží, hlavně bílých a červených. Měla jsem jich za chvíli plný pokoj. Ale nikdy ne modré - vůbec si nepamatuju, že bych někdy dostala modrou růži. Říkal mi, že jsem jeho vyvolená a takové nesmysly. Když jsem se zeptala, jak na to přišel, řekl mi, že je to jasné. Jsem prý Růže. Proto mi je pořád nosil."
"Slovo růže znamená v elfském jazyce to samé co láska," poznamenala Nama. Stará vědma se od Anastasie nehnula ani na krok. Byť se to vladykovi nelíbilo, Rita tím byla hluboce znepokojena a Fee prskal, že dívka přešla z područí jednoho mága ke druhému, Anastasie byla svou novou společnicí upřímně nadšená. "Modrá znamená pro elfy něco posvátného a věčného. Nejčastěji je spojována s požehnanou celoživotní láskou," vysvětlovala stařena zasvěceně.
Anastasia se nad jejími slovy patřičně začervenala a pokračovala. "Nevadilo mi, že se o mě zajímal. Byl milý a hezký a vlastně i chytrý, když pominu ty řeči o růžích. Ale pak mě jednou požádal o ruku. Jen tak, z ničeho nic. Řekla jsem si, že už musí být asi opravdu zoufalý. Tak významnou věc jsem nemohla nechat být a řekla jsem to tatínkovi."
"A všichni víme, co udělal tvůj otec, " povzdechla si vědma. Byla v tom jistá dávka uspokojení, jako by si byla už předem jistá, jak se vladyka zachoval, a ráda slyšela, že je její domněnka správná.
"A pak… Pak už si toho moc nepamatuju. Jenom že jsem byla moc unavená. Usnula jsem a probudila jsem se až teď."
"Když tvůj otec odmítl provdat tě za toho elfa, rozhodl se tě zaklít. To proto ty modré růže - udržovaly kletbu a zároveň měl důvod chodit sem do města, aby mohl přinášet stále nové," pokračovala Nama.
"Jediná věc mi ale připadá smutná," řekla Anastasia. "Znala jsem ho tolik let, ale nikdy se mi nepředstavil a mě ani nenapadlo zeptat se ho na jméno." S toužebným výrazem vyhlédla z okna, ven na město a růžovou divočinu za ním. "Myslím, že mi po tom všem bude trochu chybět. Co se s ním vlastně stalo?"
Zdánlivě nevinná otázka vyvolala zaražené mlčení. Nama se zatvářila pobouřeně, Rita zmateně. Fee mlčel přesně tím způsobem, který prozrazuje, že onen člověk ví víc než ostatní.
"Odešel," řekl nakonec tiše. "Už se nevrátí."

"To je zvláštní," povzdechla si dívka. "Dnes ráno jsem totiž na okně našla růži."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ilía Ilía | Web | 18. listopadu 2013 v 13:28 | Reagovat

Áách. Romantika jako blázen. Jsem na měkko :-D
Elfa jsem opravdu nečekala. Spíš třeba pana tatínka otce krále.
Moc se mi líbí ten konec. Přála bych jim, aby spolu žili šťastně až do smrti...no ...co se dá dělat.

...jen mi přišlo hodně zvláštní ta Feeova věta: "vím, jak je tato věc nestálá."
Má to nějaký hlubší význam? Zklamala ho nějaká dívka? Doufám, že se to dozvime. Brzo.

2 Majkelina Majkelina | Web | 18. listopadu 2013 v 15:05 | Reagovat

Ahojky :)
Hrozně se mi líbí, jak mluvíš z pohledu Rity. Z Feeho to dělá toho správného zamlklého, přemýšlivého čaroděje. Romantika mi to zas tolik nepřišla (naštěstí), ale jistý nádech to má. Líbí se mi, jak si popsala elfy - zručné čaroděje s pochybnou sílou. Hodně zajímavá kombinace.
Jen dotaz, co jsou vlastně čistí zač?
A stejně jako Ilíu mě zajímá Feeho věta. Je to i tvůj pohled na lásku, nebo ti jen připadá, že on by to tak viděl?
Majkelina :)
PS: Těším se na dálší zaRitou Feeovinu. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama