Na zteč!

29. listopadu 2013 v 21:08 | Hunter |  Ostatní příběhy, povídky
Jak to dopadá, když vás ve škole dostatečně nezaměsnají a vy začnete z čiré nudy vymýšlet prapodivné příběhy týkající se ještě prapodivnějších hrdinů? Mno, přečtěte si sami. Neprozradím víc, neboť bych vás připravila o pointu, takže můžu jen popřát příjemné čtení :).


Na hradě panovalo toho rána hrobové ticho. Podle zpráv zvědů, kteří se vrátili včera večer, byla nepřátelská armáda sotva pár hodin pochodu od nich. Všichni věděli, že se schyluje k bitvě.
Tu noc málokdo spal. Muži pili a pak postávali na hradbách, zíraje do tmy a vyhlížeje stíny útočníků vybíhající znenadání z temnoty. Když nad ránem procházel hradem kněz a přál vojákům mnoho štěstí a přízeň bohů, připomínalo to poslední pomazání. Nikdo nevěděl, zda se dožije večera. Nemohli očekávat žádnou pomoc zvenčí, nikoho, kdo by zahnal nepřátele od jejich hradeb. Byli poslední, nebo alespoň jedni z posledních, kteří zbyli. Nepřítel dlouho pálil a plenil ve středu země, a sem na konec světa obrátil zrak až teprve před nedávnem.
Ale teď se blížil a oni se mu museli postavit.
Evžen nasucho polkl a zpocenou rukou pevněji sevřel násadu kopí. Třásla se mu kolena. Stejně jako každý tady věděl, jak malé jsou jejich naděje na vítězství. Věděl rovněž, že nepřítel nebere zajatce. Pokud hrad padne, všechny je bez milosti povraždí.
Podíval se po mužích stojících okolo. Někteří byli velcí rytíři, ve zbroji a s těžkými, hrůzu nahánějícími meči, ale většina jich byla podobného věku jako on, a taky podobně vystrašená.
Evžen byl sedmnáct let stár, a šestnáct jich prožil na farmě tady na konci světa, aniž by kdy držel v ruce opravdovou zbraň. Nejspíš by se toho ani nenadál, kdyby se vloni na podzim neobjevili oni. Vyplenili jeho rodné údolí, zabili mu matku a mladšího bratra a smrtelně zranili jeho otce. On sám byl nucen uprchnout do lesů a dva měsíce se skrývat jako štvaná zvěř, zatímco ho sžíral strach z pronásledovatelů i blížící se zimy. Pak bohové vyslyšeli jeho modlitby a on narazil na tlupu uprchlíků mířících dál do lesa, k pevnostem na samé hranici země. S radostí ho přijali mezi sebe, oni a později i osazenstvo hradu.
A tak byl teď tady, farmářský chlapec, který si hraje na vojáka. Z té představy mu bylo špatně od žaludku.
Na nejvyšší věži se rozezněl zvon. Nepřítel byl téměř nadosah. Muži svým tichem již teď připomínali zástup mrtvol. Evžen cítil, jak mu buší srdce. Kdesi vysoko na obloze zakrákal havran.
A pak se objevili.
Na obzoru stanul první z nich. Byl spíš statný než vysoký, a rýsoval se černě proti rannímu slunci. Pár úderů srdce stál nepohnutě. Všichni na sobě cítili jeho pohled.
Pak se vzepjal na zadních a zaržál pronikavým, vyzývavým hlasem. Ten zvuk zněl jako hlásná trouba, svolávající do útoku.
Evžen viděl, jak se za vůdcem vynořila černá masa. Zprvu vypadala jako obrovská tmavá vlna, než mu došlo, že jsou to těla. Armáda. Strašlivá armáda.
Byly jich stovky, tisíce, cválali k hradu a tvrdými kopyty bezohledně rozrývali zem. A na ně se tlačili další a další. Jejich ržání znělo jako volání smrti a dunění kopyt připomínalo zemětřesení.
Přes muže na hradbách se přelila vlna strachu. Věděli, že armáda nepřítele je velká, že mnohokrát převyšuje jejich vlastní počet, nikdy by je ale nenapadlo, že bude tak obrovská. Evžen cítil, jak se mu podlamují kolena. Kopí mu v ruce strašlivě ztěžklo.
"Stůjte na místech!" řval kdosi. "Nikdo se ani nepohne! Bojujte, slyšíte? Nemějte s nimi slitování, oni ho s vámi mít nebudou. Bojujte až do posledního dechu!"
Poníci se jako těžká, jednolitá černá masa zastavili až těsně pod hradbami. Neměli strach z šípů a kamenů, které by na ně mohly padat. Věděli, že obránci právě ztratili všechnu sílu bojovat.
Jejich velitel, arciponík v zářivé zbroji s nemilosrdnýma rudýma očima, vystoupil před ostatní a promluvil. Nikdo pořádně nerozuměl slovům, ale obsah pochopili všichni.
"Vzdejte se, lidé," říkal. "Prchněte a zachraňte si své ubohé životy. Vzdejte se vyšší moci, podvolte se naší síle, nechte se ovládnout. Nebo bojujte a zemřete, tak jako zemřely tisíce před vámi"
Evžen už to nevydržel. Klesl na kolena a zvracel, i když měl žaludek bolestivě prázdný. Cítil v ústech pach krve z rozkousnutého jazyka. Točila se mu hlava a v uších mu hučelo. Poníci před branami začali šíleně řičet, bušili kopyty do země a kopali do hradeb. Pak se jejich řev sjednotil, slil se do jediného, děsivě rytmického dunění. Válečný pokřik, uvědomil si Evžen.
Sebral poslední zbytky odvahy. Pevně sevřel násadu kopí a zvedl se na nohy. Viděl, jak muži kolem něj chytají pevněji své zbraně a připravují se k boji. Narovnal se a uchopil kopí oběma rukama. I když se uvnitř třásl strachy, postavil se hrdě vedle ostatních bojovníků, strážících poslední baštu lidského vzdoru ve světě ovládaném brutální zlovůlí koní. Stál s ostatními, člověk po boku člověka, a čekal na svůj osud.
A tehdy arciponík zavelel k útoku.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Majkelina Majkelina | Web | 29. listopadu 2013 v 21:26 | Reagovat

Ahojky :)
Představuji si, kolik papíru si musela spotřebovat, pokud si psala v ruce. Uf. :D  Je to zajímavé. Asi bych také ztratila sílu bojovat, kdyby na mě útočili poníci. Jen bych čekala, že chudák Evžen už se nezvedne.
Majkelina :)

2 redfox222 redfox222 | E-mail | Web | 30. listopadu 2013 v 8:16 | Reagovat

My little pony :-x Nečekané. Dobrá haluz. Arciponík :-D Jako cvičný text to fakt nemá chybu :-)

3 uncle-picker uncle-picker | 3. prosince 2013 v 9:31 | Reagovat

Jasně, jsou to bestie! Nejen že se snaží tvářit jako neviňátka, ale navíc infiltrovali do češtiny s tou polozdrobnělinou (koník = kůň, ale poník = ???). Dobře, že jsi je odhalila ;-) Arciponík je fakt arcibomba.

4 Ilía Ilía | Web | 4. prosince 2013 v 10:54 | Reagovat

Právě jsi urazila Firefly a Moochick! :D
Arciponík XD No to mě potěž. Chudák Evženův jazyk. Zajímalo by mě, jaké to je, když se někdo hryzne do jazyka těsně před tím, než ho hryzne nějaká krvelačná bestie s červenýma očima bažícími po krvy... jinými slovy: Poník :DDD
Rozhodně jsem to nečekala :DD Poník... no to mě potěž :DD

5 nhoriel nhoriel | Web | 5. prosince 2013 v 20:37 | Reagovat

Tak tímhle textem jsi mě vážně rozesmála! :-D
Líčení pocitů před bitvou, to je radost číst. Ale když jsou nepřáteli poníci? To je geniální! Naprosto jsi vystihla můj pohled na tyhle frkající čtyřnožce, možná po nich jen někdo mohl zkusit vrhnout nějaké krátké kopí; to by tomu dodalo takovou třešničku k závěru... :-)

6 utkvela-predstava utkvela-predstava | Web | 5. prosince 2013 v 23:16 | Reagovat

Skvělý, když to srovnám s tvorbou mnoha jiných , prostě skvělý!

7 Katerííína Katerííína | E-mail | Web | 12. května 2014 v 16:27 | Reagovat

zajímavé ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama