Koňologie, část 1.

31. ledna 2014 v 23:59 | Hunter |  Úvahy o nesmrtelnosti chrousta
Aneb vše, co jste chtěli vědět o svém středověkém dopravním prostředku - vícedílný článek, ve kterém se pokusím shrnout některá nejzákladnější fakta týkající se koní, jejich života, vývoje, chování i dění okolo nich.




1. Trošku psychologie aneb proč se poník nikdy nestane vaším nejlepším kamarádem

a) Vztah kůň-člověk
Tohle je veliká chyba nejen dívčích románů z koňského prostředí - i ve fantasy by se pár příkladů našlo. Autoři mají občas tendenci dělat z koně uvědomělou bytost takřka na úrovni člověka, což je prosím, zapište si za uši, nesmysl. Byť může být kůň nesmírně inteligentní, vnímavý a učenlivý, pořád je to zvíře, a jako o zvířeti je o něm nutné psát (pokud váš příběh není zrovna zasazen do Narnie). Nebude mít myšlenky jako člověk, není možné chápat ho jako naprosto rovnocenného partnera.
Druhá chyba by byla domnívat se, že kůň bude jednat trochu jako pes. Není to možné z jednoho prostého důvodu.
Zkuste si uvědomit, čím se kůň živí - od toho se odvíjí i jeho způsob života. Ano, správně, kůň je býložravec, tudíž kořist. Něco, co se většinu času pase a když se k tomu přiblíží nebezpečí, rychle to uteče.
Na druhé straně máme toho psa, popřípadě člověka - všežravce, tudíž predátory, živící se (mimo jiné) právě lovem býložravců. Když se ti dva potkají, je celkem pochopitelné, že kůň bude člověka vnímat jako potencionální nebezpečí. Jeho prvotní reakcí bude snažit se od toho nebezpečí utéct co nejdál. Samozřejmě, že dvacetiletý kůň, který celý život prožil někde ve stáji, se už lidí bát nebude, protože si prostě zvykl, ale i jeho prapůvodní reakcí by byl strach a útěk.

b) Stádový pud
S tím souvisí další velmi důležitá věc - stádový pud. Stádo pro koně znamená bezpečí, život. Když je sám, ve volné přírodě je to téměř jistá smrt - nejčastěji protože ho bez ochrany stáda něco uloví. Když chce ve skupině vůdčí klisna nějakého koně potrestat, prostě ho vyžene (byť třeba jenom dočasně), což je pro něj v podstatě nejhorší trest. Proto se taky nedoporučuje chovat jen jednoho koně - ten totiž strádá. Opakuji - kůň není pes, který dokáže za smečku pojmout i lidi, kůň musí mít stádo svých vlastních (stádo rovná se minimálně dva). V člověku přirozeně vidí nepřítele, ve stádu naopak bezpečí. Za běžných okolností je schopen s lidmi normálně fungovat, ale jakmile dojde na krizovou situaci, v jeho očích se z vás stane zubatý predátor. A hádejte, kam půjde kůň hledat bezpečí? Samozřejmě že do stáda.

c) "Prchavý instinkt"
Neboli nejdřív utíkám a až pak se ptám. Opět je to podmíněné tím, že kůň je kořist. Na rozdíl od šelem, které mají zuby, drápy a jiné vymoženosti, je kůň odkázán hlavně na rychlý útěk. Pokud ho zaženete do rohu, asi se bude bránit i jinak,
ale jeho prvotní reakcí je vždycky utéct. Něco se šustne, koni se to nezdá - tak radši trochu popoběhne, protože co kdyby to náhodou byla šelma chystající se ho sežrat. Že to bylo jenom listí a on vás při tom popoběhnutí shodil ze zad, to mu většinou nedojde.

d) Příklady z praxe
Představte si skupinu jezdců v lese. Něco zašustí, z křoví vyletí pták. Jeden kůň se poleká, samozřejmě z toho začnou vyvádět i ostatní. Dva z nich shodí jezdce a valí lesem někam pryč, protože instinktivně ví, že se má utíkat a až pak se ptát. Ten zbytek, pokud se je jezdcům nepovede uklidnit, uteče pravděpodobně taky, protože ví, že aby si zachránili život, musí běžet za stádem. Na jezdce přitom moc ohledů neberou.
Příklad druhý, tentokrát z jízdárny. Jednomu koni se něco nelíbí, uskočí. Tím vyděsí toho za sebou, který uskočí taky. Ten první tím pádem vidí, že jde do tuhého, tak se rozběhne hlava nehlava. Druhý se samozřejmě přidá, nemluvě o třetím, čtvrtém až desátém. Jezdce potom seberou na lopatku.
Jasně, že je to trochu nadsazené. Koně nejsou až tak hloupí a ve většině případů ani ne tak lekaví - když je vezmete na projížďku do lesa, nebudou se nutně bát každého zašustění listí a prasknutí větve. Ale je nutné (při psaní i při jízdě) počítat s tím, jak kůň myslí a jak se chová v krizových situacích.
2. Smysly koní

a) Zrak
Zkuste si představit koňskou hlavu. Už i to naznačuje, že jde o býložravce a ne predátora. Kůň nemá oči vepředu, má je
po stranách hlavy, a to z jednoho prostého důvodu - když se pase, potřebuje pořád vidět kolem sebe. Zkuste někdy sklonit hlavu, jako byste se chtěli pást - předpokládám, že uvidíte tu trávu, ale jinak houby. Rozhodně ne vlka, který se vám právě plíží za zády. Koně ano. Díky šikovně posazeným očím mají mnohem větší zorné pole než člověk - slepá místa jsou pro ně prakticky jenom za hlavou (tj. neuvidí si na ocas) a před nosem (což znamená, že skákající kůň v momentu skoku nevidí, přes co skáče).
Mají taky velmi dobrou schopnost rozeznávat pohyb, opět mnohem lepší než člověk. To je životně důležité (co kdyby tam to lehce se třesoucí křoví byl predátor?!), ale pro jezdce trochu nepříjemné (nedivte se, když to s vámi kůň zabalí, aniž tušíte, čeho se polekal - prostě viděl šustnutí, které jste vy ani nepostřehli). Na druhou stranu nejsou schopni rychlého přechodu ze tmy do světla a naopak. Tj. když pojedete s koněm třeba z louky, kde je hodně světla, do tmavého lesa, možná bude trochu vyvádět, protože si bude na šero zvykat pomaleji než vy.
A ke zraku ještě poslední zajímavost. Koně nemají propojené mozkové hemisféry, to znamená, že to, co viděli pravým okem, si při pohledu z leva nebudou pamatovat. Jednoduše řečeno - jste na projížďce, kůň má strašný strach dejme tomu z kamene nebo pařezu. Zdárně ho uklidníte, ale kůň si dotyčného bubáka prohlédl jenom pravým okem. Když se budete vracet, začne vyvádět znova, protože tentokrát ho vidí tím levým a nepamatuje si, že se ho vlastně nemá bát.
(V praxi moc nepoužitelné - asi se vám nestane, že by si kůň tu věc opravdu neprohlédl oběma očima.)

b) Sluch
Ušní boltce koní se skládají celkem z osmi svalů (lidské například jen ze tří), díky čemuž jsou schopny otočit se až o 180° a fungují jako jakýsi satelit. Kůň je citlivější než člověk na vyšší tóny (naopak ty nižší slyší člověk lépe) - v praxi jsou mu ty vyšší totiž užitečnější. Pro přežití potřebuje kůň slyšet zapraskání větve nebo nebo zašustění listí - zvuk na vyšší frekvenci a zároveň znamení, že se k němu blíží nebezpečí a měl by utíkat. Nedokáže taky příliš dobře určit, ze kterého směru zvuk pochází - opět to nepotřebuje vědět naprosto přesně, stačí mu pouze hrubý odhad, aby mohl utéct na druhou stranu (tím se liší od šelem, které naopak potřebují určit směr zvuku velice přesně).
S citlivým sluchem souvisí také hlasové povely, které člověk koni dává. Nemělo by se na něj křičet, příliš zvyšovat hlas nebo dokonce ječet a pištět. Koně taky nejsou jako psi schopni naučit se povely na jednotlivá slova, reagují hlavně na tón hlasu.

c) Hmat
Koně jsou na tom s hmatem velmi dobře - mají mnohem víc svalů než člověk a dokážou velmi dobře rozpoznat intenzitu tlaku a místo, na které tlak působí. Hmatové receptory jsou velmi hustě rozmístěny na hlavě (nozdry, pysky, jazyk), v oblasti spěnky a korunky (tj. nad kopytem) a ve slabinách.
Velmi důležité jsou pro koně hmatové chlupy (kolem očí, na tvářích, na bradě a na pyscích), které jsou velmi citlivé na dotyk a koně jimi "ohmatávají" předměty přímo před sebou, které díky posazení očí nevidí.
S citlivým hmatem souvisí i to, že kůň dokáže přesně rozeznat, když na něj sedne hmyz, a může ho odehnat (švihnutím ohonu nebo cuknutím kožních svalů).
Hmat je taky velmi důležitý při komunikaci, ať už mezi člověkem a koněm, nebo dvěma koni. V mezikoňské komunikaci to může být třeba okusování krku a kohoutku, pro člověka to znamená hlavně citlivost koně na pobídky - holení, otěží, atd.
A pozor - až bude chtít váš hrdina svého oře pochválit, nechť si prosím odpustí plácání po krku. Mnohem lepší je hlazení nebo drbání, například na kohoutku, jak to dělají koně i mezi sebou.

d) Čich a chuť
Byť velmi dobrý čich je především doménou šelem, i ten koňský je mnohem lepší než lidský. Slouží jim samozřejmě pro přežití (ucítí blížícího se predátora), ale i při orientaci, hodnocení potravy (kůň většinou nesežere něco, co mu "nevoní"). A velmi důležitý je i při komunikaci - koně podle pachu rozeznají své stádo a jeho jednotlivé členy, ale i lidi, kteří se kolem nich pohybují. Do jisté míry čichem taky rozeznají psychický stav dotyčného - proto když je nervózní
jezdec, má velmi slušnou šanci, že se nervozita přenese i na jeho koně.
Specialitou je pak tzv. Jacobsonův orgán (mají ho v podstatě všichni živočichové, u člověka je zakrnělý a nepoužívaný), jehož úkolem je zkoumání přítomnosti a charakteru feromonů ve vzduchu. Díky tomuto orgánu dokáže například hřebec najít klisnu v říji.
S Jacobsonovým orgánem je spojeno tvz. flémování - chování, při kterém kůň zvedne horní pysky (jako by se chtěl smát), čímž se k Jacobsonovu orgánu dostane dostatek vzduchu s feromonem, který může kůň důkladněji analyzovat.
Co se chuti týče, dávají koně přednost sladkému (potrava bohatá na energii) a slanému (životně důležité soli). Naopak kyselým a hořkým chutím se spíš vyhýbají - často je to signál, že s potravou není něco v pořádku (je například jedovatá nebo zkažená).

3. Bezpečnost u koní
Aneb jak by se měl váš hrdina chovat, aby nepřišel k úrazu? To vám řeknou (nebo by měli říct) v jakémkoli jezdeckém kurzu, než vás vůbec pustí do stáje.
U koní neběháme, nekřičíme, neječíme, nepištíme a neděláme prudké pohyby. Není tak úplně pravda, že ke koni nemůžete přijít zezadu - když o vás ví, je to většinou v pohodě (navíc třeba při čištění se mnohdy ani jinak obejít nedá).
Ovšem na druhou stranu - pokud se k nějakému koni tiše připlížíte tak, aby vás neviděl, a pak zařvete Baf!, nesmíte se divit, že vás odkopl na druhou stranu boxu.
Další věc - u koní se zásadně nekleká ani nelehá. Jakmile klečíte/ležíte, jste mnohem méně pohybliví. Pokud se kůň něčeho lekne a uskočí, mnohem hůř se vám bude uhýbat (jo to mi připomíná - je pitomost, že by kůň nikdy nestoupnul na člověka).
A poslední. Zapiště to za uši nejen vašemu hrdinovi, ale i sobě, až někde na nedělní procházce potkáte koňskou ohradu.
Koním se zásadně nesahá na nos, na nozdry, na tlamu, atd. - zkrátka ten měkký čenich s hmatovými vousky, který plno lidí tak rádo dlachní. Ne, v žádném případě! Zkuste tohle udělat psovi nebo kočce (případně člověku) a dívejte se na výsledek. Samozřejmě, nelíbí se mu to. Koni je to taky nepříjemné, a protože se nemůže jinak bránit, velmi rychle se naučí kousat. Takže pokud už musíte koně hladit, rozhodně ne po nose!

Doufám, že jsem vám osvětlila alespoň některá temná zákoutí koňské mysli ;). A pokud ještě nejste absolutně znechucení, příště si řekneme něco málo o částech těla, zbarveních a základních koňských chodech.
(Odkazy na obrázky se, jako vždy, zobrací po kliknutí.)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ilía Ilía | E-mail | Web | 1. února 2014 v 11:37 | Reagovat

Páni. První komentář...myslím :-D
Ve většině  věcech (vlastně spíš ve všech) s tebou souhlasím. Sice jsem v životě nečetla dívčí román, kde by se kůň nechoval jako kůň, ale Cuk v HU mi na začátku pil krev naprosto nehorázně. Odpusťme ale Johnovi. V Araluenu mají přece naprosto nové plemeno, které shazuje jezdce pokud neřekne tajné heslo :-D
Na druhou stranu ho ale chápu. Jeden z mých nejlepších přátel jé kůň (a ano, jsem v naprostém pořádku :-D) a dokáže si se mnou popovídat daleko lépe, než někteří lidé okolo mě. :-D
Tak dál. S přiblížením ze zadu máš pravdu. Opět musím uvést příklad. Můj kamarád Reci (tak se jmenuje) neměl úplně šťastné mladí. Nebyl sice týraný v tom pravém slova smyslu, ale špatné zacházení se na něm prostě podepsalo jak psychicky, tak fyzicky. Když se ho ale ujala naše stáj, tak se naučil znovu věřit lidem a nemá problém s tím, když k němu přijdu zezadu. Na druhou stranu tam máme ještě další dva koně. Klisnu a valacha. A k těm bych se zezadu bez naprosto výmluvného pískání, které vydávám už pět metrů před jejich zadnicí, nepřiblížila :-D Ona je důkazem toho, jak se může láskyplná výchova zvrhnout v naprosto nehorázně rozmazleného koně ( na převýchovu je už trochu pozdě, táhne jí na třicet :-D) I když je tedy stará škola a nebála bych se na ni posadit pětileté děcko, tak v tomto ohledu je naprosto nemožná. A to teď mluvím o případě, když má dobrou náladu :-D
A ten druhý je zas naprostý miláček paničky. V tomto ohledu se podobá Cukovi :-D Dokud neřeknete heslo, tak se tváří jako citrón. Jednou, když jsem mu čistila box já a né ona, přísahala bych, že se na mě zamračil. :-D (abych ti ale nehnula žlučí, vím, že to není možné. Ten pocit je však někdy tak hrozně silný :-D)
A dál. Je až s podivem, jak se Stora (to je ta klisna) nevyzpytatelná. Jak jsi psala, koně většinou utíkají, když vycítí hrozící nebezpečí. To ale zřejmě neplatí na ni :-D
Přes cestu přeběhne králík a s ní to ani nehne, ale když si náhodou vyčistíte boty, nemůže se k vám ani přiblížit :-D
Jen bych si dovolila trochu nesouhlasit s těmi pochvalami. Koně si totiž nečistí jen kohoutek, ale i krk, plece atd. Takže si myslím, že je docela jedno, kde přesně ho pochválíš a záleží jen na tom každém koni. Jednomu se líbí škrábání za ušima, jednomu škrábání na kohoutku, další krk. Jeden naprosto miluje čištění nozder vlhčenými ubrousky :-D...
...jen zastávám názor, že by kůň měl vědět, kdy jste ho pochválil. Jak už jsi napsala, tak on to samozřejmě cítí. Je však rozdíl, zda si to vyloží jako pochvalu, nechtěné zavadění, nebo potrestání.
Teď zjišťuji, že jsem se naprosto nechutně rozepsala. Takže se omlouvám a píšu to, co jsem chtěla hned na začátku: " Článek je skvělý a doufám, že si z něj vezmou ostatní příklad!"

2 Ilía Ilía | E-mail | Web | 1. února 2014 v 11:46 | Reagovat

A omlouvám se za chyby. T9 na mobilu a komentování článků prostě nejde dohromady. Blog by měl už doopravdy udělat verzi pro mobily.

3 redfox redfox | E-mail | Web | 1. února 2014 v 15:26 | Reagovat

Super článek :-) Docela dost věcí mne překvapilo. Třeba to, že koně nejsou schopni se naučit povely. Proč tedy je zakázáno dávat při sportech, kde se jezdí na koni, povely (parkur, drezúra)? A nevhodnost poplácání po pleci/krku jako odměny mne taky udivilo. Dělá se to přeci v každém filmu O_O . Budu se těšit na další díl.

4 Majkelina Majkelina | Web | 1. února 2014 v 15:58 | Reagovat

Ahojky :)
Je zajímavé, jak vztahuješ článek k psaní. :D Já sama jsem několik let na koni jezdila. No, možná to není úplně správný výraz. Spíš jsem se pokoušela jezdit. Ale vzhledem k tomu, že jedna má dolní končetina je po úrazu citlivá zhruba jako poleno a někdy nefunguje úplně tak, jak byla naprogramovaná :D , dost často se mi stávalo, že kůň cítil pobídku jen jedné nohy a místo veselého klusu se mi rozcválal. Velká jezdkyně ze mě nikdy nebude.
Majkelina :)

5 the-hunter the-hunter | Web | 1. února 2014 v 21:47 | Reagovat

[1]: K těm pochvalám - samozřejmě, máš pravdu, že je to hodně případ od případu. Jenom jsem chtěla jaksi zobecnit, která varianta pochval je obecně lepší.
A ještě... čištění nozder vlhčenými ubrousky? Really? :-D

[3]: Jak jsem psala, reagují na tón hlasu, což ten povel v podstatě je. Když  například po koni chceš, aby nacválal, tak kromě pobídky sedem a holení použiješ (můžeš použít) i hlas (třeba "Hop!"). Ale nejde tam až tak o to, jaké slovo použiješ, jako spíš o tón, kterým to řekneš.

[4]: I ty, Brute? Mám pocit, že blogerů-jezdců je tady strašně moc... Hm, tak si říkám, že tobě by se hodilo dámské sedlo :D: http://www.equidance.cz/images/jizda-v-damskem-sedle.jpg

6 Ilía Ilía | E-mail | Web | 1. února 2014 v 22:06 | Reagovat

Jojo vážně :-D Ale jenom ty, které jsou parfémované. Nejlépe citrón. Normální "nevoňavé" nesnese :-D

7 Majkelina Majkelina | Web | 2. února 2014 v 14:48 | Reagovat

Ahojky :)
[5]: Myslím, že lidé si od jezdectví slibují něco krásného a romantického. Nepočítají s tou dřinou, co to doopravdy je.
Dámské sedlo by se hodilo. Jenom mít k tomu ty šaty a umět to. :D
Majkelina :)

8 jessy7 jessy7 | Web | 4. února 2014 v 18:08 | Reagovat

Krásné náramky přátelství! Koukněte ;)
http://www.fler.cz/shop/jessy7

9 Amanda Amanda | Web | 14. února 2014 v 22:10 | Reagovat

Skvělý článek!

Hodně věcí mě překvapilo...Samozřejmě jsem si taky jako Ilía první vybavila Cuka, který v té knize pomalu uměl i mluvit...

Koně jsou zajímavá stvoření, příklad s pařezem pobavil. :-D
Je pravda, že je hodně knih (typu Ponyclub apod.) i filmů je o přátelství mezi koněm a člověkem. Iluze se rozplynula a vynořila se čistá fikce.

Co se týče mé jezdecké kariéry, tak se mi jednou ve cvalu sesunulo sedlo a já šla k zemi s ním. Usoudila jsem, že jsem už tak dost praštěná a další fláknutí o zem nebude mít žádný valný efekt, takže z toho nemám nějaké strašné traumatické vzpomínky, že už bych na koně nevylezla. Jízda na koni je fajn věc a jednou za čas je to příjemný zážitek, ale asi bych nemohla mít vlastního koně, na kterém bych jezdila a starala se o něj, já mám svojí zlatou rybku a jsem naprosto spokojená.    

Článek se mi líbil a hned jdu číst další část... ;-)

10 Božena Božena | E-mail | Web | 12. května 2014 v 15:24 | Reagovat

Nechci ti nic říkat, protože z poloviny pravdu máš. Ale co já mám z poslední doby zkušenosti s koňmi takové, že třeba dva se  vezmou pod sedlo, další dva se pasou. A ti co jsou pod sedlem jsou oba úplně jinde a neřehtají po ostatních :D ale tak nemusí to být všude, že.. Nebo když je nějaká ta vyjížďka, tak prostě se mi vždycky polekal jeden maximalně dva koně a ostatní šli bez povzruchu dál :D zase moje zkušenostt
Ale s tím stádem máš pravdu nu :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama