Skřítě

19. dubna 2014 v 0:12 | Hunter |  Ostatní příběhy, povídky
Po dlouhé době opět vytahuju ze svých nasyslených zásob kratší povídku. Původně jde o úkol z Temnářčiných literárních dílen - napiště povídku na zadaná slova (předem upozorňuju, až se někdo začne divit, co tam dělá ta rozpůlená chůva). Prvotní verzi jsem si odnesla z dílen, vám dávám ke čtení přepracovanou verzi. Příjemnou zábavu ;)...


Hradní brána se na ni ošklivě šklebila. Martina se naposledy zhluboka nadechla, aby si dodala trochu odvahy, sevřela pevněji kufřík se svým skromným majetkem a zaklepala. Dřevo vydávalo dutý, zlověstný zvuk.
Otevřít jí přišel sám pán domu - prošedivělý muž středního věku s nepříjemně jízlivým pohledem. Měl na sobě župan, ačkoliv už bylo dávno po poledni.
"Á! Dobrý den, slečno." Úšklebek, kterým ji obdařil, měl být nejspíš variací na vítací úsměv. Pustil ji za bránu. "Už jsme vás očekávali. Tudy prosím. Bohužel není zpřístupněný celý hrad, obytné pokoje jsou tímto směrem."
Přijímací sál, do kterého ji uvedl, se dal popsat snad jen jediným slovem - snobský. Odporně snobský. Ze zdí na ni shlížely hlavy vycpaných zvířat - všimla si jedné obzvlášť odporné kuny - a stěny byly obloženy tmavým dřevem, které už na první pohled křičelo, jak bylo drahé. Martině se cosi otřelo o nohu - tlustá, vypelichaná šedivá kočka. Vrhla na ni pohled stejně zlý, jakým ji propichoval její pán, a odšourala se do kouta, kde se jako pytel ovsa svalila do křesla.
Pak si lehce znechucená Martina všimla, že to není jediná kočka v místnosti. Ani zdaleka. Na křesle, do kterého se svezla ta šedivá, seděla další mourovatá, na zemi ležely dvě černé. Pod oknem zahlédla jednu bílou a jednu rezavou zelenoočku. Malinká černá kočka, spíš ještě kotě, se otřela o nohu jejího budoucího zaměstnavatele.
"Takže slečno." Prošedivělý muž se nepřestával šklebit. "Jsme rádi, že jste konečně tu. Víte, máme s chůvami dlouhodobé problémy. Sehnat nějakou, která by vydržela déle než pár týdnů, je skutečné umění - lidem se obvykle nelíbí, na jak odlehlém místě žijeme. A většina velmi brzy zjistí, že je alergická na kočky," sledoval její pohled bloudící mezi všemi těmi myšilovkami. Martina si neslyšně povzdechla - ani ona nebyla z tohoto místa příliš nadšená. Když cestou sem projížděla hustými borovými lesy, kde se člověk neukázal už minimálně pár desítek let, byla v ní malá dušička. Ten hrad…Učiněná noční můra! A teď ještě navíc ty kočky. Bylo na nich cosi znepokojujícího…
"Přejdu rovnou k věci, slečno. Plat už s vámi domluvila má žena. Očekáváme, že zde budete k ruce šest dní v týdnu, od deseti hodin ráno do půlnoci, kdy jde dcera spát. Bydlet budete na půdě, je tam v podkroví ložnice."
Martina přikývla. Nečekala od toho místa nic zvláštního, jen si potřebovala uklidnit myšlenky, strávit nějaký čas stranou od civilizace. Zprvu byla vnitřně rozervaná - přepůlená, chcete-li -, zda vůbec vzít místo chůvy, ale nakonec se rozhodla do toho jít. Pomalu začínala litovat.
"A teď, když máme úvodní formality za sebou, mi dovolte představit vám vaši svěřenkyni." Odešel a vrátil se se zhruba čtrnáctiletým děvčetem v závěsu.
"Její svěřenkyně" na sobě měla tmavé tričko z nějakého metalového festivalu, černě nalakované nehty, kůži bílou jako stěna a pod očima kruhy, jako by strávila celou noc na diskotéce. Úsměv, kterým ji obdařila, velmi silně připomínal skřetí škleb.
"Tak tady je naše malá princezna," usmál se šedovlasý skoro pyšně a popostrčil děvče dopředu. Martina se pokusila oplatit skřítěti úsměv, ale zmrzl jí na tváři.
"Těší mě, jsem Martina, tvoje nová chůva. Doufám, že spolu budeme dobře vycházet." Skřítě se zašklebilo.
"Já jsem Princezna," představila se.
"… Aha. Těší mě, princezno. Kolik je ti let?"
Děvče ukázalo Martině nejdřív všech deset prstů, pak jenom pět.
Patnáct? Copak je nějaká postižená? Pomyslela si novopečená chůva v duchu.
"Nejsem postižená," zakňourala dívka. S plačtivým výrazem se otočila na otce. "Tatí, řekni jí, že nejsem postižená."
"Ale já přece…" Chtěla se Martina začít bránit, ale Princeznino kňourání ji přehlušilo.
"Nelíbí se mi. Nechci ji za chůvu. Nechci, nechci. Ať jde pryč! Ať zmizí."
"Ale zlato. Víš přeci, jakou nám dalo práci, než jsme ji sehnali. Aspoň to zkus…"
"Ne! Pošli ji pryč. Ať jde za těma ostatníma."
"No tak, drahoušku…"
"Hned!"
Šedovlasý se rozmrzele obrátil k Martině.
"Je mi líto, slečno. Zdá se, že jste neprošla přijímacím pohovorem."
V té chvíli to Martině začalo připadat divné. Šedovlasý, stále s takovým divným úsměvem. Skřítě, které se vítězoslavně šklebilo. Sborové mňoukání až dosud tichých koček.
"Sbohem, slečno."
Pak šedovlasý mávl rukou a provedl nějaké zvláštní gesto. Nestačila se ani zeptat, co se to k čertu děje.

Probudila se na podlaze v té stejné místnosti. Měla asi něco s rukama, protože když si chtěla protřít oči, nešlo to. A se zrakem jí nejspíš taky něco udělal - vůbec neviděla barvy, jen odstíny šedé. Za tohle ho požene k soudu!
Pokusila se postavit. Nejen, že ji končetiny odmítaly poslouchat - měla dokonce podivný pocit, že má ještě pátou přebývající. A když se konečně zvedla na nohy, viděla všechno nějak z podhledu. Skoro jako by se… zmenšila?
V nose ji zašimral zvláštní pach. Otočila se po směru, ze kterého přicházel. Uviděla, jak k ní kráčí ta tlustá šedivá kočka. Tvářila se soucitně, jestli se něco takového dá o kočce vůbec říct.
Martině se nelíbilo, jak moc se k ní to hnusné zvíře přibližuje. Chtěla ji odehnat, vynadat šedovlasému, zavolat policii, aby tady udělala pořádek. Ale jediný zvuk, který byly její hlasivky ochotny vydat, bylo podrážděné "mňau".
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 redfox redfox | E-mail | Web | 19. dubna 2014 v 8:36 | Reagovat

Jo! Dobrý! Tohle je hodně povedená povídka. Doufám, že máš takových počinů v šuplíku víc a brzo zase nějakou vytáhneš! :-)

2 Ilía Ilía | E-mail | Web | 21. dubna 2014 v 8:01 | Reagovat

Jsem se křenila jako blázen a ani nevím proč. :-D Nejprve u té vycpané kuny :-D Potom u těch koček, protože jsem si myslela, že ten chlap je převlečená padesátiletá ženská (ty bys byla schopná něco takovýho napsat :-D) a pak u čtrnáctileté Princezny :-D To čtení myšlenek (pochopila jsem to dobře, že jo? :-D)
A pak pátá končetina :-D
Rozhodně to všechno ber jako poklony! Teď si totiž uvědomuju, že to může znít krapet divně :-D Jak říká Lišák, doufám, že tu přibude víc takových povídek :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama