Jako z jiného světa

22. června 2014 v 18:22 | Hunter |  Ostatní příběhy, povídky
Aneb tak to dopadá, když už máte známky uzavřené, ale pořád po vás chtějí, abyste docházeli do té zlořečené instituce - z nudy jsem se chopila prupisky a tady máte výsledek. Krátká povídka na téma týdne "Hlasy v hlavě" :).




Nikdy neposlouchej hlas svého podvědomí.
Kdo to řekl?
Tvé podvědomí.
(Martina ...ová, z vůle nejmenovaných bohů má mladší sestra)


Bylo pozdní odpoledne. Vítr, ještě ráno příjemně studený, si vzal dovolenou a uvolnil místo sálajícímu slunci. Vzduch se ani nehnul. I uvnitř, za silnými zdmi a zataženými závěsy, bylo nepříjemné, lepkavé dusno.
Jediným zvukem v místnosti bylo zuřivé bzučení mouchy.
"Tak to zkusíme ještě jednou, Karle," přerušil marný pokus hmyzu uniknout skrz závěs mužský hlas. Jeho původce seděl v rohu pokoje ve starožitném zeleném křesle. Na nose měl brýle a bradu podepřenou dlaněmi. Adresát jeho slov - taktéž muž - vedle na nízkém lůžku.
"Řekl jsem přece, že nemůžu," namítl. Na rozdíl od hlubokého, uklidňujícího hlasu muže v křesle byl ten jeho zajíkavý a nepříjemně vysoko posazený. "Nedokážu to… Nemůžeme přejít dál?"
Muž v křesle si povzdechl. "Je mi líto, Karle. Dokud se nedostaneme přes tohle, bohužel nemůžeme přejít dál. Tak začněte - minulé pondělí jste se probudil…"
Jeho tón byl teď vyloženě učitelský. Káravý.
Karel začal mluvit jen velmi neochotně. " Zdál… Zdál se mi sen. Ty hlasy na mě zase volaly. Pak jsem se probudil… A ony nezmizely jako vždycky. Seděl jsem na posteli, ony ke mně mluvily, a… Já jsem věděl, co mi říkají."
"Co to bylo, Karle?"
"Abych… Abych je našel. Že na mě čekají."
"Jak dlouho to trvalo?"
Karel se zkoumavě zadíval na své ruce, jako by na nich mohl najít odpověď. Byly bílé, s dlouhými prsty a výraznými klouby, jako dva bledí pavouci.
"Dvě hodiny, třicet čtyři minut a padesát dva vteřin. Nešel jsem kvůli tomu do práce."
"Říkaly vám ty hlasy, kde je máte hledat? Kde na vás čekají?"
"N… Ne. Jen… Mělo to něco společného s lesem. Mluvily o lese. Myslím. Nejsem… Nejsem si jistý."
"O nějakém konkrétním lese?"
"Ne."
Dlouho bylo ticho. Moucha se znovu rozbzučela. Vzduch byl tak hutný, že se téměř lepil k nosním dírkám.
"Dobře, Karle." Zase ten učitelský tón. "Myslím, že teď už můžeme postoupit dál…"

Domů se dostal až večer. Nedokázal se tam vrátit rovnou od psychologa. Rozbolela ho hlava a věděl, že pobyt mezi čtyřmi stěnami stísněného bytu by to jenom zhoršil.
Zakotvil v čajovně. Byl to malý podnik, zapadlý, navíc ne úplně čistý, takže tu bývalo poloprázdno. Usadil se na svém obvyklém místě v rohu - měl odtud přehled o dění v celé místnosti, což mu jistým způsobem dodávalo klid. Objednal si zelený čaj a snažil se rozehnat chmurné myšlenky.
Nepodařilo se. Samozřejmě.
Naproti jeho místu viselo zrcadlo. Bylo veliké, široké aspoň metr a vysoké skoro dva. Mělo pozlacený rám. Bylo tam odjakživa, ale doposud vždycky milosrdně zakryté rozměrným fíkusem. Ten někdo odnesl a do místnosti teď poťouchle zírala lesklá plocha.
Vracela Karlovi jeho odraz.
Jeho dvojník byl bílý jako stěna, oblečený v neutrálním béžovém svetru. Jediná opravdová barva na něm byly na ježka ostříhané zrzavé vlasy. Kdyby se postavil, ze všeho nejvíc by připomínal kostlivce - vysokého, hubeného, působícího dojmem, že se při silnějším závanu větru rozsype. A místo rukou měl dva bledé pavouky.
Smutný pohled.
Smutný, souhlasil. Za šestadvacet let si člověk zvykne na ledasco, ale stejně to ve své podstatě bylo smutné.
Jako z jiného světa.
Přesně to říkal i ten cvokař, ke kterému z donucení chodil. Když se před půl rokem v práci zhroutil kvůli těm hlasům, trval šéf na tom, aby se sebou začal něco dělat. A tak musel každý čtvrtek protrpět dvouhodinovou seanci s člověkem, který podle jeho názoru sám potřeboval odbornou pomoc, mluvením o duševních ranách ze svého dětství. Nestěžoval si, na hlasy to ovšem nemělo sebemenší vliv.
Čaj vychladl. Karel se dlouho vpíjel očima do tváře svého zrcadlového dvojčete, než se odhodlal vstát, zaplatit a odejít.
Smutná, ztracená bytost.
Stmívalo se. Když dorazil domů, zatáhl závěsy, skopl z nohou boty a lehl si do postele, aniž by se obtěžoval s převlékáním. Pozdě - bolest hlavy už se mu zahnat nepodařilo.

Naslouchal tichu stmívajícího se pokoje. Nebzučela tu žádná moucha, vzduch tu nelepil, ale příjemně chladil. A hlasy, předtím křičící za hranicemi jeho vědomí, teď jen jemně šeptaly, zatímco se k němu plížily blíž a blíž.
Pojď za námi.
Zpívaly. Volaly ho.
Pojď za námi. Najdi nás. Čekáme na tebe.
Měl sto chutí vyskočit z postele, bosý se rozběhnout do světa a hledat je. Místo toho si přetáhl polštář přes hlavu. Bez výsledku - nedaly se umlčet.
Nakonec už to nevydržel a vstal.
Venku byla dávno tma. Zatímco čekal, než se uvaří voda na čaj, otevřel okno, aby dovnitř vpustil trochu čerstvého vzduchu. Hlava mu pulsovala tupou bolestí, potřeboval se nadechnout.
Z jeho bytu byl výhled na park. Byl to obyčejný vybetonovaný plácek mezi paneláky, s pískovištěm, lavičkami a neduživou zelení. Osvětlovala ho skomírající záře pouliční lampy. Ten zcela obyčejný pohled ale Karla najednou magicky přitahoval. Seschlé stromy a zaprášené, orvané keře se na zlomek vteřiny proměnily v opravdový les, hluboký, tajemný a lákavý.
Pojď. Čekáme na tebe.
Voda se dovařila a zase vychladla, zatímco Karel stál u okna a zíral do tmy.

"Stál jsem tam tři hodiny. Myslíte, že je to se mnou už moc špatné?"
Psycholog vzdychl. Dělal to vždycky, když nemohl rychle přijít na kloudnou odpověď.
"Ne, Karle. Nemyslím, že je to s vámi až tak špatné. Ale…" Prolistoval složku dokumentů, kterou měl položenou na klíně. "Možná byste mohl uvažovat o vyhledání odborné pomoci."
"Vy jste moje odborná pomoc."
"Já měl na mysli spíš… Léčbu. Hospitalizaci."
"V blázinci? Já nejsem blázen."
"To jsem neřekl. Jen myslím, že by vám prospělo promluvit si o tom… problému… i s někým jiným. Pravděpodobně budete potřebovat léky."
"Já nejsem blázen! Slyším hlasy, to neznamená, že jsem šílený."
"Uklidněte se, Karle. Lehněte si. Nic takového jsem neřekl. Do ničeho vás nenutím, to přece víte."
Dlouho bylo ticho. Doktor listoval diářem.
"Příští týden ve stejný čas?"
"Snad." Hlasy ho volaly, nabývaly na síle a on nevěděl, jak dlouho jim ještě dokáže odolávat.

Tentokrát šel rovnou domů. Při cestě kolem parku se mu šíleně zatočila hlava a hlasy na něj křičely. Snažil se je ignorovat, ale tím vyčerpal poslední síly, které mu ještě zbývaly.
Doma bylo ticho, chladný vzduch a stěny měnící s ubývajícím světlem barvu z bílé na šedou. Klid.
I když se stmívalo, nerozsvítil. Dal vařit vodu. Čaj vypil téměř obřadně. Poslední večeře, uvědomil si trpce. Hlasy neprotestovaly, byly si dobře vědomy svého vítězství.
Umyl po sobě hrníček. Nerad nechával špinavé nádobí. Když odcházel, nezamykal, jen za sebou zabouchl. Dveře byly na kouli a dovnitř se stejně nikdo dobývat nebude. Klíče si nebral. Ať půjde kamkoliv, věděl, že už se nevrátí.
Hlasy radostně zpívaly.
Pojď, čekáme na tebe!
Bral schody po třech, jak moc toužil být už u nich.
Venku bylo nebývale chladno. Lampa párkrát zablikala, jako by Karla zdravila, a zhasla.
Nevadilo mu to. Viděl. Svět nezčernal, získal nádech spíš do modra nebo do fialova a byl stejně zřetelný jako v pravé poledne. Karel se tomu nedivil. Příliš spěchal, než aby měl čas zabývat se takovými maličkostmi.
Čekali na něj pod velkým jinanem na kraji parku.
Byli tam muži i ženy, vysocí, hubení, s velkýma jasnýma očima, špičatýma ušima a útlýma rukama, bílýma jako bledí pavouci. Usmívali se, vztahovali je k němu a volali:
"Mirimone! Mirimone!"
Přijal nabízené ruce. Na hlavu mu kdosi položil věnec z listí, stejný, jako měli všichni ostatní. Vítali ho, objímali, líbali. Smáli se a plakali.
I Mirimon se smál. Točil se s nimi v divokém reji, opojený jejich přítomností. Už nebyli v obyčejném sídlištním parku. Stromy ho k sobě volaly, zpívaly, nedočkavě natahovaly pokroucené větve. Dál, dál, do lesa, do temnoty…
Ohlédl se. Při pohledu na bytový dům a zhasnutou lampu jako by nahlížel do jiného světa.
Sbohem, zašeptal. Měl pocit, že se od něj v té chvíli něco oddělilo a zmizelo to v nenávratnu. Sbohem, Karle.
Pak se otočil, aniž by věnoval lidskému světu jedinou další myšlenku, a následoval své bratry a sestry hlouběji do lesa.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 hagridihratkysestiflercimcapem hagridihratkysestiflercimcapem | Web | 22. června 2014 v 20:36 | Reagovat

moc pěkný design!!! :-)  :-)  :-)

2 Eliza Eliza | Web | 22. června 2014 v 22:32 | Reagovat

Ahoj, tvůj článek jsem zařadila do výběru témat týdne! :)

3 redfox redfox | E-mail | Web | 27. června 2014 v 20:17 | Reagovat

A já, co z toho bude a oni... No teda, dostala si mě. Bylo to čtivé a bavilo mne to, navíc jsem čekal, co z toho vyleze :-) PS: Jen mne trošku překvapilo, že se ti opakují některá slova blízko u sebe - např. na dvou řádcích - to u tebe fakt nebývá zvykem 8-O

4 the-hunter the-hunter | Web | 27. června 2014 v 20:43 | Reagovat

[3]: Díky :-). Přiznávám, že povídky na blog trochu odbývám, jelikož jsem sama sobě jediným betareadrem a nikdy se mi to nepodaří úplně vychytat.  Mohl bys mi prosím napsat, kde konkrétně se ta slova opakovala?

5 redfox redfox | E-mail | Web | 27. června 2014 v 21:54 | Reagovat

[4]: Máš to v mejlu ;-)

6 Ilía Ilía | E-mail | Web | 10. července 2014 v 13:02 | Reagovat

A já už si myslela, že bude mít Laston u tebe nějakého kamaráda schizofrenika. No nic.
S tím koncem jsi mě docela dostala. Ty jsem rozhodně nečekala. Povídka se mi moc líbí.
Jen by mě zajímalo, jestli to byli vážně oni, nebo se mu to zdálo a ráno ho někdo uvidí pobíhat po parku, bez bot a s věnečkem na hlavě. :-D

7 naoki-keiko naoki-keiko | 20. července 2014 v 13:46 | Reagovat

Mně se to líbí, když se tak nad tím zamyslím, nikdy jsem hlasy v hlavě neslyšela... má to pěkný, neobvyklý konec :-)

P.S: Děkuji za komentář, Black Lagoon je hodně netypické anime, ale po pár dílech jsem se do toho zažrala, je to chytlavé.
Myslím, že jsme spolu neměli moc příležitostí mluvit, spíš si píšeme ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama