Cesta je u konce

20. července 2014 v 14:32 | Hunter |  Dračí dcera
Ano, čtete správně. A ano, nemožné se stalo možným - po více než roce jsem (konečně!) opravila další část Dračí dcery. Těžko říct, zda bohudík, nebo bohužel.
Tohle dělám poprvé, a doufám, že i naposledy. Říkejte si cokoliv, já ten příběh považuju za začátečnický a špatně napsaný. Abych se za něj opravdu nestyděla, musela bych ho napsat celý znova - jenže mám na psaní tolik jiných věcí, že už se tímhle zabývat nechci. Na druhou stranu, nechat Dračí dceru nedokončenou je podle některých z vás škoda.
Tím pádem veřejně prohlašuju (a tak trochu se omlouvám): chtěli jste to, máte to mít. Publikuju to s vědomím, že je tam plno chyb a plno věcí ke zlepšení, ale už prostě nemám sílu se v tom vrtat. Snad mi to jako laskavé čtenářstvo odpustíte, a třeba vám i udělá radost, že nakonec Dračí dcera dospěje k jakémusi závěru. Doufám v to :).

A informační vsuvka číslo dvě. Nejsem asi jediná, kdo přes prázdniny blog totálně zazdil, každopádně se chci omluvit za očividné - realita neúprosně vyžaduje mou plnou pozornost a na virtuálno už nezbývá čas ani síla.
Pokud všechno dobře půjde, chtěla bych do konce prázdnin (případně v průběhu září) skončit Dračí dceru. Krom toho mám naplánované i velkolepé pokračování Koňologie (tušíte ještě vůbec, o čem to bylo? ;), plus nějaké kratší úvahy, povídky z dílen a podobně. Každopádně regulérního oživení se blog dočká až v září, o prázdninách bude můj výskyt velice nepravidelný.

A teď už opravdu s informačním sdělením veškerého druhu končím a přeju příjemné čtení ;).






Byly tam.
Dafné tomu nejdřív ani nechtěla věřit, ale ať si mnula oči sebevíc, hory nezmizely. Byla stále ještě napůl přesvědčená, že je to jen další kouzelný trik - jak by se mohly objevit tak najednou? -, ale zdály se být tak opravdové… Byly tak blízko, že stačilo snad jen natáhnout ruku, aby se jich mohla dotknout. Znamenaly konec cesty. Ať už ji tam čeká cokoliv, bude to lepší než tahle noční můra.
Vydala se na pochod s novým elánem. Čím dál šla, tím silnější měla pocit, že zrychluje. Hory jí samy chvátaly naproti a stačilo jen chvíli, aby rozeznala dokonce koruny jednotlivých stromů.
Říční tok se začal povážlivě zmenšovat. Dafné strávila notný čas hledáním nejvhodnějšího brodu, protože říční břehy byly zarostlé a neprostupné jako džungle. Nakonec se, zklamaná, že dnes už do cíle nedojde, utábořila vedle řeky. Dlouho do noci sledovala hvězdné nebe. Hlavu měla plnou otázek, které jí nedovolily usnout. Nakonec - možná z čiré nudy, možná spíš ze zoufalství, si na rozevřených dlaních nechala vyrůst kouzlo - malý ohníček. Nepálil, jen příjemně hřál, osvětloval noc, a dodával jí alespoň malou naději, že všechno nakonec dobře dopadne…

První sluneční paprsky ji zastihly dávno na cestě. A že to nebyl cesta nijak jednoduchá! Okolí řeky bylo místy zarostlé až běda, a Dafné se musela nořit do trnitých křoví a pichlavých houštin a škrábat se do strmých svahů. Když se konečně dostala zpátky k vodě, nevěřila vlastním očím. Zatímco řeku neviděla, téměř se ztratila, a z mohutného vodního toku se stal potok, ve kterém hladina sahala sotva po kolena. Dafné neodolala a na chvíli se zastavila. Bylo příjemné ochladit si obličej ve vodě a pořádně se napít.
Pak zase vyrazila na cestu.
Nakonec to k jejímu velkému zklamání k prameni trvalo ještě celé dva dny. Neprostupný les ji zdržel a ona tak postupovala mnohem pomaleji.
Všechno kolem teď bylo skalnaté - byla to pomalá, plíživá změna, ale jak se Dafné dostávala výš a výš, stromů ubývalo a kolem ní ležely často jen pusté plochy šedivého kamene. Rostliny se objevovaly čím dál méně. Jediná zeleň, na kterou narazila, byly nízké pichlavé keře, držící na skále snad jen silou vůle.
A právě tam, mezi shlukem takových keřů, vytékal ze země potůček, pramen té bezejmenné řeky, která jí byla celou dobu průvodcem.
Dafné se rozhlédla. Všude kolem byly hory a skály a kámen. Dole, pod , se zelenaly vrcholky stromů, a když zvedla hlavu, měla nad sebou nebe tak světlé, že barvou připomínalo její oči.
Vzpomínala na slova, která jí skrze Perot řekla Ekanta. Otoč se zády k řece, hledej kopec, který ostatní převyšuje.
Ale ať se dívala, jak chtěla, připadal si ztracená. Všechny hory se zdály stejné, žádná se nijak výrazně neodlišovala. Mlčely. Pozorovaly ji. Nechtěly jí říct, jaké skrývají tajemství.
Otočila se dokola, i když na strmém svahu to šlo těžko. Stačilo málo, aby se zřítila dolů. Nevedlo to k ničemu. Další cesta se před ní uzavřela.
Ale právě ten náhlý nával beznaděje ji přinutil začít vzpomínat.
Pramen teď měla přímo za zády, stejně jako tenkou nitku potoka, který se z něj vinul.
Vzhlédla…
A vyskočila, jako by ji bodly divoké včely. Samozřejmě! Najednou to viděla docela jasně.
Na první pohled nebyla ta hora o moc vyšší než ostatní, ale když se pak podívala pozorněji, uvědomila si, jak daleko doopravdy leží. Zatímco ostatní kopce se zdály být téměř na dosah, tahle se jí pošklebovala kdesi daleko na obzoru. Musela být obrovská, protože i v porovnání se svými bližšími sousedkami vypadala velká. Co teprve zblízka?
Zblízka…
Měla pocit, že od chvíle, kdy opustila Perot, uběhl snad milion let. Ušla dlouhou cestu, tak dlouhou, že se ani neodvažovala o ní přemýšlet. A teď, když se zdálo, že má cíl na dosah ruky, jí zase vyklouzl. Kéž by měla křídla a uměla létat!
Zatímco zlézala po skále dolů, utápěla se v zoufalství. Ani nevnímala, že jí z očí tečou slzy - hořký důkaz toho, jak slabá doopravdy je. Neviděla před sebe, zakopávala a smekávaly se jí nohy. Byl skoro zázrak, že neuklouzla a neskončila polámaná dole v lese. Nedokázala se uklidnit, protože jediné, co cítila, byl pach strachu, vyčerpání a naprosté bezmoci. Byl jím nasáklý celý svět.
Myslela si, že je tak blízko vítězství, a přitom od něj byla stále tak vzdálená. Kdesi za hranicí vědomí slyšela, jak se jí Ekanta směje…
Cesta k hoře trvala další tři dny. Už od začátku ten protivný kopec nenáviděla, a byla si jistá, že na jeho tvar do smrti nezapomene. Byl z jedné strany trochu zkosený, a asi do poloviny jeho svahů se plazil hustý les. Nechtěla se na něj dívat, zároveň ale nemohla odtrhnout oči.
A tak šla dál, potácela se a bojovala o každý krok. Na nohou se držela stěží silou vůle.
Krajina kolem byla úžasně proměnlivá. Dafné procházela hustými borovými lesy, tmavými trnitými hvozdy plnými neprostupného křoví i jemně vyhlížejícími háji listnatých stromů. Živila se ponejvíc lovem - v okolí bylo tolik zvířat, až to ji samotnou překvapovalo. Až třetí den cesty si uvědomila, že to nejspíš souvisí s nepřítomností drak. Za celou cestu nenarazila na jediné hnízdo, ohořelý kmen ani pozůstatky šupin. Nebylo tam zhola nic - všichni se od Ekantiných hor drželi dál.
Třetí den cesty se terén konečně začal zvedat. Hora se před ní tyčila vysoko k obloze a zastiňovala celý svět. Dafné měla pocit, že ji cosi táhne kupředu a popohání, aby si co nejvíc pospíšila. Zcela proti své vůli se rozběhla do svahu, aniž by měla tušení, kam to vlastně běží.
O vstup do jeskyně málem zakopla.
Otevřel se před ní jako temná zející tlama - puklina v zemi, trochu větší než Dafné, ale rozhodně příliš malá pro jakéhokoli draka. Byla si jistá, že to našla.
Cítila, jak jí srdce divoce buší. Byla tady, vyhrála, ale stejně měla pocit, že ta černá jáma je rozsudek smrti.
Bezradně se posadila. Ke všemu tomuhle, přemýšlela, k všemu tomu ji donutili. Od Varangy až sem pokaždé řídil její kroky někdo jiný. Neměla možnost sama si zvolit.
Teď ano.
Mohla se otočit a utéct. Jít pryč, zmizet z těchhle obludných hor a vrátit se domů. Nebo se nevracet a strávit zbytek života někde v pustině. Sama, ale na světle, po otevřenou oblohou.
Ne ve tmě.
Zdálo se jí to, nebo se otvor ve skále opravdu začal zmenšovat? Zamrkala. Byla si docela jistá, že viděla kámen pohnout se, uzavírat otvor do hory.
Má to snad být další zkouška?
Nechtěla tam jít. Nechtěla čelit tmě a Ekantě a jejím kouzlům. Proč by vlastně měla? Kvůli Merriel?
Dafné si nebyla jistá, jestli by vůbec odkázala osvobodit matku nebo Perot. I pro ty dvě, nejdražší bytosti, které na světě měla, by se možná nebyla schopná obětovat. Strach ze tmy ji svíral jako děsivá černá ruka. Jestli by se neodvážila jít do té tmy pro Perot, proč by měla pro Merriel?
Styděla se to sama sobě přiznat, ale Merriel, ač patřila k její rodině, jí nikdy nebyla tak vzácná jako Perot a rodiče. Byla příliš odtažitá, příliš chladná. Nikdy se nesmířila s tím, že členem její rodiny je člověk. Možná ji měla ráda, ale nikdy to nedávala najevo, a Dafné o ní smýšlela podobně. Proč by se pro ni teď měla obětovat?
Je to tvoje rodina.
S tou myšlenkou málem udělal krok vpřed. Ale když zvedla oči, tma na ni opět výhružně zacvakala zuby a přinutila ji zastavit. Průchod ve skále byl zase o kus menší.
Musíš tam jít.
Jenže všechny instinkty na ni křičely, ať utíká, ať zachrání především sebe. Nemohla jim vzdorovat.
Utečeš před vlastní rodinou!
Merriel stejně nepomůžu. Jak bych jí mohla být prospěšná tím, že se nechám pohřbít zaživa?
Jsi pod ochranou Ekanty. Dokud k ní nepřijdeš, nedopustí, aby se ti něco stalo.
Já k ní nechci!
Merriel tě potřebuje.
Co je mi po Merriel?
Je to tvoje sestra. Tvoje rodina.
Já nemám rodinu. Nejsem drak ani člověk. Nemám nikoho.
Sama víš, že to není pravda. Máš rodinu. Nedopusť, abys o ně přišla jen proto, že máš strach.
Pak ten druhý hlas utichl a zanechal Dafné v hlavě jen prázdnotu. Cítila na sobě hladový pohled černého skalního otvoru, a udělala by všechno pro to, aby od něj mohla být co nejdál. Zároveň však věděla, že jiná cesta než dovnitř pro ni není.
Merriel!
Průchod byl tak nízký, že se Dafné musela sehnout, aby jím mohla prolézt. Poslední, co si pamatovala, byla šedomodrá obloha, která zmizela, když se za ní skála uzavřela.
Jsem drak, pomyslel si.
A pak se propadla do temnoty.

První věc, kterou si uvědomila, byl chlad. Chlad a tvrdý kámen, o který se při dopadu pořádně potloukla. Nanejvýš opatrně se zvedla. Kolem panovala neprostupná tma, a ona netušila, co všechno má nad hlavou. Rozhodně do toho nehodlala vrazit - na to si až příliš živě pamatovala netopýry v opuštěných jeskyních pod Varangou.
Postavit se rovně bylo hotové utrpení. Měla sedřený snad každičký kousíček kůže, jak se skutálela po drsném kameni, a brzy se roztřásla zimou.
Chvíli jen přešlapovala na místě, aby trochu rozhýbala ztuhlé nohy. Až když se uklidnila, začala s kouzlem. Musí zjistit, kam že se to vlastně dostala.
Světlo se jí na dlani rozhořelo nejdřív jen pozvolna, ale i tak byl úspěch, že tady, v přítomnosti Ekanty, její magie vůbec fungovala. Kouzlu to však očividně nevadilo a za chvíli už prostor ozařovalo magické světlo.
Nebylo to nic dech beroucího, ale ke své nesmírné úlevě nespatřila ani stěny pokryté slizem, ani brouky či pavouky. Netopýrů tam bylo jen spár, poklidně spali na stropě jeskyně.
Vydala se podél stěny. Držela se od ní na dostatečnou vzdálenost, aby se nemusela dotýkat studeného povrchu, ale aby ji měla pořád nablízku. Nevěděla, v jak velkém prostoru se nachází a nechtěla si ani domýšlet, co by se stalo, kdyby zabloudila. Šla velmi dlouho, pořád podél té samé stěna s těmi samými studenými skvrnami a tmavým žilkováním, v tom samém chladu a prázdnotě. Ale věřila, že jde správně. Ekanta ji vedla.
Už jsi skoro u cíle, dítě.
Ten hlas ji nejdřív vyděsil. Byl moudrý, uklidňující, a prastarý. Ne jako Vra´aarův nebo Seliviellin - ti oba byli proti němu pouhá dráčata, příliš mladí, příliš nezkušení. Tenhle hlas jako by v sobě obsahoval všechen věk světa.
Pak jí zhaslo světlo. Ať se snažila sebevíc, ztratila kontrolu nad svou magií a svět se ponořil do temnoty.
Věř a jdi dál. Už nejsi daleko.
A tak šla. Ploužila se, klopýtala ve tmě. Opírala se o chladné zdi. Pospíchala, protože ji hlas volal čím dál naléhavěji. Už nepotřebovala oči - Ekanta jí ukazovala cestu.
Nakonec zahlédla světlo. Bylo daleko před ní, pouhý nepatrný bod v temnotě, ale jak hlas sílil, i ono se zvětšovalo. Za chvíli už před ním musela přivírat oči. Ale pořád šla dál. Světlo a hlas byly jedno. A hlas pro ni znamenal konec trápení. Tohle byl cíl její cesty. Dokázala to!
Než vstoupila do té oslnivé záře, pocítila drobný záchvěv strachu. Náhle se kolem ní ochladilo, vlasy jí rozevlál prudký poryv větru.
Neboj se mě, protože já jsem život. Já jsem moudrost. Já jsem všechno, co hledáš. Pojď za mnou.
Udělala poslední krok a vstoupila přímo do světla.
Vítej, dcero. Tak dlouho jsem na tebe čekala, řekla tiše Ekanta.



 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Uncle-picker Uncle-picker | 20. července 2014 v 15:52 | Reagovat

Hurá, Dračí dcera bude! Jak já jsem byl celou dobu napjatý, no to se ani nedá popsat. Skvělé. - Jak to děláš s tou telepatií? Podíval jsem se po několik měsících na tvůj blog a zjistil jsem, že jsi to tam dala před hodinou...

2 Ilía Ilía | E-mail | Web | 28. července 2014 v 15:47 | Reagovat

Juchuuuuuuuuu!!!!!!!!!! Jupííííííí! Konečně. Na toto jsem tak dlouho čekala. Super kapitola. Snad přidáš další kapitolu co nejdřív, protože jsem hrozně zvědavá, jak Ekanta vypadá. Jen ti myslím v jednom slově draka vypadlo písmenko a.

A ty si myslíš, že je tahle povídka špatně napsaná?! Co si pak máme o svých výtvorech myslet my, ostatní pisálci, kteří nejsou ani zdaleka tak talentovaní jako ty?! :-)

3 Ilía Ilía | E-mail | Web | 15. srpna 2014 v 19:18 | Reagovat

Nominovala jsem tě do jednoho přetransformovaného LBA tagu. Ale jsi jen nepovinný účastník, takže se ani nebudu moc zlobit, když na toto nebudeš reagovat :DDD

4 Amanda Amanda | Web | 15. srpna 2014 v 20:39 | Reagovat

Koňologie byla luxusní, mě se ty články moc líbily. :)

Jinak, dovolila jsem si tě nominovat do řetězového tagu, takže kdyby jsi někdy měla čas a náladu, budu ráda, když se zapojíš.

http://amandinyzapisky.blog.cz/1408/retezovy-tag-od-ilii

5 the-hunter the-hunter | Web | 17. srpna 2014 v 12:27 | Reagovat

[3]:

[4]:

Děkuju za nominaci, jsem poctěna :D. Zatím úspěšně plním předsevzetí o prázdninách na blog kašlat, takže nic neslibuju. Ale určitě se na to minimálně podívám, a možná se i zúčastním :-).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama