17 - Změna plánu

15. září 2014 v 15:48 | Hunter |  Dračí dcera
Aneb jak jsem slíbila, tady je další část Dračí dcery. Přeju příjemné čtení...



Bylo to, jako by ji bez varování ponořili do ledové vody. Ekantin hlas přimrazil Dafné na místě.
"Ach dítě, jak dlouho jsem na tebe čekala."
Oslnivé světlo se proměnilo v neprostupnou tmu. Dafné nedokázala určit, odkud ten hlas vychází. Svět se točil a ona s ním, a země jí klouzala pod nohama jako had.
"Jsi odvážnější, než jsem čekala. Málokdo by prošel všechny mé zkoušky s takovým odhodláním. Vítej, Dafné."
Chtěla odpovědět, ale nedokázala vydat ani hlásku.
"Je slušné pozdravit, když přijdeš na návštěvu," napomenula ji Ekanta napůl pobaveně. "Ale máš pravdu - nemůžeš přeci mluvit k někomu, koho nevidíš. Omluv mou nezdvořilost, za ta léta strávená o samotě jsem odvykla dobrým mravům."
Tma, podobná tenkému černému závoji, se náhle zvedla. A Dafné poprvé zamžourala do světla Ekantiny jeskyně. Nebylo ostré, ale jejím na temnotu uvyklým očím se zdálo jako přímý pohled do slunce.
Vpadalo to tam úplně jinak než ve zbytku hory. Tam si pamatovala rozsáhlé krápníkové útvary, úzké chodbičky a stísněné prostory. Tahle jeskyně byla obrovská. Stěny z šedého kamene se táhly do výšky, dokud je kdesi vysoko nad její hlavou nepohltily hladové stíny, a pohodlně by tu mohl létat drak.
Dafné jako ve snu putovala pohledem po jeskyni, až se neomylně zastavila u zlověstného stínu tyčícího se před šedivou stěnou.
Ani Ekanta se nepodobala ničemu, co Dafné doposud znala. Byla tak vysoká, že téměř mizela ve stínech, a křídly by mohla zakrýt snad celý svět.
Ze všeho nejhorší byly její oči. Bledě modré, oči Vidící, zářily ze stínů jako dvě hvězdy. Dafné na sobě cítila její pohled a už jen ta myšlenka jí zabraňovala rozumně uvažovat. Neodvážila se odvrátit zrak, i když se zároveň bála, že se v těch očích utopí.
Ekanta věděla o jejím strachu, a zjevně si ho užívala.
"Tak tedy vítej," řekla. "Vítej, dračí dcero."
Stále nemohla najít slova.
"Je ti známo, proč jsi sem přišla, dítě? Víš, proč jsem tě povolala, abys mě navštívila v mé samotě?"
Protože jsi mi ukradla sestru, pomyslela si Dafné. Hned se musela napomenout - před Ekantou nezůstalo v bezpečí nic, ani myšlenky.
Ale jestli si toho dračice všimla, nedala to najevo.
"Ano, vím to," odpověděla přiškrceně. "Já… přišla jsem pro Merriel."
Bledé oči se stáhly, jak se Ekanta usmála.
"Nevíš nic, mé dítě. Nepřišla jsi sem, abys vysvobodila svou nevlastní sestru. Jsi tu kvůli něčemu jinému. Přišla jsi, protože tě potřebuji."
Dafné se neodvažovala ani dýchat.
"Sleduji tě už dlouho, Dafné. Od chvíle, kdy elfové napadli lidskou obchodní loď a tvá umírající matka tě předala Perot. Čekala jsem, jak se ti povede. Za jak dlouho tě Seliviell zabije. Musím říct, že překvapila i mě. Nečekala jsem, že by přijala za své mládě člověka. Jen je škoda, že se nepotkala s tvou pravou matkou…"
"Seliviell je moje matka!" vykřikla Dafné.
"Ach ano, Seliviell je tvoje matka. To si myslíš. Dobře tě vychovala, to se jí musí nechat." Ekantino pobavení Dafné rozhněvalo. Jak jen může?!
"Vsadím se ale, že ani ty tomu tak úplně nevěříš. Zas tak dobrá Seliviell být nemohla. Nevěříš, že jsi doopravdy její dcera, že ne?"
"Je moje matka, stejně jako je Vra´aar můj otec. Jsem drak, i když nemám dračí tělo." Neřekla to ani zdaleka tak jistě, jak by si přála. Ještě na světle, před těmi dávnými a dávnými věky, si tím byla jistá jako ničím, ale tváří v tvář Ekantě ji odhodlání pomalu opouštělo.
"Ano, jsi drak. Opravdu jsi. Odvahu na to rozhodně máš!" Ten blahosklonný tón byl ještě horší než smích. "Ale copak tě nikdy nezajímala tvá opravdová matka? Tvoji lidští rodiče?"
"Jsem drak. Nemám s lidmi nic společného."
"Nevěřím! Nevěřím tomu, že ses na ně alespoň jednou nezeptala. Dokonce ani Seliviell před tebou nemohla zatajit, že ses nevylíhla z vejce. Slepá nejsi, a ona zase není hloupá. Není možné, abys o svém původu ani jednou nezapochybovala."
Bledé oči ji provrtávaly až do morku kostí.
"Nikdy. Jsem drak," opakovala Dafné zoufale. Ekanta si povzdechla.
"Možná jsem příliš otálela, než jsem tě sem přivedla, dítě. Myšlení Bílé královny se ti dostalo moc hluboko pod kůži… Poslouchej, dračí dcero. Poslouchej pozorně, protože to, co uslyšíš, je tvůj opravdový život. Ne pohádka, kterou tě doteď krmili, ale skutečnost."
"Dávno, v dobách, kdy byla Océanie ještě mladá a svět nevypadal jako dnes, přišli přes moře podivní dvounozí tvorové. My draci jsme tehdy ještě žili na celém kontinentu, ale když se objevili oni, stáhli jsme se za hory, abychom se s nimi nemuseli setkávat.
Dvounozí se od sebe lišili. Někteří byli malí, slabí, s kulatýma ušima a podivuhodně citově založení. Říkali si lidé. Ti druzí byli větší a velice mocní. Nevyrovnali se sice nám drakům, ale byli nebezpeční. Měli špičaté uši, zákeřné tváře a zdálo se, že nedokáží projevovat žádné city. Sami sebe nazývali elfové.
Lidé a elfové nakonec přicestovali i za námi. Zprvu jsme se jim vyhýbali, ale nakonec nás jejich malé, bezvýznamné životy natolik zaujaly, že jsme se s nimi začali přátelit.
Pak se z důvodů, které už dnes neznáme, strhla válka mezi elfy a lidmi. Myslím, že dokonce i ty znáš ten příběh - jak náš druh stál na okraji propasti a málem skončil v zapomnění. Tehdy jsem byla velice mladá, ale už jsem věděla, jaká je nejlepší cesta, že se musíme stranit ostatních, protože svět je kruté a nebezpečné místo.
Když mí druhové svolávali do boje, nevylétla jsem s nimi. Nebylo to kvůli strachu. Byla to moudrost a opatrnost před lidmi, co mě přinutilo zůstat v horách. Protože, ač elfové se zdáli být nebezpečnější, to lidé způsobili celou tu katastrofu. Svou hloupostí málem zapříčinili konec existence nejskvostnějších tvorů, co kdy byli nebo budou. Mnoho draků padlo jejich vinou, mnoho rodin bylo rozvráceno a mnoho přátelství zničeno. Lidé způsobili neštěstí, šrám, který se hojil ještě dlouhá staletí, a možná nikdy nezmizí.
Přesto lidé odešli a teď žijí spokojeně na druhé straně hor. Nikdo už je nepotrestá a někteří s nimi dokonce sympatizují. Všichni zapomněli, už nechápou, co všechno zrazují. A přibývá jich. Možná se lidé jednou vrátí i sem. Za nimi přijdou elfové, a náš svět bude znovu ohrožen.
To je to, co mě děsí, Dafné. A právě proto jsem tě sem přivedla. Protože potřebuji tvou pomoc."
V Ekantině hlase, ač pořád chladném, teď zaznívala jistá touha.
"Dohlížím na dračí svět už dlouho. Je to nevděčná práce, ale je mým posláním. Sleduji pozorně dění ve Varanze i ve zbytku země, a konám to, na co jiní nemají sílu. Pomáhám vykonavatelům tarfy s jejich nelehkým údělem, opatruji děti sotva odrostlé z hnízda a hledám ty, kteří jsou nadáni prastarými silami. Těm pak radím a vedu je, aby i oni mohli co nejlépe sloužit dračímu společenstvu. Neví, kdo jsem. Většinou. Jen občas některého z nich požádám, aby mě navštívil. Naposledy to bylo před skoro dvě stě lety. Seliviell byla tehdy úplně jiná než dnes."
"Matka? Ona byla tady?!"
"Ano, byla, a od té doby se mě bojí. Ach, jak mladá a nepoučená tehdy byla. A jak nezkušená dosud je. Má milovaná Seliviell, tak slepá ve své nenávisti, a přesto naivně otevřená všem, kteří ji potřebují. Vážím si mnoha věcí, co udělala, i když víc jich bylo hloupých. A nejvíc si vážím toho, že tě vychovala a nechala dorůst do doby, kdy se ke mně můžeš připojit.
Musíš pochopit, Dafné, co znamenáš pro tento svět. Jsi zajímavá už sama o sobě - člověk, který používá magii draků, mluví jejich jazykem, je jeden z nich. Ale ty jsi víc než to - v těchto dobách jsi spojencem, důležitým článkem, který nás v budoucnu možná zachrání. Když dnes připluje do našich zemí člověk, už ho nečeká smrt v ohni. Místo toho s ním obchodujeme, dobrovolně ho chráníme a necháváme ho drancovat naši zem. I tvá Perot tohle dělá, jako by si nebyla vědoma zvěrstev, kterých se lidé dopustili. Jednou sem přivedou čaroděje a válečníky s bojovými stroji, kteří se pokusí si nás podrobit.
Nikdy se jim to nepodaří. Žádný drak se nenechá zkrotit a ovládnout. Ale můžou nás ohrozit. Lidé jsou malí, slabí a hloupí, ale je jich tak moc, že kdyby se sem přeplavila třeba jen polovina, nemohli bychom jim čelit. A když by je následovali elfové, byl by to náš konec."
Dafné nemohla najít slova. Dračice se chladně zasmála. "Ne, nejsem blázen, dítě." Jako by jí četla myšlenky. "Jen jsem na světě už příliš dlouho a vidím jasně to, co jiným připadá šílené. Věř mi, Dafné."
"Nevěřím."
Třásl se jí hlas. Věděla, že Ekantě stačí jediné kouzlo, jediná myšlenka, aby ji zamáčkla jako brouka. Na její vůli navíc nezávisel jen jeden život - někde tu musela být i Merriel.
"Nevěřím ti. Lidé jsou daleko, jsou slabí a hloupí. Nic neví. A i kdyby přišli až sem, zničíme je." Tím si byla jistá. Copak by Seliviell snesla ve své zemi člověka?
"Mýlíš se. Lidé nejsou tak hloupí, jak se vy mladí domníváte. Umí myslet, ale jejich myšlenky jsou plné touhy po bohatství a moci. Dřív či později přijdou."
"Ale já tu nejsem kvůli tomu," zakřičela Dafné zoufale. "Nechci poslouchat o válkách ani o lidech. Nezajímají mě. Přišla jsem pro Merriel!"
"Neměj strach, dítě."Ekantin tón se ani trochu nezměnil. "S Merriel se setkáš. Ovšem není jisté, jestli s ní i odejdeš."
Dafné se zarazila. "Ale… Říkala jsi to. Předtím. Když jsi mluvila skrz matku, řekla jsi, že když pro Merriel přijdu já, propustíš ji."
"Ji ano. Ne tebe."
"Proč?"
"Copak pořád nic nechápeš, dítě? Nevíš, co musíš udělat? Jsi jedinečná, Dafné. Jsi první a poslední člověk, který kdy žil jako drak. Kouzlíš jako my, myslíš jako my. Jsi jednou z nás, ale zároveň jsi člověkem. Až sem lidé přijdou, ty jediná s nimi můžeš jednat, a ochránit tak nás ostatní." Ekantin hlas teď zněl naléhavě.
"Musíš zůstat, Dafné! Budu tě učit. Řeknu ti všechno, co vím o světě. Ukážu ti tajemství, bez kterých by se náš svět zhroutil, kouzla, o nichž se žádné živé bytosti ani nesnilo. Budeš obracet hory, měnit zimu v léto a déšť ve sníh. Ukážu ti, jak ovládat mysl a přetvářet vzpomínky. Naučím tě, co znamená čas a jeho běh a jak se z jeho proudu vymanit. Můžu tě učinit nesmrtelnou. Stačí, když se ke mně přidáš. Můžu…"
"Ne!" Ji samotnou ten výkřik překvapil. Srdce jí bušilo v šíleném tempu a svět se s ní točil, přesto se stále dívala Ekantě do očí.
"Ne? Copak nechceš získat všechnu moudrost světa? Nechceš žít věčně?"
Byla v tom stopa rozhořčení a ždibec překvapení. Zbytek byl led.
"Přišla jsem pro Merriel a s ní i odejdu. Nestojím o tvou moudrost - nechci tu s tebou zkamenět navěky."
"To nebylo příliš zdvořilé, Dafné," zavrněla Ekanta. Ve tmě pod zářícíma očima cvakla řada neviditelných zubů. "Musíš se naučit správným způsobům." Jak se obrovská dračice pohnula, šupiny zaškrábaly o skálu.
Dafné vyděšeně ucouvla. Co si vlastně myslela? Že je Ekanta zkamenělá a hloupá? Že vlastně není nebezpečná? Teď by dala cokoliv za to, aby mohla vzít svá slova zpět.
"Omlouvám se," vykoktala. "Je mi to líto, Ekanto. Bylo to neuvážené. Kdybych se nad tím pořádně zamyslela, nikdy bych to neřekla." Řekla. Řekla by to stokrát, tisíckrát, ale teď byla i pouhá myšlenka nebezpečná. "Jedna věc je ale pravda," pokračovala. "Slíbila jsi, že pustíš Merriel. Jsem tu, přišla jsem na tvé přání. Teď splň ty svou část. Chci ji aspoň vidět."
"Pleteš si pojmy, drahé dítě. Nikdy jsme neřekla, že ti tvou sestru jen tak přenechám. Ale máš pravdu, ukázat ti ji můžu. Tak se tedy dívej."
Světlo náhle ožilo. Začalo se plazit po stěnách, až zářilo i ty nejtmavší kouty. Stěny byly najednou jasné, a ty stíny, které zůstaly, se staly ještě černějšími.
Dafné začala rozeznávat první tvary.
Ano, bylo to křídlo. Muselo být. A tamhle špička ocasu. Přes hru černé a bílé, světla a tmy, nemohla rozlišit, jestli je to opravdu ta důvěrně známá tmavá zeleň, ale byl to drak, a to stačilo.
"Dafné!"
Ten výkřik trhal uši a ona měla náhle malou dušičku. Jak špatně na tom Merriel je?
Rozběhla se k ní. Jak světla přibývalo, viděla, že dračice je přitisknutá ke stěně a září na chladně šedém kameni jako drahokam. Byla pokrytá množstvím škrábanců i otevřených ran, doposud pokrytých zaschlou krví. Ke kameni ji poutal jakýsi prazvláštní, jasně bílý vlasec energie - kouzlo vedoucí přímo k Ekantě.
"Merriel," zašeptala. Zelená dračice visela přímo nad ní, ale Dafné by po hladké stěně nedokázala vyšplhat. V očích ji štípaly slzy a slyšela, jak Merriel tiše naříká.
"Trápíš sama sebe," řekla Ekanta. "Ubližuješ vám oběma, a proč vlastně? Slib mi, že zůstaneš, a já Merriel hned pustím."
"Odejdeme společně," vzlykla Dafné. "Proto tu jsem."
Ekanta se zasmála. "Jsi tak naivní, dítě. Ale pokud vážně trváš na svém, mám jeden návrh. Zahrajeme si hru."
"Jakou?" Dafné věděla, že je bláhová, ale tu malou jiskřičku naděje uhasit nedokázala.
"Je to úplně prosté. Vždycky jsem měla ráda hádanky. Dám ti tři. Pokud je zodpovíš, bude po tvém a ty i Merriel odejdete. Nebudu vám bránit."
"A pokud je neuhodnu?"

"Pak odejde pouze tvá sestra, a ty tu se mnou zůstaneš. Navždy."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Majkelina Majkelina | 16. září 2014 v 16:14 | Reagovat

Ahojky :)
Rozhodně lepší, než minulá kapitola. Jsem hrozně ráda, že jsem na ni narazila. Jednou si to budu muset přečíst v celku. ;-)
Majkí :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama