Sen o fialovém světě

19. září 2014 v 21:53 | Hunter |  Ostatní příběhy, povídky
I cesta tramvají může být překvapivě inspirující záležitostí (obzvláště když je to jediné místo, kde máte čas a prostor psát). Tak vznikla tahle čistě experimentální... věc - aneb téma týdne "Za hranicí reality" (v tomto případě možná přespříliš daleko). Přeji příjemné čtení :).




Hodiny se zastavily. Ukazují osm třicet, i když už je určitě skoro dvanáct. Ciferník se tváří nadmíru potměšile.
Snaha najít na školní židli aspoň jedno pohodlné místo mě donutila si téměř lehnout. Hlavu mám zvrácenou ke stropu a mysl dokonale prázdnou.
Vyhlédnu z okna. Po šmoulovsky modrém nebi plují mraky. Působí neklidně.
Už dávno se mi ztratilo ze zřetele, co vlastně probíráme. Nebo co je vůbec za hodinu. Otevřeným oknem ke mně doputuje hlt čerstvého vzduchu a já ho požitkářsky vdechnu. Voní odcházejícím létem.
A šmoulovsky modrou oblohou. Jak se té barvě vlastně doopravdy říká?
Náhle se mi mění před očima. Má fialový nádech a je mnohem blíž.
Zavírám oči a odcházím otevřeným oknem. Venku je vážně docela příjemně. Odrazím se od zdi školy, skáču do volného prostoru a letím k nebi.
V mracích je zima - ráno při oblékání mi úvahy o takovém výletu vážně nepřišly na mysl.
Prolétávám mlžnou vrstvou mraků a mířím stále výš, tam, kde se tenká blána teď a tady trhá na kousky. Svět se zbarvil do nachova, jako by zapadal milion sluncí. Ocitám se v jiném světě. V tom jediném pravém.
Do nosu mě udeří vůně soumraku a teplé večeře. Tak to voní doma.
Vracím se na rodný hrad uprostřed skleněných lesů pod fialovou oblohou. V bráně mě vítá bratr. Jeho šest hlav vyfukuje z nozder kouř a zdraví mě hurónským řevem. Ve věži vidím hlavu princezny, ale nemůžu s určitostí říct, jestli je to ta stejná jako minule. Zlatý cop jí táhle hlavu k zemi, a tak si musí jednou rukou neustále podpírat bradu.
Rodiče na hradě nejsou. Bratr mi neříká, kam zmizeli, a já cítím osten lítosti. Ale to už mě vede dovnitř a nedovoluje se ptát.
K večeři se podávají palačinky. Bratr je veselý a jeho Princezna krásná, hodovní sál by jim záviděl lecjaký monarcha. Vysoké svíce tu vyrůstají z podlahy a hoří neurčitým zeleným plamenem, ze stěn si nás prohlíží stovky oči a nad stropem z pavučin je vidět fialové noční nebe.
Princezna bez ustání brebentí. Nerozumím jí ani slovo, ale líbí se mi ji poslouchat. Její jazyk zní jako zpěv.
Dojídáme a talíře samy odcházejí ze síně. Bratr s Princeznou se dávají do tance. Nehraje jim k tomu žádná hudba, stačí, když Princezna mluví. Směju se, protože i když tančí, musí si kvůli zlatým vlasům podpírat hlavu. Tleskám jim.
Vtom šlápne bratr Princezně na nohu. Tanec končí. Hudba utichá. Princezna skáče po jedné noze, hlava jí padá na stranu, a křičí. Bratr se omlouvá a pak si zakrývá uši.
Nestíhám udělat totéž. Princeznin jek mě do sebe vtahuje, a pak mě pozře, aniž by mi dal jedinou možnost se bránit. Nachové nebe mizí, před očima mám strašlivě fádní, nudnou černotu, a Princeznino úpění mi každou chvíli protrhne ušní bubínky. Zní jako siréna.
Siréna!
Letím střemhlav k zemi a málem nestačím zabrzdit před tím správným oknem. Ještě, že ho nikdo nezavřel - pak by bylo mnohem těžší dostat se zpátky.
Takhle mi stačí se jen protáhnout dovnitř a otevřít oči. V uších mi zní výstražný jekot.
"Zkouška sirén. Zkouška sirén. Právě proběhla zkouška sirén," informuje záhy neosobní hlas.
Hodinky mi tvrdí, že do přestávky zbývá pět minut. Ze školní kuchyně voní palačinky. Hodiny na zdi pořád stávkují. Nebe je modré jako obzvlášť pěkně vybarvený šmoula a putují po něm stáda neklidných mraků.
Banální pohled.
Ale stačí přivřít oči, a v pozadí uvidíte prosvítat fialovou. Je to tam, kde se hranice mezi teď a tady trhají, kde se realita láme a provádí neobvyklé kousky. Není těžké tohle místo najít. Stačí si opatřit nudnou hodinu, nepohodlnou židli a lákavě modrou oblohu, zavřít oči a odejít pootevřeným oknem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 leani leani | E-mail | Web | 19. září 2014 v 23:03 | Reagovat

ta poslední věta..tak známý pocit - ale už to skončilo, je to pryč! Do školy teď už jenom dobrovolně - možná je to škoda, protože pak mě nebudou napadat takové věci jako tebe, když se nudíš ve školních lavicích :D ale ne, prý je to z tramvaje, tak ta mě teď čeká taky, tak snad nejsem tak uplně ztracená :))

2 Zbyněk Rybička Zbyněk Rybička | E-mail | Web | 20. září 2014 v 4:15 | Reagovat

Místy to bylo hloupé ale vtipné a jinak jsem si to živě představoval. Znám ty chvíle, kdy se člověku přehrává v hlavě nějaký příběh, který má řadu naprosto nepochopitelných dějových prvků.

"Šel jsem takhle po pláži a najednou vidím v dálce loď, tak se pomalu vznesu a letím k té lodi. Ta se v dálce zvětšuje a když se přiblížím až k ní, zjistím, že je to labuť, která také vzlétne a ve vzduchu se obejmeme." To mě tak nějak napadlo. :-)

V každém případě je to velmi pěkné čtení. Je škoda, že nemáš tolik času. Z takových příběhů by mohla být klidně pěkná knížka.

3 the-hunter the-hunter | Web | 22. září 2014 v 20:30 | Reagovat

[2]: Děkuju :-). Jak jsem psala, je to vyloženě jenom experiment, tak trochu hra se slovy. Neumím si představit, jak by vypadala knížka z takových příběhů...

4 Zbyněk Rybička Zbyněk Rybička | E-mail | Web | 22. září 2014 v 21:02 | Reagovat

Pravděpodobně by se nelíbila pánům profesorům, kteří by se nad ní pohoršovali, ale romanticky založeným lidem by vháněla slzy do očí. Ať je to jak chce, málokdy se někomu podaří zavděčit se oběma skupinám. Které by ses raději zavděčila ty?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama