Bludička

10. listopadu 2014 v 22:06 | Hunter |  Pohádky z cylindru
Po dlouhé době jsem z hlubin počítače vydolovala jednu RitoFeeovskou povídku. Psala jsem ji už na loňské Dušičky (konkrétně na popud tohoto Lišákova článku), ale nakonec nebyl čas ji dopsat a opravit, a tak mi sešla z mysli. Byť jsem i letošní Dušičky o pár dní minula, do prostředí, které momentálně panuje venku, celkem zapadá.
Aneb téměř po roce zase trochu čarodějně...




Cesta na hřbitov byla úzká, plná plevele a kamení. V měsíčním světle nebylo vidět pod nohy a koně co chvíli klopýtli.
Před posledním kopcem museli jezdci sesednout. Byli dva, muž a žena. Její kůň byl obyčejný grošovaný hřebec, zato jeho vypadal jako mechanický - jedno z těch napůl zvířat, napůl strojů, které křižovaly cesty ve Středu. Uprostřed trní působil maličko nepatřičně.
Ostatně ani jeho jezdec, oděný v netradičních černých šatech, sem příliš nezapadal. Své společnici se ve tmě skoro ztrácel.
Hřbitov zel prázdnotou. Všichni, kteří se dnes večer vydali uctít památku svých zemřelých, putovali na nový hřbitov za městem. Tento byl zrušen před více než šedesáti lety a mezi hroby se proháněl jen noční vítr.
Cizinci nechali koně u popraskané hřbitovní zdi. Nedaleká brána byla podle regulí strašidelných příběhů vysoká a řádně zrezivělá. Muž vzal zkusmo za kliku. Zamknuto.
Ustoupil, ale ženu jako by to popíchlo. Chytila kliku a silně s bránou zacloumala. Chvíli to vypadalo, že železo pod nátlakem povolí, nakonec však vydrželo.
"Nech toho, Rito," řekl muž tiše. "Zničíš to. Jdu najít někoho, kdo nám otevře."
Nevysvětlil, jak a koho hodlá na tomhle opuštěném hřbitově hledat. Záhy se však vrátil a v patách mu supěl starý muž. Víc než cokoliv jiného připomínal kostlivce. V ruce držel svítilnu a u pasu mu chřestil objemný svazek klíčů. Rita pochybovala, že je k nim vůbec tolik odpovídajících zámků.
Muž cosi zabručel, vybral ze svazku jeden klíč - ze všeho nejvíc se podobal dlouhému černému drápu - a zasunul ho do zámku. Něco tlumeně klaplo a brána se otevřela.
"Nebuďte tam moc dlouho," varoval je. "Přijdu nad ránem a zas zamknu, do té doby zmizte." Pak se zamračil. "A dejte si pozor na Bludičku."
"Na koho?" nakrčila Lovkyně obočí.
Zvedl ruku a svítilna ozářila Ritinu tvář. Stařec si ji nedůvěřivě prohlížel. Možná k tomu měl důvod - velké jantarové oči a špičaté uši, znaky míšené krve, v tomhle kraji nevídali rádi.
"Na Bludičku," zopakoval. "Bude vzteklá, jestli ji vyrušíte." Pak zmizel ve tmě.
"Tak to bychom měli," konstatoval Fee, aniž by z jeho hlasu bylo možné vyčíst, co si o celé záležitosti myslí. Stiskl zrezivělou kliku a jako první vešel na hřbitov. Počkal, dokud nevešla i Rita, a zvedl ruku. Na dlani mu vykvetlo zlatavé světlo, tlumené, ale dostatečně silné, aby si viděli pod nohy.
Hřbitov nebyl velký, byl však zaplněný do posledního místečka. Většinu hrobů už zarostl plevel a vysoká tráva, některé popraskaly, jiné byly dokonce rozdupané. Muž s klíči se o tohle místo očividně příliš nestaral.
Uzounká pěšinka vedla kolem monumentálních černých hrobek s vyrytými symboly Kruhu. Na jedné byla obzvláště realisticky vyobrazená Letnice, která jako by si Ritu prohlížela.
Pak prošli kolem skromnějších hrobů, jejichž majitelé uctívali nějaká dávno zapomenutá božstva, minuli bílý náhrobek se slovy Králových služebníků, a jeden, který odkazoval na Třináct. Šlo o čistě elfské božstvo, takže nebylo žádným překvapením, že náhrobek patřil k těm nejponičenějším.
Fee přejížděl pohledem z jednoho hrobu na druhý. Vypadal zamyšleně. Nakonec se vydal na opačnou stranu hřbitova, kde zeď téměř zakrývaly smuteční vrby naklánějící se sem ze svahu za hřbitovem.
Rita ho poslušně následovala. Čaroděj vybral místo mezi relativně zachovalými hroby, kde ještě zcela nevládla džungle. Lovkyně se opřela o hřbitovní zeď a sledovala, jak vytahuje z kapsy černý zapalovač a vysokou svíčku. Když ji zapálil, sevřel dlaň a magické světlo zmizelo. Plamínek vrhl na okolní svět groteskní stíny.
Fee sklonil tvář.
Rita si maličko otráveně povzdechla. Tohle bude nadlouho.
Jednou se jí pokusil tenhle rituál vysvětlit. Bylo to v době, kdy ho z principu odmítala poslouchat, takže jí toho v mysli moc neutkvělo. Z toho mála, co slyšela, si však dala dohromady, že se jedná o jakýsi způsob poděkování.
Fee byl čaroděj, a čarodějové ve svém řemesle využívají duchy - třetí materii, která zbyde na světě poté, co tělo zetlí a duše se odebere do náručí bohů. Duch je vlastně jen forma energie, říkával. Poslouchá ty, kdo jsou schopní jí poroučet. Čaroděje.
Ale i když jsou čarodějové banda nafoukanců, jistou úctu k duchům si uchovali. Právě dnes, kdy je hranice mezi hmotným a nehmotným světem nejtenčí, jim děkují za pomoc a věrnou službu.
Rituál mohl být proveden prakticky kdekoliv, ale většina čarodějů přirozeně tíhla ke hřbitovům. Nejlépe k těm opuštěným, kde je nebudou rušit zástupy pozůstalých. Není se čemu divit, že s Feem skončili v téhle divočině.
Rita by to nahlas nepřiznala, ale necítila se tu dobře. Stíny vrhané plamenem svíčky v ní vyvolávaly neobytnou představu, že ve tmě číhá cosi zvráceného, a mrtvolně bledý měsíc tomu příliš nepomáhal.
Minuty míjely. Pomalu se změnily v hodiny. Svíčka hořela a Fee se modlil, zaklínal či co to vlastně dělal. Rita si chvíli pískala, než jí došlo, že je to mnohem horší než ticho. Zmlkla. Sedla si vedle čaroděje, mrzla a snila o teplé posteli a denním světle.
Poprvé ty zvuky uslyšela asi dvě hodiny před svítáním. Nejdřív to bylo jen tiché šustění, ne nepodobné skučení větru mezi hroby, jenže pak se změnilo v kroky. Tiché, ale zcela reálné. Sáhla po noži připevněném na opasku. Stín vrhaný svíčkou se na zlomek vteřiny proměnil v obludnou postavu a natáhl po ní pařáty. Rita se zachvěla a chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že to byl jen přelud.
Dlouho bez pohnutí čekala, ale nic dalšího nezaslechla.
Tedy, chvíli ne. Pak se to ozvalo znovu - jeden krok za druhým, jak někdo bloudil vysokou trávou.
Vstala. Nůž držela možná až moc pevně.
Ale nedostala příležitost ho použít.
Hřbitovem se prohnal silný vítr. Plamen svíčky se rozklepal… A zhasl. Rita chvíli slepě mžourala do tmy, než si její oči přivykly na nedostatek světla. Pak to spatřila. V dálce na druhé straně hřbitova někdo stál.
Polkla. Tohle nevypadalo na pozůstalého.
Neznámý se nehýbal. I když mu Rita nemohla vidět do tváře, věděla, že se dívá na ni. Srdce jí zuřivě bušilo.
Vykročil směrem k ní. Jak se blížil, poznala Rita, že to není on, ale ona. Bledá dívka oblečená v zoufale staromódních šatech, s bezvýraznou, tuctovou tvář a podezíravým výrazem.
Zůstala stát asi tři hroby od Rity a zvědavě si ji prohlížela.
"Kdo jsi?" Měla slabý, dětský hlas. "Co tady děláš?"
"Jsem… Jsem Rita," vykoktala to první, co jí přišlo na jazyk.
"A kdo je on?" ukázala dívka na Feeho.
"Čaroděj."
"On se modlí?"
"Něco takového."
Neznámá si pohrdavě odfrkla. "Sem už se nikdo modlit nechodí. Všichni zapomněli."
"A… co ty? Ty se tu nemodlíš?"
"Já tady žiju," usmála se dívka. "Jsem Bludička. Těší mě."
Bludička? Co říkal ten stařec o Bludičce? Rita kradmo pohlédla na Feeho, ale čaroděj nevnímal okolní svět.
"Žiješ tady?" opakovala nedůvěřivě. "Tady na hřbitově?"
Bludička přikývla, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě.
"Samozřejmě. Kde jinde bych měla žít?"
Lovkyně spolkla uštěpačnou odpověď.
"Jsi tu už dlouho?" zeptala se místo toho.
Bludička zamyšleně nakrčila čelo. "Nevím… Nepamatuju si, kdy jsem zemřela. A vlastně už ani nevím, jaký rok je dnes."
Ale pak, jako by si na něco vzpomněla, vítězoslavně zavýskla. Rita sebou trhla.
"Já hloupá!" vykřikla dívka. "Pojď, zavedu tě ke svému náhrobku. Tam je vyryto datum, kdy jsem zemřela. Můžeš si to přečíst. Pojď se mnou! Rychle, rychle!"
Překonala vzdálenost těch pár hrobů a natáhla se po Ritě. Lovkyní sebou znovu trhla, tentokrát kvůli ledovému šlehnutí, která jí projelo rukou.
"Pro… promiň. To jsem nechtěla…" sklopila mrtvá dívka oči.
Rita zavrtěla hlavou. "To je v pořádku. Kde je ten tvůj náhrobek? Chtěla bych se na něj podívat," zamluvila to. Bludička pookřála a ukázala do tmy.
Samozřejmě, pomyslela si Rita kysele, tohle je typický projev samovolné magie. Děvče bylo ještě zaživa magicky nadané, ale nikdo ho nenaučil své schopnosti ovládat. A když pak zemřela, duch a duše se nerozdělily, ale zůstaly na tomto světě jako… Co? Strašidlo? Přízrak? Je to jen logicky zdůvodnitelná magická porucha, uklidňovala Lovkyně sama sebe. To ovšem neznamenalo, že by se jí to o něco více líbilo.
Bludiččino dětinské nadšení jí však nedovolil nic namítnout. Nechala se odvést mezi hroby.
"Je to jen kousek," ujišťovala ji dívka. " Tady, pod těmi tisy." Ukázala na zarostlý náhrobek. Byl na něm umně vyrytý portrét mladé dívky. Jestliže to měla být dotyčná mrtvá, umělec jí na obrázku dost přidal.
Pod podobiznou stálo jméno napsané místními runami, tak odrolené a zničené, že Rita neměla šanci ho přečíst. Pod ním byla dvě data. N. e. 456-472.
"To je skoro šedesát lety," poznamenala Rita.
"Tak dlouho?" Dívku to očividně překvapilo. "Nikdy by mě nenapadlo, že jsem tu už šedesát let…" Ale teď, když jsi tu ty, už mi to vlastně nevadí. Děkuju, Rito!" Zatleskala nehmotnýma rukama. "Pojď se ještě projít! Nikdo se mnou nemluvil celé roky, chci si povídat. Pojď se projít!"
Rita si připadala poněkud absurdně, když loudavým tempem procházela kolem hrobů a společnost jí dělal duch. Mrtvá dívka na chvíli nezavřela pusu. Rita se dozvěděla všechny podrobnosti jejího ztraceného života, rodinnými poměry počínaje a šedesát let starými drby konče. Bludička se nerozpakovala dokonce ani popisovat vlastní smrt.
"Bylo to uprostřed zimy, šla jsem na procházku do lesa. Bylo tam jezero, takové malé, v létě jsme se v něm koupali. V zimě zamrzlo, ale část vždycky vysekali, takže tam byla docela velká díra. Sedávali na něm ptáci, kachny a tak, a já jsem je chodila krmit," usmála se. "Pamatuju si, jak jsem stála u jezera a házela jim nějaké drobky. Pak se se mnou utrhl břeh. Spadla jsem do vody. Víc si nepamatuju, jenom že to bylo studené a nemohla jsem dýchat. Asi jsem se utopila." Pokrčila rameny. "Pak jsem se probudila tady a zjistila jsem, že jsem mrtvá."
Rita se rozpačitě usmála. V tom, jak správně reagovat na příběh o tragické smrti podávaný zemřelým osobně, neměla přílišnou praxi. Bludička si však jejích rozpaků nevšímala, jako by to byla stejná malichernost jako zítřejší počasí.
Jak tak křižovaly hřbitov, dostaly se až k bráně. Ritu v tu chvíli něco napadlo.
"To jsi z toho hřbitova nikdy neodešla?" zeptala se.
Bludičce možná nevadilo mluvit o vlastní smrti, touhle otázkou však Rita kdovíproč přestřelila. Dívčinou tváří probleskl hněv.
"Nikdy," odpověděla. Kdyby byla živá, jistě by se jí teď třásl hlas.
"Proč?"
"…Nechtělo se mi. Proč bych měla odcházet, když mi tady nic nechybí? To je přece hloupost." Zavrtěla hlavou. Pak se rozhlédla a nadšeně vyjekla. "Víš, jak jsem ti vykládala o hrobce prapratetičky Maud? Je přímo támhle! Pojďme se na ni podívat…" Rita ji nenutila vracet se k předchozímu tématu. I duchové mají koneckonců právo na tajemství.
Jak se blížilo ráno, Bludička se začala doslova ztrácet před očima. Nakonec nebyla ničím víc než mlhavým stínem a Rita se musela hodně soustředit, aby ji na rozjasňujícím se hřbitově nepřehlédla.
Loudavým krokem se vracely k Feemu. Čaroděj měl stále zavřené oči, ale Rita ho podezírala, že už se nemodlí, jen usnul. Otočila se k mrtvé dívce.
"Moc ráda jsem tě poznala, Bludičko." Pokusila se o co nejpřívětivější úsměv, ale duch jí odpověděl jen smutným pozvednutím koutků. Začal zvolna mizet.
Rita už sahala na Feeho rameno, aby ho probudila, když v tom ji zasáhl poryv ledového vzduchu.
"Počkej!"
Zarazila se. Bludička stála těsně za ní. Měla vytřeštěné oči.
"Počkej," opakovala. "Musím ti něco říct."
Rita uhnula před jejíma ledovýma rukama. "Poslouchám."
"Já… nemluvila jsem pravdu. Předtím, když jsem vykládala, jak jsem umřela. Pamatuju si přesně, co se stalo. Neutrhl se se mnou břeh. To on mě tam shodil."
"On?"
"Henry Schulz. Ten, který si tu hraje na hlídače." V dívčině tváři se objevila nefalšovaná nenávist.
"Chceš říct, že to on tě zabil? Proč?"
"Protože se bál," odsekla Bludička. "Říkal, že jsem čarodějnice… Možná měl pravdu. Občas jsem dělala divné věci. Ten rok, kdy jsem zemřela, byla hodně krutá zima. Jeho otec šel jednou večer ven, zlomil si ve sněhu nohu a umrzl. Henry říkal, že jsem ho zabila já." Bludička vzlykla. "Jeho otec byl pořád vzteklý. Neměl mě rád. Henry si myslel, že jsem se mu chtěla pomstít. Ale nechtěla! Já jsem to neudělala, přísahám!"
Dívka zvedla oči k Ritě
"Henry mi nevěřil. Zabil mě, aby ho pomstil. Když jsem se pak probudila, bál se, že bych mohla někomu říct, co se stalo. Podruhé už se mě tak snadno zbavit nemohl, a tak mě aspoň přinutil zůstat tady na hřbitově."
"To proto nemůžeš odejít?"
"Řekl, že má nade mnou absolutní moc a že nesmím opouštět hřbitov. Myslela jsem, že mě chce jenom vystrašit, ale opravdu to nejde. Nemůžu odejít. Dlouho mi taky zakazoval, abych se vůbec ukazovala a s někým mluvila. Až když sem všichni přestali chodit, dovolil mi přestat se skrývat."
Pak se Bludiččin výraz změnil, a ona se téměř zlomyslně usmála. "Ale musí tady být, pořád mě musí hlídat. On mi možná vzal život, ale já si zase vzala jeho. Strávil tu celých šedesát let, aby mi zabránil odejít a říct světu pravdu. Shnil tady zaživa. A teď jsi tady ty a můžeš mě konečně pomstít."
"Pomstít tě? Vždyť jsi právě řekla, že ses mu pomstila."
"Pomstila jsem se mu za svou smrt. Ale ne za to, že mě tady šedesát let držel. Já už tu nechci být, Rito! Chci pryč, jenže on mi v tom brání. Musíš ho zabít."
"Zabít? Ne, Bludičko, je mi líto. Já nejsem vrah."
"Říkala jsi, že ty a ten tvůj čaroděj zabíjíte za peníze. Moje rodina ti určitě může zaplatit. Najmu si tě!"
"Peníze vem čert. Ale…"
Ale nezabíjíme lidi? Pomyslela asi. To přece není pravda. Zabíjíme je úplně stejně jako elfy nebo měniče, když nám za to zaplatí. Ano, jsou to všechno hrozní lidé, ale copak tenhle není? Proč by si nezasloužil odplatu za to, že ublížil někomu mrtvému?
Nahlas však řekla něco jiného.
"Promiň, ale nejde to. Nezabiju ho."
Dívka se zamračila. "Myslela jsem, že mě chápeš! Že mi chceš pomoct!"
"Je mi líto, Bludičko, ale neudělám to," řekla Lovkyně pevně.
Chtěla něco dodat, omluvit se, ale dívka zmizela. Zbylo po ní jen vyčítavé šumění větru.
Probudila Feeho. Čaroděj začal mechanicky uklízet zbytky vosku. Pod očima měl černé kruhy a vypadal, že ze všeho nejvíc potřebuje postel. Rita si povzdechla - i ona byla po probdělé noci unavená.
"S kým jsi to tam mluvila?" otázal se.
"S nikým. S kým bych asi tady mohla mluvit?"
"Kdybych to věděl, neptám se. Slyšel jsem hlasy…"
"To se ti zdálo. Půjdeme už? Chci být co nejdřív pryč…"
Na denním světle ztratil hřbitov pochmurnou atmosféru a proměnil se v ubohou, plevelem zarostlou ruinu. Za branou na ně čekali koně - ten živý se pásl, mechanický stál nehybně a vypadal, jako by spal.
Hlídač stál opřený zády o hřbitovní zeď. Kdyby na ně nezavolal, nejspíš by si ho nevšimli. Vypadal ještě starší než v noci, doslova jako chodící mrtvola.
Přišoural se k nim a chvíli si je podezíravě měřil. "Neměli jste žádný potíže?"
Rita zavrtěla hlavou. "Všechno bylo v pořádku, děkujeme."
Stařec na ni pár vteřin zíral, pak odvrátil a šel zamknout bránu.
Fee nasedl na koně. "Jedeme?"
Rita odvázala otěže. Vtom se zvedl vítr. Šelestil v okolní trávě velice výmluvným způsobem.
Lovkyně si povzdechla. "Že já mám tohle vůbec zapotřebí!"
Pustila otěže a vykročila k hlídači. Cestou vytáhla nůž. Stařec se otočil a chtěl se bránit, ale nebylo mu to nic platné. Než stačil cokoliv udělat, měl nůž pod krkem.
"Mluvila jsem s Bludičkou," zasyčela na něj Rita.
Stařec přidušeně vyjekl.
"Řekla mi všechno. O své smrti, o vás. I o tom, proč nemůže odejít."
"Ona lže!"
"Nemyslím si. Prosila mě, ať vás zabiju." Cítila, jak se Henry zachvěl. "Buďte bez obav, neudělám to. Ale nenechám vás, abyste ji dál trápil. Sbalte si svých pět švestek a vypadněte, nejlépe ještě dnes. Nemusíte se bát, že by vaše tajemství někomu prozradila. Nezbyl už nikdo, na koho by udělalo dojem."
"Vy to nechápete! Ublížila mi!"
"Před šedesáti lety. Za to jste se jí pomstil dostatečně. Teď ji necháte být, rozumíte?" Když stařec neodpovídal, přitlačila na nůž. "Rozumíte?"
Opatrně přikývl. Když ho Rita pustila, odpotácel se, mnul si krk a skřehotavě nadával.
Lovkyně nasedla na koně. "Poslechněte, co jsem vám řekla," doporučila mu. "Přijdu si to zkontrolovat a příště už tak milá nebudu." A vyjela za čarodějem, který čekal u paty kopce.
"Co to mělo znamenat?" zeptal se.
"Potkala jsem ducha," usmála se Rita, "který mě žádal o spravedlnost. Snad jsem mu aspoň trochu pomohla." V tu chvíli měla pocit, že cítí závan větru - takového, který nerozfoukává listí a nenosí bouřku, který cítíte jen šestým smyslem.
Snad jsem ti pomohla, Bludičko…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 redfox redfox | E-mail | Web | 7. listopadu 2014 v 19:46 | Reagovat

Pěkná povídka. Navíc lišky čekaly, že to dopadne úplně jinak. Palec nahoru za čtivý a hezký příběh :-)

2 sarush ef sarush ef | Web | 9. listopadu 2014 v 19:52 | Reagovat

To je perfektní, ten nápad se mi hrozně líbí.

3 Uncle-picker Uncle-picker | 13. listopadu 2014 v 10:32 | Reagovat

"Je to jen logicky zdůvodnitelná magická porucha" - haha, to je dobrý, to budu používat. K povídce: Jen jestli Bludička nekecala, po šedesáti letech na hřbitově se magické poruše lecos poplete. Ale Rita z toho vyklouzla celkem mazaně, všechna čest.

4 Ilía Ilía | E-mail | Web | 1. prosince 2014 v 21:21 | Reagovat

Musím říct, že jsem čekala trochu jiný konec. Ale to nic nemění na tom, že se to skvěle četlo. Ten nápad se mi moc líbí...  a z toho začátku mi běhal mráz po zádech, i když od Dušiček už uběhl nějaký ten pátek.
A souhlasím s milým pánem/paní nade mnou. Spojení 'logicky zdůvodnitelná magická porucha' se od této chvíle stává součástí mého slovníku :DDDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama