Mám pod postelí bubáka! 1/2

5. ledna 2015 v 20:11 | Hunter |  Ostatní příběhy, povídky
Opět povídkově, tentokrát ze zaprášených archivních složek - čili jde o text starý ani ne půl roku *. Účastnil se literárního klání serveru Horor Web, kde skončil na pěkném desáté místě (přestože se mi povedlo víceméně vyignorovat hlavní téma soutěže). Přeju příjemné čtení :)...

Vlastně ještě něco! Nestihla jsem tomu věnovat samostatný článek, tak to vpašuju sem. Přeju všem čtenářům - stálým i náhodným kolemjdoucím - pěkný nový rok, hodně štěstí, inspirace a kvalitního čtiva. A těm píšícím či jinak tvořícím i vstřícké a rozumné múzy, které vás ve chvílích nejvyšší nouze nenechají na holičkách :).

Hunter

(* Respektive jeho první polovinu. Blog se mě snaží přesvědčit, že delší články není schopen schroustat.)




Dole po ulici projížděla tramvaj a pod postelí někdo vázal oprátku.
Tom měl peřinu přitaženou až k bradě. Ani nedutal.
Na ulici svítily lampy. Vrhaly do pokoje obdélníky měkkého žlutého světla, ale v koutech zůstávala černočerná tma.
Tome…
Věděl, že když bude volat o pomoc, ten pod postelí ho uslyší. Vyleze.
Dveře na chodbu byly pevně zavřené. Máma s tátou spali hned vedle, ale i kdyby hlasitě křičel, možná je to hned neprobudí. Pod peřinou bylo hnusné, vlhké horko, jenže nemohl vystrčit ani malíček.
Motání provazu přestalo. Ozvaly se hlasité kroky, jako by ten pod postelí pochodoval. Pak začal rytmicky ťukat do pelesti.
Tom schoval hlavu pod peřinu, Věděl, co přijde.
Ten dole se rozplakal.
To všechno oni, šeptal. Oni za to můžou. Pojď se mnou. Musím tě odvést, než ti udělají to samé.
Na postel dopadlo něco těžkého. Omotalo mu to nohu. Provaz!
Tom zaječel.
V té chvíli se otevřely dveře.
***
Chlapec se s pláčem natahoval k otci. Třásl se jako v horečce.
"Co se děje, Tome? No tak, neboj. Už jsem u tebe." Otec ho chtěl obejmout, ale pak se znechuceně odtáhl. "Tome! Na takové nehody už jsi trochu velký."
Vyprostil se z dětského sevření a rozsvítil stropní světlo. V tu chvíli se objevila i matka, a první, čeho si všimla, byla mokrá skvrna na prostěradle. Zamračila se.
"Tomáši. Říkala jsem ti, že si máš před spaním dojít na záchod. Jsi v první třídě, to chceš být navždycky počuránek?"
Chlapec seděl na krajíčku postele a klopil oči, jako by se bál se na rodiče podívat. Křečovitě držel okraj peřiny.
"Vylez," řekla matka ostře. "Honem, nemáme na to celou noc." Když však chtěla Toma chytit za ruku a násilím ho z postele vystrčit, vytrhl se jí.
"On tu zase byl!" vykřikl. "Pod postelí. Měl provaz!"
Matka neřekla nic, jen ho hrubě vytáhla a odstrčila do kouta. "Vezmi si čisté pyžamo," přikázala, zatímco sundávala mokré prostěradlo.
Otec si Toma ustaraně prohlížel. Když si však všiml, že se na něj syn dívá, schoval smutnou tvář za úsměvem.
"Neslyšel jsi maminku?" řekl skoro vlídně. "Běž se převléknout. Jestli chceš, můžeme se pak spolu pomodlit."
"Ale on tam vážně byl," vedl si chlapec dál svou. "Chtěl, abych šel za ním."
"Nepovídej nesmysly, Tome. Jenom se ti něco zdálo."
***
"Mami, mám pod postelí bubáka," trval na svém Tomáš, zatímco ukusoval rohlík s máslem a zapíjel ho hrnkem bylinkového čaje. On ani Jan neměli bylinkový čaj rádi a Marie to věděla, ale považovala ho za zdravý. Jiný prakticky nevařila.
"Jez a nevymýšlej si. Přijdeš pozdě do školy."
"Ale on tam vážně je! Bubák. S provazem."
Vzhlédla od přípravy svačiny. "Myslím to vážně, Tomáši. Ještě nemáš vyčištěné zuby. Takhle tě do školy nepovezu."
"Ale mami…" Než však stihla matka odpovědět, přibyl do kuchyně další potenciální posluchač.
"Tati, tati! Řekni mámě, že mám pravdu! Mám pod postelí strašidlo, vážně. S provazem." Otec se pousmál.
"Samozřejmě," odvětil naoko vážně. "A když budeš zlobit, vyleze a sežere tě."
"Nestraš ho," zamračila se matka. "Nebudeš ty to, kdo k němu bude muset v noci vstávat."
Pozdě. Tom hleděl na otce s vykulenýma očima.
"Vážně?" zeptal se tiše.
"Tak vidíš?!" obrátila se Marie k Janovi. "A ty toho nech, Tomáši, žádného bubáka v pokoji nemáš. Ale ještě chvilku tady seď a já tě do školy vážně nepovezu."
Sebrala synovi talíř a nehledě na jeho protesty ho zahnala do koupelny. "A nezapomeň si vzít ten červený sešit," upozorňovala ho ještě. "Dneska po škole máš náboženství!"
Když Tom zmizel, vrátila se k přípravě svačiny. Manžela si nevšímala.
"Nemyslíš, že je toho na něj trochu moc?" zeptal se Jan, zatímco si naléval čaj. "Je mu teprve šest, nerad bych ho přetěžoval."
"O tomhle už jsme mluvili," odvětila Marie nedůtklivě. "Chci, aby chodil. Víš dobře, že my nemáme čas mu tyhle základy dát."
"Já vím," pokrčil Jan rezignovaně rameny. Když seděl na židli s krkem nataženým dopředu jako želva, kulatými zády a nahrbenými rameny, vypadal tak křehce, jako by se měl každou chvíli rozsypat. Marii na okamžik zaplavila dávno potlačená něha. Ovšem jen na okamžik - dokud nepromluvil.
"Jenom si myslím, že to není až tak nutné. V jeho věku. Měl by si odpoledne hrát venku, ne sedět na náboženství. Chodí tam mnohem starší děti, nebaví ho to."
Neodpověděla. Neobtěžovala se ani pokrčit rameny.
"Posloucháš mě vůbec?!" zamračil se Jan.
"Samozřejmě. Ale pro mě je tohle uzavřená záležitost."
"To přece…"
"Uzavřená záležitost, Jane."
Zmlkl. Marie uložila svačinu do krabičky a začala mýt nádobí.
"Je přetažený," byl to nakonec Jan, kdo přerušil ticho. "Všechno to noční buzení a ty sny… Je toho na něj moc. Obzvlášť teď. Musí nějak podvědomě cítit, že…"
"S tím to nesouvisí," uťala ho Marie. "Souvisí to s tím, že ho necháváš sledovat zprávy. Samozřejmě, že se pak bojí. Navíc bychom měli konečně něco udělat s tím počuráváním. Je moc velký na to, abych mu každou noc musela převlékat postel."
"To nemá nic společného se zprávami," zavrtěl hlavou Jan. "Copak to nevidíš? Ten provaz, to, že k němu někdo mluví. Víš, co to znamená. Už to takhle dál nejde. Musíme mu to říct…"
"Ne."
"Proč ne?" Jan odložil šálek a přistoupil k ní. Pokusil se ji obejmout, ale odstrčila ho. "Proč ne?" zopakoval. "Je to už moc dlouho, Marie. Nemůžeš to v sobě dusit napořád. A Tom si zaslouží vědět pravdu."
Neodpověděla. Vytrhla se mu a téměř vyběhla z místnosti. Jen na prahu se k němu otočila, ve tváři bílá jako stěna.
"Pozítří je Halloween. Výročí. Jdeme na hřbitov," řekla tiše. "Nezapomeň koupit květiny."
Nechala zaraženého Jana v kuchyni samotného.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Haru Haru | Web | 8. ledna 2015 v 12:09 | Reagovat

Ahojky, vracím se k blogu,tak bych tě ráda na něj pozvala O:)

2 Ilía Ilía | E-mail | Web | 21. ledna 2015 v 9:57 | Reagovat

Co mu musí říct? Kruci, já jsem zvědavá. Co kdybys co nejdřív přidala tu druhou část, hmm? :D
A jinak ti taky přeji všechno nejlepší do nového roku... trochu opožděně. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama