Mám pod postelí bubáka! 2/2

24. ledna 2015 v 14:36 | Hunter |  Ostatní příběhy, povídky
Druhá část "jakože-hororové" povídky; tu první najdete zde. Přeju příjemné čtení...


Zpovědnice byla černá jako její nejtemnější myšlenky. Marie sepjala ruce a odříkala tichou modlitbu.
"Dnes ráno… Mluvila jsem s Janem… Odpusťte, s manželem… Náš syn má poslední dobu zlé sny. Manžel si s ním chce promluvit o… Tomovi. Ale já… Já…"
"Ano, paní Krásná? Pokračujte," vyzval ji kněz laskavě.
"Já nemůžu." Kousla se do ruky, aby se nerozplakala nahlas. "Prostě nemůžu. Když o tom mluvím, všechno se mi vrací…" Zlomil se jí hlas. Myslela, že ji kněz pobídne, aby dál mluvila, ale on jen trpělivě čekal.
"Je správné, že jsme mu o tom neřekli," přesvědčovala sama sebe. "Je moc malý, aby to pochopil. A není… Není správné o tom mluvit, že? To, co Tom udělal… Byl to hřích. Je to tak? Já a Jan se za něj musíme modlit, ale nemůžeme tím zatěžovat i Tomáše…"
"Správně, paní Krásná. Není třeba zatěžovat mysl dítěte tak strašlivou tragédií." Farářův hlas byl příjemně konejšivý. "Neplačte. Pomodlete se dnes večer pětkrát Otčenáš a všechno bude v pořádku."
***
Vpředvečer Halloweenu, kdy výlohy obchodů a už i některá okna zdobily kýčovité vyřezávané dýně, se Marie vrátila domů až dlouho po setmění. Tomáš už spal. Jan podřimoval před ztlumenou televizí. Nechala ho být, jen mu vzala z klína špinavý talíř a odnesla ho do myčky.
Když se chystala zmizet v ložnici, Jan se probudil.
"To už jsi zpátky?" zeptal se zmateně.
"Je skoro jedenáct," namítla. Protentokrát to neznělo kousavě.
Jan se zvedl. "Počkej, půjdu si už taky lehnout." Buď byla příliš unavená, nebo v ní ještě zbylo něco z toho podivného pohnutí. Počkala. Objal ji kolem pasu.
"Byla jsem u zpovědi," šeptla. "Kvůli… Kvůli zítřku." Jan mlčel. "Taky jsem koupila svíčky." Stále žádná odpověď. Cítila, jak jeho ruka ztěžkla, zmrtvěla. "Jane? Obstaral jsi ty květiny?"
"Zapomněl jsem na to, promiň," zamumlal. "Koupím je zítra, než půjdeme."
"Cože?!" vyletěla. "Jak to myslíš, žes na to zapomněl? Vždyť jsem ti to tolikrát připomínala!" Otočila se k němu. "Můžu se na tebe ještě vůbec v něčem spolehnout?"
Jan se ani neobtěžoval omluvit, jen bezmocně sklonil hlavu. To ji rozzuřilo ještě víc. Jenže než se její litanie mohla změnit na opravdovou hádku, přerušil ji křik.
"Mámííí!"
***
Jan vyrazil jako první. Mariiny kroky vlastně ani neslyšel. Tom zase plakal. Tentokrát byl k neutišení, dokolečka povídal něco o bubákovi, který chce, aby za ním šel. Jan jako schopný otec zvládl i výměnu prostěradla.
Když se vrátil, Marie ještě nespala.
"Takhle to dál nejde," začal, aniž by zjišťoval, jestli ho poslouchá. Lehl si. "Marie… Vím, že je to pro tebe těžké, ale už nemůžu dál lhát. Musíme si o tom s Tomem promluvit. Zítra, než půjdeme na hřbitov."
Žádná odpověď.
"Marie? Můžeš být tak hodná a mluvit se mnou?"
"Ne," zamumlala do polštáře.
"Co ne? Chci si jenom promluvit…"
"Nemůžeme o tom mluvit s Tomášem."
Jan se zarazil.
"Zbláznila ses, Marie? Neuvědomuješ si, čemu ho vystavujeme?" Už to nedokázal snést. Chytil manželku za rameno a prudce s ní zatřásl. "Poslouchej, co mi říkal. Tvrdí, že má pod postelí strašidlo s provazem. S provazem! A že ho do toho provazu chce chytit a odtáhnout. Oběsit."
Marie na něj zděšeně hleděla. Třásla se.
"Musíme to začít řešit. My, jestli není moc pozdě, nebo nějaký dětský psycholog. Nemůžeme dál…"
"Ne. Nenuť mě k tomu. Prosím."
"Neuvědomuješ si, že právě kvůli tomuhle se Tomáš oběsil? Protože jsme nebyli schopní s ním mluvit? Nemůžeme tu stejnou chybu udělat znova."
"Ne, Jane," zavrtěla hlavou. "To, co udělal Tom, byl hřích. Musíme se za něj modlit, ale nemůžeme tím zatěžovat i Tomáše. Nic z toho se nesmí dozvědět."
"Poslouchala jsi mě vůbec?" zeptal se zoufale. "Posloucháš vůbec někdy?"
Ale než se zmohl na další slova, smutně se usmála.
"Ne, Jane. Nic mu neřekneme, rozumíš? Budeme se za něj modlit, ale nemáme právo zatěžovat jeho duši něčím takovým." Pak se otočila na druhý bok a na jeho další slova nereagovala. Slyšel, jak mumlá Otčenáš.
***
Halloween byl toho roku mimořádně sychravý. Pršelo, a k večeru dokonce padla mlha. Hřbitov byl prázdný.
Tom byl od rána neklidný, šil sebou a neustále si na něco stěžoval. Marie s Janem se už v autě stihli dvakrát pohádat, a když dorazili na místo, panovalo mezi nimi mrazivé ticho.
Hřbitovní brána při otevírání vrzala.
"Já tam nechci," zakňoural Tom. "Mám strach."
"Neboj," chytil ho Jan za ruku. "Půjdeme spolu. Nic strašidelného tam není."
Marie byla několik kroků před nimi a on i v tom šeru viděl, jak má strnulá ramena a neustále naklání hlavu na stranu. Dělala to vždycky, když byla nervózní.
Hrob byl až na konci hřbitova, střežený starou břízou. Byl čistý, úzkostlivě udržovaný. Marie zapálila na náhrobku svíčku a plamen ozářil zlacený nápis.
Tomáš Krásný, 1986-2003.
Zvedl se vítr. Stromy podobné černým postavám se houpaly, jako by se měly každou chvíli zřítit.
"Mami, já se bojím…"
"Čeho, prosím tě? Obleč si tu čepici, je zima."
"Někdo tady mluví…"
"Nepovídej nesmysly," odvrátila se od něj strnule. Jan pochopil, a za žádnou cenu by se nepokoušel dál s ní mluvit. Ale Tom matčinu náladu neodhadl. Zatahal ji za rukáv.
"Ale já se bojím. On je tady…"
Uhodila ho tak rychle, že to Jan sotva postřehl. Tom na ni chvíli překvapeně zíral. Pak se dal do pláče.
"Zmlkni!" okřikla ho Marie. "Ovládej se, Tomáši. Hřbitov je posvátné místo, tady se takhle nesmíš chovat."
"Ale on tady je," breptal chlapec. "Bubák."
Marie se na něj ani nepodívala - jako by nemohla odtrhnout oči od hrobu. "Mlč. A jestli to nedokážeš pochopit, vrať se k autu a počkej na nás tam."
"Ale…"
"Rozuměl jsi?!"
"Marie, to přece…" pokusil se do sporu vložit Jan.
"Myslela jsem, že aspoň ty víš, co se sluší na hřbitově," skočila mu do řeči. "A ty běž, Tomáši!"
Chlapec se otočil a s kňouráním zmizel ve tmě.
"Tohle jsi přehnala, Marie." Jan nebyl schopen slova. "Je mu šest. Chápu, že je to pro tebe těžké, ale chovej se trochu rozumně. Tohle je šílenství."
"Šílenství je, že náš syn je nevychovaný. A že ty k tomu vůbec nic neřekneš."
"A co bych k tomu asi tak měl říct? Víš co, tohle je vážně nad moje síly. Počkám s ním u auta. Promluvíme si, až se uklidníš."
***
Nerada opouštěla Tomův hrob. Vždycky měla hloupý strach, že ho vidí naposledy, že už se sem nikdy nevrátí.
Vítr se utišil a její kroky zněly v tom tichu nepříjemně hlučně. Zavřela za sebou skřípající hřbitovní bránu. V duchu už se připravovala na hádku s Janem.
Jenže když přišla k autu, manžel se tvářil zoufale.
"Nenašel jsem ho," hlesl.
"Moc vtipné. Nechovej se jako malý, Jane."
"Já si nedělám legraci." Třásl se mu hlas. "Tom tady není."
"Urazil se a myslí si, že se nám může schovávat. Sedni si to auta. Nastartuju a uvidíme, jak dlouho to vydrží."
Jan se nepohnul ani o krok. Marie odemkla, než však stihla otevřít dveře, ozval se zoufalý křik.
"Tome!" Jan sebou trhl. "Tomáši!"
A znovu. Hlas zcela určitě patřil dítěti.
Teď zpanikařila i Marie. "Tomáši!"
"Mámí!"
Pláč. Ale ne Tomášův. Tenhle hlas by poznala kdekoliv.
"Tome!" Rozrazila bránu na hřbitov. Je tady. Volá ji. Musí ho najít!
Rozběhla se mezi hroby. Křik se ozýval ze samého konce hřbitova, od staré břízy. Křik a ještě něco - jako by tam kdosi zápasil.
"Tome!"
A pak je uviděla, dítě a mladého muže, který ho kamsi vlekl. Tomáš se zuřivě bránil, ale jeho bratr tomu nevěnoval nejmenší pozornost.
"To všechno oni," vysvětloval mu. "Oni za to můžou. Chci ti pomoct. Nesmíš u nich zůstat."
Věděla, že by měla něco udělat. Že musí něco udělat! Ale hrůza ji dokonale ochromila. Nemohla se ani pohnout, ani křičet, jen sledovat ten příšerný výjev.
"No tak, Tomáši. Nebraň se. Je to pro tvoje dobro!"
Přes břízu byl přehozený provaz. Oprátka. Tomáš sebou zoufale mrskal. Křičel něco o bubákovi.
Marii se podlomila kolena. Chtěla volat Jana, ale zmohla se jen na šepot. Nemělo to smysl. Nenajde ji včas. Bezmocně sledovala, jak Tom přehazuje Tomášovi přes krk oprátku. Malá postavička se zhoupla do prázdna.
Marie však nemohla odtrhnout oči od něčeho jiného. Tom - její Tom, její milovaný syn - ji sledoval chladným, odsuzujícím pohledem.

"Neboj, Tomáši," řekl spíš jí než mrtvému bratrovi. "Je po všem. Už jsi v bezpečí."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vicky Vicky | Web | 24. ledna 2015 v 14:48 | Reagovat

super :) pekný blog :)

2 Ilía Ilía | E-mail | Web | 30. ledna 2015 v 22:39 | Reagovat

Proč já musím tyhle povídky najít vžycky tak pozdě, když je už tma?! Běhá mi z toho mráz po zádech. Páni, takový tíživý pocit jsem nezažila už dlouho. A je to ještě znepokojivější, když se to odehrává ve věřící rodině. Běhá mi mráz po zádech už jen z toho, že pojmenovali svého syna stejně jako svého mrtvého syna.
Je to moc hezky napsané. Já nikdy nedokázala tak úplně vystihnout tu mrazivou atmosféru. Vážně se ti to povedlo. Zvlášť se mi líbí věta "Malá postavička se zhoupla do prázdna." Asi je to trochu morbidní, ale vážně je to tak dobře formulované... :-)

3 Majkelina Majkelina | Web | 9. února 2015 v 18:25 | Reagovat

Ahojky :)

Pokračuje to ještě lépe, než to začalo. Škoda, že jsem se k tomu dostala až teď. Jinak, vzhledem k jdenomu hodně zajímavé mu komentář i, který jsi napsala před dávnou dobou u Am na blogu, si myslím, že by tě tohle mohlo zajímat:

4 Majkelina Majkelina | 9. února 2015 v 18:27 | Reagovat
5 uncle-picker uncle-picker | 10. března 2015 v 21:20 | Reagovat

Bravurní. Čím dál tím lepší. - Ale abych přece jen trochu zašťoural: Jsou tam skvěle vystavěné vztahy, vlastně jen naznačené, a přesto zřetelné. Marie u zpovědi, to je delikátní, jemné. Ale jako by mi tam něco scházelo, překáželo: Tom není zločinec, je to nešťastník. Přesto hrubě zabije svého bratra. Proč? Proč překročil tu hranici, kdy se z nešťastníka stává vrahem bez lítosti? Do té doby je vykreslován jako oběť, a pak se stane viníkem; to nějak popírá všechno, co o něm bylo v předchozím textu naznačeno. - Chápu ovšem, že sychravý helouvínský příběh musí být hodně hustý, takže už :-x

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama