Jak jsem psala vědecký text

15. března 2015 v 17:50 | Hunter |  Úvahy o nesmrtelnosti chrousta
Z principu odmítám zjišťovat, před jak dlouhou dobou byl na tomhle blogu publikován poslední článek. Tímto každopádně oficiálně vstávám z mrtvých - a snad i podávám vysvětlení, kde jsem se celou tu dobu toulala... :)



Naše škola sama sebe ráda označuje za elitní výběrové gymnázium. V některých situacích bych tomu i věřila, jindy nevím, jestli se mám takovému výroku smát nebo nad ním zoufale štkát; co z toho ovšem pro mě jakožto nebohého studenta plyne, je povinná účast v soutěži SOČ - tedy středoškolské odborné činnosti.
Takzvaná "sočka" je taková malá vědecká práce. Skutečně malá, jelikož autory jsou většinu sedmnáctiletí puberťáci - nelze čekat žádné zázraky a texty aspirující na Nobelovku. Ovšem to slovo odborná tu stejně pořád zůstává.
A v něm taky dlí jádro mého problému. Když jsem s psaním začala, měla jsem úžasně naivní představu, že sočka nebude žádný problém. Umím přece psát, zvládnu dát dohromady povídku o třiceti stranách, nějaký jakožeodborný text mě nemůže porazit.
A tak jsem slavnostně zasedla k počítači. Měla jsem vybrané téma, deadline na odevzdání první kapitoly nepříjemně klepal na dveře (což je ovšem zaručený způsob, jak mou maličkost donutit něco napsat) - a vzápětí jsem zjistila, jak krutě jsem se zmýlila.
No, neporazilo mě to. Ale bylo to těsné. Syndrom blikajícího kurzoru jsem do té chvíle považovala za problém, který se týká jen jiných lidí, a tak jsem byla po prvních pěti minutách zírání na prázdný monitor velmi nemile překvapená.
Vědomí, že nemám k dispozici žádnou postavu, kterou bych za sebe mohla nechat mluvit, že se po mě najednou nechce nic vymýšlet, ale mám se naopak striktně držet skutečnosti; to všechno bylo takřka paralyzující. Člověk si často uvědomí, co měl, až když to ztratí. Musím říct, že v tu chvíli mi začala opravdu zoufale chybět přímá řeč. Vzít pár extrovertních postav, těch dvacet stran - minimální rozsah práce - by prožvanily bez větší námahy. Nacpat to informacemi, které musí člověk nejdřív někde najít, pak je přeformulovat, zasadit do kontextu a ještě opatřit vlastním názorem, byla věc podstatně složitější.


Další nepříjemné překvapení nastalo při zjištění, že on by ten text měl být taky ozdrojovaný. Tím započalo mé hluboké bádání, jak se u všech tváří Mnohotvářného boha správně zapisují citace (nad touto zapeklitou hádankou si nevím rady dodnes), jak je to s používáním internetových zdrojů a jak převzít informace z Wikipedie takovým způsobem, abych ji v použitých materiálech nemusela uvádět. Lidi to prý nemají rádi. Obzvláště to nemá rád můj drahý konzultant.
Teď, po devíti měsících datlování, je můj slavný text konečně hotový, odevzdaný a řádně zkritizovaný odbornou komisí. Těch pět kapitol je postavených na hektolitrech kofeinu, úděsném spánkovém deficitu a hlubokém přesvědčení, že jestli ještě někdy uslyším o japonské okupaci Koreje a Mandžuska, definitivně zešílím (z tohoto důvodu se opravdu nesmírně těším na dějepis v příštím školním roce). Nemalou část tvoří i zjištění, kolik krásných vycpávkových frází člověk může použít, když chce něco okecat celým odstavcem nebo se elegantně vyhnout tématu, které tak docela nechápe a přesto by o něm měl zasvěceně psát. A konečně že "vědecký" text opravdu, ale opravdu nevypadá jako próza, a dovést ho do čitelné podoby dá mnohem více práce.

A co vy a zákeřnosti odborného stylu? Pokud jste ze skupiny praktikujících středoškoláků, psali už jste někdy něco podobného? Máte zkušenosti třeba i se SOČkami? A co vy starší, osoby vysokou školu studující či vystudované - máte stran psaní vědecké práce nějaké vzpomínky, připomínky či zatracující kletby :)? Nebo jsem vážně jediná, kdo má při pátrání po roce vydání a ISBN chuť rvát si vlasy?

Hunter
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ilía Ilía | E-mail | Web | 17. března 2015 v 9:49 | Reagovat

Chudáku. U nás tady toto tedy nemáme, i když jsme vlastně taky docela dobrá škola (když nad tím tak přemýšlím :D) Nevím, jak bych to zvládla. Odborný text mě vážně netankuje, asi bych se musela jít zahrabat... a nejspíš bych to ani nedopsala s naším jediným počítačem pro celou domácnost. V každém případě ti gratuluji k odevzdání :)

2 Majkelina Majkelina | Web | 19. března 2015 v 20:25 | Reagovat

Ahojky :)
Jednou nám učitelka dala takový báječný odkaz na stránku, kam nadatluješ jméno autora či knihy a ona ti z databáze vyjede všechny ostatní podrobnosti (včetně ISBN a datumu vydání - "hurá!"). Citacím se většinou snažím vyhnout a zbytek vypisuji na konec do zdroje. Co se tetičky Wikipedie týče, nechápu, co na ní profesorům vadí. Samozřejmě je to neověřený zdroj, ale člověk si nemůže ověřovat všechno. A, světe div se, my si ty informace vážně nemůžeme vycucat z prstu! No nic. K jakému řešení si nakonec došla. Já většinou uvádím zdroje, které jako své zdroje napsala Wikina. ;)
Majkí :)

3 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 20. března 2015 v 22:33 | Reagovat

Já mám něco velmi podobného za sebou. I když v mnohem menším rozsahu než ty. Nejlepší na tom bylo, že jsme to museli psát aby zadávající věděla, že umíme citovat. Tato kratochvíle každého studenta je natolik zábavná až si nad ní rve hrůzou vlasy. Nakonec jsem narazila na jednu ,bohy seslanou, webovou stránku (dumy.cz- myslím, když tak ještě upřesním), která obsahuje velmi šikovné machinace, kde zadáš pouze hlavní údaje a citace se ti vygeneruje sama.
Myslím, že toto byla sice první, ale ještě ne poslední práce v tvém (i mém) životě a tak bych ti ji doporučovala do příštího psaní ozkoušet :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama