Nápoj bohů

16. února 2016 v 17:47 | Hunter |  Ostatní příběhy, povídky
Krátký štěk, aneb Já jsem ten blog vážně ještě úplně neopustila!



Konečně!
Zhluboka se nadechla a na tváři jí vykvetl široký úsměv. Dokonce i vzduch voněl tady v horách jinak…
Vrcholky Himalájí se kolem ní tyčily s nepopiratelnou autoritou miliony let starých gigantů. Zalykala se nadšením - konečně se dostala až sem, do země všem horalům a po osvícení toužícím duším zaslíbené. Nechala daleko za sebou každodenní rutinu, nezdravé vysedávání v kanceláři, ovzduší plné zplodin a společnost nabitou zhoubnou negativní energií…
Buď sbohem, prohnilý západní světe. Vítej, osvícený a neposkvrněný Východe.
Teď bude hledat vesmírné moudro v uličkách a klášterech Káthmándú, rozjímat ve stínu himalájských velikánů, meditovat pod…
Křach!
Její oduševnělý stav přerušilo zapraskání. Podívala se pod nohy, jen aby zjistila, že rozšlápla odhozenou plechovku důvěrně známé červené barvy.
Dobrý bože, tohle je vážně mor, pomyslela si znechuceně. Zatracený roztahovačný Západ! Ale co se dá dělat, ona sama tu prohnilou kapitalistickou mašinerii stejně nezastaví.
Kde že to skončila? Aha, ano, u osvícení.

***

USA, 19. století.
Přesněji řečeno Georgie.
A abychom byli zcela konkrétní - právě se píše rok 1886.
Za kuchyňským stolem seděl manželský pár - světlovlasá žena a muž s impozantním (a impozantně zacuchaným) vousem.
"A teď? Co říkáš na tohle?" podstrkoval jí on sklenici čehosi tmavého. Hlas se mu třásl chabě potlačovaným nadšením. "Pracoval jsem na tom celou noc. Tohle už by snad mohlo vyjít, ne…?"
Žena si obsah sklenice váhavě prohlédla. Nebylo to poprvé, co ji John zneužíval coby pokusného králíka. Občas si říkala, že ji ta jeho posedlost jednou přivede do hrobu.
Ale tak jako vždycky neměla to srdce ho odmítnout.
Napila se - dost na to, aby svého chotě neurazila, ale zase ne tolik, aby riskovala vážnější otravu - a nedůvěřivě poválela tekutinu v ústech.
"Co na to říkáš?" Johnovi svítily oči nadšením. "No tak honem, Cliff."
"Zlato…" Polkla a usmála se. "Myslím, že jsi na to právě kápnul. Tohle bude zaručený úspěch."

***

Ztěžka oddychoval a očima propaloval konec schodiště. Kéž by se aspoň trochu přiblížilo. Aspoň trošilinku!
Jenže navzdory jeho pevného přesvědčení, že až vyroste, bude akčním hrdinou (nebo rytířem Jedi, ještě pořád se definitivně nerozhodl) a rozhodně bude umět létat, kýžené nadpřirozené schopnosti se zatím nedostavily. Bohužel.
S funěním zdolal dalších pár schodů. Oplácanou rukou se přidržel zábradlí a utřel si pot z čela. Měl strašnou žízeň. Shodil z ramene tašku a vytáhl plastovou láhev. Sladká bublinková tekutina mu trochu zvedla sebevědomí. Těch schodů koneckonců není zas tolik…
Trochu se zastyděl, když si vzpomněl, co mu říkala máma. A ta paní doktorka, ke které ho vzala.
14/165/79.
To první byl věk, druhé výška, poslední váha.
"Jestli to bude takhle pokračovat," rozčilovala se tehdy zdravotnice, "váš syn bude brzo vážit tolik co novorozené slůně!"
Ano, zastyděl se. Neměl by si kupovat sladké pití, to mu přece máma říkala.
Jenže všichni to dělali. A navíc to bylo tak dobré…

***

"Sheereen, khahesh!" zatahalo ho za rukáv ušmudlané černovlasé děcko - ten den už v pořadí nejméně páté. Rozčileně se mu vytrhl a pokračoval v cestě. Nehodlal věnovat pozornost čemukoliv, co mu hlavou nedosahovalo alespoň po lokty.
Nadhodil si zbraň na rameni a vytáhl z kapsy napůl smáčknutou plechovku. Ještě trochu v ní zbylo… Chvíli si s jistým dojetím prohlížel kurzívou vyvedený nápis. Byl v latince - tenhle malý poklad (spolu s pěti bednami jeho bratříčků) přicestoval z domova sotva před pár dny. Pro jednou žádné mouřenínské klikyháky ani rozsypaný čaj.
Obrátil plechovku v prstech. Připomínala mu domov. Ve chvílích jako tahle začínat pochybovat, proč se vlastně rozhodl vydat sem, na tenhle zaprášený, horký a nevlídný konec světa, do pustiny afghánských hor. Myslel si, že bude sloužit vlasti; místo toho po většinu času rozdává dětem limonádu.
Křik, který se strhl za jeho zády, nejdřív přisuzoval další partě výrostků, která ho přišla otravovat s tím svým věčným "sheereen, sheereen!" Příliš pozdě zaslechl střelbu. Následný výbuch už neslyšel vůbec.
Napůl smáčknutá plechovka dopadla do prachu cesty, jen kousek od utržené ruky. Její červená barva se bůhvíproč podobala krvi.

***

"…dlouhodobé užívání aspartamu vede zcela prokazatelně k častým bolestem hlavy a migrénám, stejně jako k výraznému nárůstu váhy. Je zde rovněž zvýšené riziko výskytu leukémie a různých forem rakoviny mozkové tkáně…"
Mark rázným pohybem smetl papíry ze stolu.
"Kecy," zavrčel. "Tohle mě nezajímá. Zařiďte to tak, ať tou kontrolou projdeme."
"Pane Collinsi… Není možné tu látku upravit, aby vyhovovala normám."
"Nemyslel jsem tu látku, vy pitomče, ale tohle!" Výmluvně kývl na zem pod Bakerovýma nohama, pokrytou výsledky jeho několikaměsíční práce.
"Ale…"
"Podívejte se, průzkumy trhu hovoří jasně. Lidi už nechtějí být tlustí jako bečky - přece taky dávno nejsme ve středověku, že ano - a hlídají si, co sežerou. Žádný tuk, žádné kalorie, žádný cukr. A my na tuhle změnu veřejného míněné musíme co? Ano, správně, pružně reagovat. Lidi nechtěj cukr? No tak jim dáme pití bez cukru.Je bude hřát svědomí, jak strašně zdravý životní styl to mají."
"A nás?"
"Nedívejte se na mě, jako bych tady plánoval vraždu neviňátek. Máte děti, Bakere?"
"Dvě. Kluka a holku."
"Roztomilé. A co hypotéku, máte?"
Muž polkl.
"Není zač se stydět, příteli. Ale představte si, že bychom ten nový produkt neprotlačili přes komisi a neuvedli na trh. Co se asi stane? Klesnou tržby, budeme muset omezit výrobu, začne se propouštět… A vy najednou budete bez práce, protože ten váš výzkum nemá kdo zaplatit. Kde vezmete na další splátku a na rovnátka pro dceru? A nemá váš kluk zrovna teď někdy narozeniny? Jak mu vysvětlíte, že letos žádné dárky nebudou, protože jeho tatínek byl kretén plný skrupulí, který sobě zpackal kariéru a jemu oslavu ve jménu nějakých vyšších ideálů?"
Mark se zhoupl v křesle dozadu. "Nedívejte se na mě takhle, Bakere, snažně vás prosím. Posbírejte si ty papíry a vraťte se do práce. Do čtrnácti dnů chci mít na stole novou verzi pro komisi, potvrzující absolutní nezávadnost aspartamu. S testy si hlavu nedělejte, stačí, když tam nasmolíte pár odborných keců. Ten zbytek už zařídí… jinde."
Migréna, bručel si Mark pod vousy, když vyprovázel vědce pohledem z kanceláře. Leukémie.
Vědecké žvásty, to je to. Popřáváme jim moc sluchu a oni už roupama nevědí, co by.
Zničehonic se mu zatočila hlava. Promnul si kořen nosu a sáhl po sklenici vody. Bude to ještě chvíli trvat, než ho zhoršující se příznaky donutí zajít si do nemocnice a vyslechnout si diagnózu, kterou by nepřál ani tomu pitomci Bakerovi - nádor na mozku. Neléčitelný. Zbývají vám tři roky.
Ne, ještě to bude chvíli trvat.

***

Přes ochranné brýle skoro neviděl a plynová maska mu zúžila zorné pole o dobrou třetinu. Šimralo ho v zádech, jako by za ním někdo stál a očima se mu propaloval do zátylku.
Nebylo to pohodlné - aby byl upřímný, cítil se asi tak bojeschopný jako právě narozené kotě -, ale bylo to nutné. Lidský organismus nebyl na jedovaté zplodiny tady na povrchu stavěný.
Přelezl hromadu suti, která nejspíš kdysi byla domem. Neměl moc času, jen na skládku a zpátky. Tady nahoře by se déle zdržoval jen blázen.
Jenže když tam tak stál, nad sebou otevřené nebe a okolo všechny ty kouzelné věci ze šťastnějších časů - třebaže rozbité a olezlé -, přál si, aby tu mohl zůstat déle.
Nicméně pravidla byla neúprosná.
Začal se metodicky přehrabovat hromadami věcí. Bral cokoliv, co vypadalo užitečně - od šroubků po kusy plastu - a házel to do pytle, který si přinesl na zádech. Tam dole se bude hodit všechno.
Ta věcička byla tak zaprášená, že ji nejdřív málem přehlédl. Ležela v písku a střepech; malý kovový plíšek. Červený. Uprostřed ozdobnou kurzívou vyvedený nápis.
Věděl, co to je. Už jednou takovou věc viděl, i když jenom na obrázku. Staří lidé mívali fotografie ze světa Předtím a byli přímo posedlí jejich výkladem komukoliv, kdo byl ochotný poslouchat.
CO285/72, přezdívaný Will (babička mu tvrdila, že se tak za jejího mládí jmenoval král, ale on se dost zdráhal tomu věřit), se ale na staré obrázky díval rád. A pamatoval si, co na nich viděl. Takže teď, když vylovil střípek z prachu, přesně věděl, co bere do ruky.
Poklad.
Čas už nápis vymazal do podoby stručného Co-Co-la. Willy ho držel jako u vytržení. Lidé Předtím prý ten nápoj pili každý den. Babička se občas pokoušela rozpomenout, jak chutnal - a i když se jí to nikdy tak docela nepodařilo, zarytě tvrdila, že byl mnohem lepší než proteinové nápoje a filtrovaná voda, kterou pili tam dole.
Nápoj bohů, pomyslel si, protože lidé Předtím skutečně museli žít jako bohové. Sevřel kovový plíšek v dlani. Dole by za něj dostal celé jmění, ale uvědomil si, že se ho nechce vzdát. Nikdy.

Bude to jeho talisman. Jeho připomínka… šťastnějších časů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 16. února 2016 v 19:29 | Reagovat

Och, tak to je dost dobrý námět :D Velice povedené, plus, jsem ráda, že jsi se vrátila (aspoň na chvíli) na blog ;-)

2 Ilía Ilía | E-mail | Web | 26. února 2016 v 23:13 | Reagovat

Konečně jsi zpět. A doufám, že na dlouho. Taková velká odmlka, copak to se dělá? :D
Text je vážně skvělý. Mám z něj dost tíživý pocit, kterého se asi dlouho nezbavím... jo a na Coca colu se už nikdy nebudu dívat jako dřív.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama