O rozbité váze a (ne)šťastných koncích

29. února 2016 v 13:32 | Hunter |  Ostatní příběhy, povídky
Mám takové matné tušení, že jsem asi poprvé v životě napsala něco, co v sobě nemá magii, draka nebo aspoň mimozemšťany. Je to maličko zvláštní pocit.
Zadané téma povídky bylo "Smutné ráno, veselý večer".


Jsou dny, které na stupnici "blbec" zaujímají příčku mírný. Pak jsou tu takové, které se nepovedou se vším všudy a už od rána ve vás probouzí touhu zalézt si do peřin a do půlnoci z nich nevystrčit nos.
A pak tu byl ten jeden speciální den. Ten, který - kdyby se to někdo doopravdy rozhodl měřit - by pohrdl přirovnáními jako smolný nebo příšerný, zničil ciferník a pak vmáčkl ukazující ručičku někam blízko k zemskému jádru.
Některé dny se prostě nepodaří. Ale když pro popis jejich strašlivosti už ani nedokážete najít slovo, je to vážně k vzteku.
Točilo se jí to před očima v nekonečné smyčce - hromada střepů, hádka tak hlasitá, že musela vzbudit i sousedy o dvě patra výš, a nakonec bouchnutí dveří.
Ten zvuk jí doteď vibroval v kostech. Takhle to přece končívá, ne? Nejdřív si slibujete věčnou lásku a pak prásk!, dveře málem vyletí z patů a je konec. A kupodivu se to asi neděje jenom ve filmech.
Zmínit, že toho zatraceného dne zkazila, na co sáhla, by bylo hrubě nedostačující. Pokazila i to, na co se jenom letmo podívala - ranní kávu své sekretářky (sůl místo cukru), kopírku (špatný toner) a internet v celé kanceláři. Vyjmenovat katastrofy, které zavinila pouhou myšlenkou, by rozhodně vydalo na víc znaků, než je průměrný blog ochoten schroustat.
Zkrátka a dobře, byl to… víte co, zůstaňme u přirovnání "den blbec".
Cestou z práce zcela vážně zvažovala jít se radši opít. Pak minula večerku a napadl ji program jako vystřižený z americké romantické komedie - kyblík zmrzliny, tři krabice kapesníků, pirátsky stažený Sex ve městě a má o zábavu postaráno.
Ale jak se znala, tohle by na ni stejně nefungovalo.
A tak přišla domů, jako číhajícího baziliška obešla hromadu střepů v kuchyni a střemhlav se vrhla k hudebnímu přehrávači. U metalu se nakonec truchlí lépe než u nekvalitních přesazených filmů.
A že to bylo truchlení. Mít sílu vstát, možná by k těm střepům z vázy po prababičce přidala ještě taky pár talířů. A možná i svůj oblíbený soví hrnek, jako pokání. A všechno to na závěr zkropila vydatnou dávkou slz.
Stalo se to asi nějak takhle…
Včera se po dlouhé době rozhodli, že už je na čase přestat se živit pouze těstovinami a mraženou pizzou, a že když už mají ten volný večer (a v televizi zrovna neběží Hra o trůny a všechna rozkoukaná anime už zdárně dokoukali), mohli by taky pro změnu zkusit něco uvařit.
Koláč, zněl finální verdikt. Jablečný. Výdobytek toho nejvyššího kulinářského umění, jakého byli oni dva schopni.
Rozdělané těsto se doteď poklidně kazilo na kuchyňské lince.
Protože jen co začali, ze všech stran se vyhrnuly problémy.
"Proč jsi neoloupal ty jablka? Proč jsi mi neřekla, že je mám oloupat? Proč vždycky spoléháš na to, že ti čtu myšlenky? A proč jsi nezapnula tu troubu? Zapnula, podívej se pořádně. Dívám se a vidím, že je vypnutá. Chceš snad říct, že lžu? Proč mě obviňuješ z něčeho takového? Sám jsi s tím začal. Přestaň mi předhazovat něco, co jsem neřekl! Ale řekl, jenom se musíš poslouchat. Tak já že se neposlouchám?! Když už mi musíš šermovat rukama před obličejem, aspoň polož ten hrnec, miláčku. A kam ho mám asi dát, když jsi tu vyrobil takový svinčík? Tak já ti tu trochu uklidím, když toho nejsi schopná sama. Ta váza tady zatraceně překáží…"
Křach.
"No neříkal jsem to snad?!"
A bylo to. Vzápětí už si vyčítali, co mohli - neodpustitelnými zlozvyky počínaje a příšernými matkami konče. Dokonce se dozvěděla, že její hudební vkus stojí za starou bačkoru a na koncertě čehokoliv tvrdšího než One Direction vypadá jako trapný pozér.
To byla poslední kapka. Hranice. Rubikon. Pak už bylo dovoleno všechno (včetně hanění oblíbených pokémonů, spisovatelů a barvy vysněného světelného meče) a nemohlo to skončit jinak, než jak to skončilo.
Věci předvídatelným způsobem dospěly k předvídatelnému konci, pomyslela si trpce. K prásknutí dveří a děsivé prázdnotě.
Zakručelo jí v břiše. Šla by si něco ulovit do kuchyně - její hlavní dnešní jídlo sestávalo z cappuccina a balíčku sušenek -, ale nechtěla se vracet na místo činu. Raději otočila kolečkem volume na přehrávači, zabořila se hlouběji do pohovky a nechala si ničit ušní bubínky. Sousedi ji za tohle budou milovat, ale aspoň přes ten rámus neuslyší vlastní pláč…
Neslyšela. A taky nezaslechla otočení klíče v zámku a kroky na chodbě. Když jí její ne-už-tak-drahý položil ruku na rameno, měla slušně nakročeno k infarktu.
"Rušíš," oznámila mu vyčítavě, když ztlumila hudbu. "Co tady chceš?"
"Přišel jsem domů."
"Najednou. Včera jsi nevypadal, že by ses tu chtěl kdovíjak zdržovat."
"Vyhodila jsi mě, pamatuješ?"
"Mohl jsi aspoň zavolat."
Bála jsem se o tebe.
"Když jsi mě vyhazovala, taky ses zmínila, ať rozhodně nevolám."
To vážně řekla?
"Ale stejně ses měl ozvat, ne sem takhle vpadnout. Mám tu… práci."
"To vidím," ušklíbl se. "Mám zase jít?"
Uražená hrdost ji nutila odpovědět ano, srdce (a zdravý rozum) kázaly říct ne. Ta dvě slova se potkala kdesi v půli cesty a způsobila, že se jí z krku nevydrala ani hláska.
Sedl si vedle ní.
"Musím s tebou mluvit."
"Ne!"
"Co ne?"
"Jestli se se mnou chceš rozejít, hlavně to nedělej takhle."
"Rozejít? Co… Počkej, tys myslela, že…?"
"A co jiného?"
"Ehm… Chtěl jsem se omluvit. Ale jestli se chceš radši bavit o rozchodu…" Viditelně mu zatrnulo.
Sklopila oči. Chvilku si prohlížela vlastní ruce a okousané nehty natřené oprýskaným černým lakem; a pak ty jeho, s náramkem z loňským Masterů a prstýnkem, který mu dala k narozeninám. Sama netušila, co ji přimělo vzít jednu z nich a schovat ji do dlaní, jako by ji tak mohla ochránit před světem. Ale rozhodně to bylo snazší než mluvení.
"Já…"
"Promiň. Nechtěl jsem ti rozbít rodinnou památku."
"Ty promiň. Nechtěla jsem říct, že Pratchett je nadutý intelektuální snob bez špetky humoru."
"Já jsem to s těmi One Direction taky tak nemyslel."
"A tvoje máma je vlastně skvělá ženská."
Sevřela jeho ruku pevněji a on navrch ty její přiklopil dlaní.
"Koupil jsem ti novou vázu."
Některé dny začínají příšerně. Katastrofálně. Nebo alespoň hodně smutně. Ovšem když už najdete vůli vyhrabat se z postele a nějak se prokousat všemi těžkostmi, večer občas dostanete něco… neobyčejného.

V jejím případě to byla váza. Tedy, přesněji řečeno, Mistr Yoda. Dutý. Zítra si do něj dá tulipány.


(Kdo si všiml narážky na Jeho hmyzí svatost, má u mě sušenku. Rë Akkütlix.)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ilía Ilía | E-mail | Web | 1. března 2016 v 7:13 | Reagovat

To je tak moc pravdivé! Vážně jsi předtím nic podobného nenapsala? Měla bys určitě častěji. :)
Btw, je hrozně fajn tě vidět zase aktivní, hrozně mi to chybělo :3

2 Ďábelská Victoria Renkse Ďábelská Victoria Renkse | Web | 4. dubna 2016 v 13:45 | Reagovat

Nádherné

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama