Věčný úkol filozofie

6. července 2016 v 7:47 | Hunter |  Ostatní příběhy, povídky
Lehce experimentálně filozofická povídka. Kdo uhodne, na jakého významného myslitele světového formátu odkazuje název, má u mě velké bezvýznamné plus...




Bouře zuřila jako špatně vyspaný drak. Z nočního nebe tekla voda proudem a vítr cloumal lodí ze strany na stranu tak prudce, že se jen zázrakem udržela na nebi.
Lapače jely na plný výkon. Mezi kouřícími stroji pobíhal zástup inženýrů s kladiváky, šroubítky a pusou plnou vzduchoplaveckých nadávek. A že k nim měli důvod - vždyť bylo třeba na všech Lapačích uzavřít uzávěry, zajistit jističe, zkontrolovat tlakoměry, odečíst teplotu z teploměrů, postarat se o naplněné Zásobníky, zahnat racky hnízdící ve Vysílači a vůbec udržet celý ten kolos ve vzduchu a pokud možno i v pohybu. Zkrátka práce až nad hlavu!
Pačes Zrzavý, robustní muž s hlavou holou jako koleno a toho času kapitán Perly pro princeznu, se procházel z přídě na záď a ze zádi na příď. Na první pohled by člověk nepostřehl, že vůbec něco dělá. To až na ten druhý zjistil, že kapitán každou chvíli zastavuje, sem tak někomu něco podá, přidrží, poradí, pomůže či propleskne, aby celý stroj šlapal jako švýcarské hodinky.
Nakonec s rukama za zády zakončil svou pouť u Prvního inženýra, kontrolujícího správný chod supících Lapačů.
Muž zasalutoval.
"Hlaste stav Zásobníků."
"Plné, pane. Tady už toho víc nenachytáme."
"Jone," chytil kapitán za límec kolem se proplétajícího plavčíka. "Vyřiďte kormidelníkovi, že zvedáme kotvy."
"Jaký je nový kurz, pane?"
Kapitán se rozhlédl. Černá mračna všude kolem nich výhružně metala blesky.
"Tam!" ukázal směrem k největšímu z nich. "Plnou parou vpřed."
***
Plnou parou vpřed, naškrábal Autor do notesu a stálo ho hodně sebeovládání, aby větu zase nepřeškrtl. Je to jenom poznámka, ta nemusí být dokonalá, opakoval si v duchu. Nesmíš být k sobě tak kritický. Ten kousek o noční bouři se ti ale vážně povedl. Když zavřeš oči, málem slyšíš hřmění hromu a vidíš kolem sebe jasně žluté blesky, že ano?
Plnou parou vpřed, samozřejmě. Ale co dál? Ach ano, teď je ta vhodná chvíle přidat vzducholoď…
***
Mrak je s mlasknutím vyplivl a popřál jim šťastnou cestu. Kapitán jako správný gentleman vylovil z kapsy čapku a nasadil si ji, aby ho mohl na oplátku uctít smeknutím.
Vpluli do klidnějších vod. Tedy na klidnější nebe, chcete-li. Svět kolem nich se barvil do blankytně modré, obzor rozkošně zčervenal a chomáče mraků, které Perla pro princeznu sem tam minula, měly všemožné odstíny růžové.
"Námořníku, uvolněte Zásobníky."
"Provedu, pane."
Kapitán složil ruce za záda a pozoroval, jak jeho inženýři připojují k ozubeným kolům Lapačů hadice, sbíhající se na podlaze v jeden široký tunel. Ten ústil ve velkém kovovém talíři na přídi lodi; ve Vysílači. Odtud se všechna nachytaná inspirace posílala dolů na zem.
Kapitán se ještě jednou spokojeně rozhlédl. Poslední dobou se plavili v rušných vodách - to byla pořád magická bouře sem, probuzený drak tam - a jeho staré kosti už si zasloužily trochu klidu. Krom toho, v místech jako tohle byl prvotřídní úlovek zaručen.
***
Autor zamyšleně ohryzával konec tužky. Že by tam nakonec místo vzducholodi poslala draka? Ale ne, už se přece rozhodl. Na lodi bude mít zachráněná princezna mnohem větší pohodlí než na hřbetě nějaké okřídlené ještěrky. Teď by to ale chtělo trochu zpomalit tempo…
***
"Snižte rychlost na třicet uzlů."
"Snížit rychlost!"
"A připravte jemnější sítě. Chvilku se tady zdržíme."
"Sítě připravit!"
"A Jone, buďte tak hodný a odežeňte toho racka. Nelíbí se mi, jak se na mě dívá."
"On myslím říkal něco podobného o vás, pane."
"Co prosím?"
"Že se mu taky nelíbí, jak se na něj díváte."
Pták na ně upřel korálkové oči.
"Pan plavčík se nevyjádřil zcela přesně," zaskřehotal. "Pouze mě mírně znervózňuje, jak neustále kroutíte palci."
"To že dělám?" podivil se kapitán. Vzápětí si ovšem uvědomil, co mu za zády provádějí vlastní ruce. "Přijměte mou omluvu, příteli."
"Mou taktéž," kývl racek. "Slibuji, že na vás již nadále nebudu zírat." Pak si protáhl šedobílá křídla. "Na lov jste si vybral moc pěkné místo. Je vidět, že se vyznáte."
"Člověk musí znát svoje řemeslo," souhlasil kapitán skromně. "Vy jste zdejší?"
"Nikoliv, trávím zde pouze dovolenou. Hledám inspiraci pro svou práci. Je velice příhodné, že mi osud přivedl do cesty zrovna vaši loď, kapitáne."
"Skutečně? A smím vědět, co je předmětem té vaší práce?"
Racek si zobákem decentně načechral peří.
"Filozofie. Přesněji řečeno otázka vědomého nebytí."
***
Princezna se odebrala do kajuty. Ještě než ulehla k posilujícímu spánku, obdivovala z okna bledě modrou oblohu posetou pruhy mraků.
Byla skutečně nádherná - Autor ji mě před očima, jako by sám stál vedle princezny. Mraky byly šedorůžové a obzor už nabíral odstín oranžové. Východ slunce nebude daleko.
Jak jen by si přál stát teď na palubě vzducholodi a obdivovat úsvit; třást se v poryvech chladného nočního vzduchu; prožít dokonalý klid té chvíle, kdy všichni spí a on jediný smí zůstat vzhůru a dívat se.
V tu chvíli si uvědomil, že už zase bezmyšlenkovitě zírá z okna. Takhle tu kapitolu vážně nedopíše. Měl by si jít udělat další kávu a pak se do toho konečně opřít.
Ale ještě chvíli tady zůstane. Dvě minuty nikomu neublíží. Nečerpává přece inspiraci, ne? Ještě chvíli bude snít o tom, jaké to asi je tam nahoře…
***
"Vědomé nebytí, říkáte?" Kapitán se zamyšleně podrbal na pleši. "To je náročná otázka."
"Však jsem si kvůli ní také musel vzít volno. Přednáším na univerzitě, víte, a to je pořád samý frmol a spěch. Jak se má pak ubohý vědec pořádně koncentrovat?"
"A smím vědět, zdali jste již na něco přišel?"
"Musím se přiznat, že nikoliv. I když, právě přítomnost vašeho plavidla mi možná dodá tu potřebnou inspiraci."
"Skutečně?"
"No ano. Vezměte si ten váš… jako tomu přístroji říkáte?"
"Myslíte Vysílač?"
"Ano, Vysílač. Nechápu sice, čím si zasloužil to velké písmeno…"
"Za to můžou Lapače," vysvětlil kapitán. "Trvaly na tom, že mají osobnost a bez řádného oslovení odmítaly spolupracovat. A zbytek přístrojů se k nim přidal."
"To je jedno," pokrčil křídly racek. "Vezměte si vlastně celou tuhle loď. Honíte se po nebi za místy s vysokou koncentrací inspirace, jenom abyste ji mohli odčerpávat někam dolů. A pro koho vlastně? Zamyslel jste se nad tím někdy"
Kapitán musel připustit, že nezamyslel.
"A to je právě to. Hned vám to vysvětlím. Představte si tuto loď jako subjekt A."
"Preferuji V."
"Tak tedy V. Subjekt V si je vědom svého bytí, zároveň je však srozuměn s faktem, že okolní svět o této skutečnosti - totiž o jeho existenci - nemá ani potuchy. Má tedy jakési elementární vědomí, to však slouží pouze k zaznamenání faktu, že okolní svět je vůči tomuto vědomí nevědomý. Stíháte mě sledovat?"
Kapitán si zabubnoval prsty do lebky.
"Jo, zatím to pobírám. Ale měl jste mě varovat - nečekal jsem, že začnete hned takhle učeně."
"Promiňte, to je profesionální deformace."
"Chcete tedy říct, že moje loď je tady vlastně jenom proto, aby si uvědomila, že není?"
"Chápu, že může být těžké tento fakt přijmout…"
"Člověk se pořád dozvídá nový věci," pokrčil kapitán rameny. "Ale jak si pak podle vás ti dole vysvětlujou naši práci? Přece si nemyslí, že jim inspirace jen tak padá z nebe, ne?"
"V tom je právě ten háček…"
***
Voda v konvici vřela a Autor netrpělivě klepal lžičkou o hrnek. Už aby to bylo. Potřeboval se zahřát - když mu byla zima, vždycky rychle ztratil nit - a co nejdřív se vrátit k práci. Za těch pár minut ho napadla kupa nových zápletek. V kávě je zkrátka inspirace. Možná tu kapitolu přece jenom do rána dokončí...
***
Pozoroval, jak princezna klidně oddychuje. Nejradši by přistoupil blíž a odhrnul jí z tváře prameny zlatých vlasů, jen aby mohl obdivovat její krásu zblízka. Ale strach, že ji probudí, ho přiměl zůstat stát.
Autor si povzdechl. Jak rád by tam teď byl. A krom obdivu nad princezninou spanilostí by rovnou mohl promluvit do duše tomu mladému pirátovi, který na ni zrovna zíral jako na svatý obrázek. Co se jenom tomu klukovi honí hlavou?
Objevil se mu v příběhu vlastně náhodou, jenom aby podržel jedny dveře a pak zmizel v propadlišti dějin - ale on místo toho tvrdohlavě zůstával, pomohl princezně k útěku a teď se do ní snad ještě zamiluje. To by tak Autorovi chybělo, aby mu hlavní hrdinka utekla s někým, kdo ještě před pár stránkami ani neměl jméno.
Postavy si rády žijí vlastním životem, to Autor moc dobře věděl. Zřejmě vůbec ani netuší, jak perné chvíle svým duchovním rodičům někdy způsobují. Nejsou přece z našeho světa…
***
"To stejné ovšem funguje i obráceně," pokračoval racek učeně. "Svět tam dole si je vědom toho, že subjekt V - či jakýkoli jiný z množiny N, tedy nereálné - nemůže disponovat vědomostmi o čemkoliv jiném než vlastní existenci, a tedy netuší nic o světě pod námi." Racek nespokojeně cvakl zobákem. "Jak vidíte, tato část teze je zatím formulována… neohrabaně, abych tak řekl. Čeká mě ještě spousta práce."
"Jen klid, zatím dáváte smysl."
"Vážně? To rád slyším."
Kapitán se nepřestával zamyšleně drbat na pleši.
"Ale vypadá to, příteli, že vás budu muset opustit. Zásobníky jsou prázdné, za chvíli vyhodíme sítě."
Racek roztáhl křídla.
"V tom případě buďte sbohem. A šťastný lov."
"A vám jasnou mysl, příteli."
"Budu ji potřebovat. Ale podaří-li se mi tuto tezi zdárně formulovat, jistě mě očekává profesorský titul." Racek se zamyslel. "Až vyjdu tiskem, jednu kopii vám pošlu. S věnováním."
"Budu se těšit. Sbohem!"
"Na viděnou, příteli. Na viděnou!"
Pak racek zamával křídly, několikrát zakroužil nad lodí a za chvíli už z něj zbyla jen tmavá tečka na pozadí modro-zlaté oblohy. Nakonec zmizel mezi červánky.
Východ slunce nebyl daleko. A to je pro lov ideální čas.
"Teorie vědomého nebytí," bručel si kapitán pod vousy. "To jsem z toho jelen. Ale vypadal jako učenej pták. A jestli přednáší na univerzitě, určitě z toho vykoumá něco důležitýho."
Rozhlédl se po palubě. Posádka stála na svých místech a čekala jen na jeho rozkaz. Obloha byla vymalovaná v oku lahodících barvách a kapitán cítil, jak mu inspirace přímo brní na kůži.
"Tak, pánové," rozhlédl se po svých mužích, "dáme se do práce. Je třeba někomu, kdo v nás nevěří, doručit trochu čerstvý inspirace."
***
Autor se podrbal na nose a zívl. Pak s beraním odhodláním znovu ponořil ruce do hlubin klávesnice.
Ještě jeden odstavec. Pět vět. Tři. Jedna. Připadal si jako maratónský běžec těsně před cílem. Vhodně vybrat úderné poslední slovo… A je to! Dopsáno! Závod doběhnut, kapitola hotová!
Obrátil do sebe zbytek kávy. Ale místo aby šel hned spát, otevřel na chvíli okno. Venku to nádherně vonělo a panoval tam dechberoucí klid.
V mysli zjitřené dlouhým psaním se mu honil jeden obrázek za druhým. Fantazie stále ještě pracovala na plné obrátky. Že pirát v příběhu zůstane, tím už si byl Autor jistý. On z nového hrdiny sice moc nadšený nebyl, ale princezně se líbil. A ona se líbila jemu. Vždyť ten syčák už dokonce vymýšlel, jakým dárkem by si nejlépe získal její srdce
Autor už to věděl. A taky věděl, jak se bude jmenovat příští kapitola.

Perla pro princeznu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Petr Minařík Petr Minařík | 3. srpna 2016 v 6:44 | Reagovat

To ti tak přeskočilo?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama