Podivný dar

13. prosince 2016 v 23:39 | Hunter |  Ostatní příběhy, povídky


Krátce povídkově - o mlze a věcech, které z ní občas vylezou (když to pro jednou nejsou chapadla)...




Mlha přichází z hor, říkával vždycky děda O'Connor, když si po dlouhém dni natáhl nohy před oheň a zahleděl se do tmy za oknem. Mlha přichází z hor a přináší jenom samé trable. Pak se vždycky s vážným výrazem rozhlédl po nás dětech, sesazených kolem ohně, zhluboka vzdychl a začal cpát tabák do fajfky, jako by předtím vůbec nic neřekl.
Byl pověrčivý až hrůza, ten náš děda O'Connor. Kdykoliv se v kraji zvedla mlha, odmítal vyjít třeba na krok z domu a radši celý den chytal lelky uvnitř, než aby si v ní omočil třeba jenom palec u nohy. Vždycky taky třikrát zaklepal na rám dveří, než vstoupil do místnosti, a o rovnodennosti kladl do kamenných kruhů na vysočině zardoušená kuřata jako dar Sídhe, elfům.
Po cestě z Corku mi ta jeho věta duněla v hlavě a varovala, že je něco zatraceně špatně.
Den předtím jsme s Timmym vyřizovali poslední povolení pro otevření továrny doma v Bantry a teď jsme se v dobré náladě vraceli domů. Aby taky ne - ta nová parotovárna na boty měla přinést práci dobré třetině města, která se do té doby vrtala v hlíně, a spojit nás konečně po letech s velkým světem. Pan Ridley, investor, přijede až z Dublinu, aby osobně dohlédl na její otevření.
Děda O'Connor by z toho měl radost, napadlo mě. Ale v skrytu duše jsem věděl, že si lžu do kapsy - ve skutečnosti by jen vyfoukl tabákový kouř a nespokojeně zamlaskal.
Zapomínáš na mlhu, chlapče. Mlha přijde a pak se všichni budete divit.
Na tohle všechno jsem myslel onoho rána, kdy jsme s Timmym jeli z Corku a kolem nás se válela mlha tak hustá, že nebylo vidět ani na uši koně táhnoucího bryčku.
A kopce už byly docela blízko.
Snažil jsem se tu myšlenku zahnat, ale její pachuť mi ulpěla na jazyku a nechtěla zmizet.
"To je ale hnusný nečas," protrhl Timmy nervózní ticho. I jeho hlas zněl jaksi přiškrceně. "Jen aby se to nedostalo až k nám. Pan Ridley říkal, že se musí začít co nejdřív, aby obchody nestály. A to by přece nešlo, pracovat v takové mlze."
To byla pravda A pan Ridley měl k tomu ještě jeden důvod. Jeho nová továrna stála na kopci za městem, tam, kde kdysi býval kamenný kruh Staršího lidu. Jen co zahájil stavbu, začali se starousedlíci ozývat, že prý staví na posvátném místě. Plno z nich tam až donedávna chodívalo, kladlo do kruhu kamínky, drobné mince a mrtvá zvířata, a teď křičeli, že si proti sobě poštveme elfy. Nejhorší bylo, že se k nim začali přidávat i někteří mladí. Proto pan Ridley tak spěchal - když se prý výroba rozběhne, lidé budou pracovat a přestanou mít čas na hloupé řeči.
Bryčka zahrkala na kamenité cestě. Kůň nervózně špicoval uši.
Vtom se z mlhy před námi vynořil spadený strom.
"K čertu! Tohle nám ještě chybělo," rozkřikl se Timmy. Kmen zahrazoval cestu po celé její šířce. Chlapec se na mě váhavě podíval. "Měli bychom vystoupit. Podívat se, jestli se to nedá odvalit."
Přikývl jsem. Bylo to skutečně to nejrozumnější, co jsme za daných okolností mohli udělat. Ale dal bych cokoliv na světě za to, abych nemusel do té mlhy.
Bylo vidět sotva na pár kroků. Timmy obcházel padlý strom a lomil rukama. Bylo očividné, že s takhle silným kmenem nemáme šanci pohnout.
Chlapec láteřil, já ho ale poslouchal jen na půl ucha. Moji pozornost totiž upoutalo něco docela jiného.
Kroky v mlze.
A hlasy.
Děda O'Connor se v mé hlavě chechtal.
Já ti říkal, že to přijde. Já ti to chlapče říkal.
"Pane?" Timmymu se třásl hlas. Znenadání se prudce otočil a zíral do míst, kde z mlhy vystupovaly první stromy. Musel to slyšet taky.
"Haló! Je tam někdo?" rozkřikl se a než jsem ho stačil zarazit, vyrazil tím směrem. V ruce měl nůž.
A z lesa přišla odpověď.
Chlapec se najednou chytil za hlavu a začal příšerně řvát. Moje první myšlenka byla, že musím jít a zacpat mu ústa, abych se toho obludného zvuku zbavil. Jenže než jsem to stačil udělat, zhroutil se na zem, kde zůstal ležet bez pohnutí.
A potom se mlha rozestoupila a já je spatřil. Srdce jako by se mi zastavilo. Klesl jsem na kolena. Jak jeden za druhým vystupovali z lesa, zachvátila mě bezbřehá hrůza.
Mlha přichází z hor.
Jak procházeli kolem bryčky, jeden Sídhe se u mě zastavil. Měl bledou kůži a v hlubinách jantarových očí pranic lidského. Koutkem oka jsem si všiml jeho zablácených bosých nohou.
"Děkujeme vám, smrtelníku. Sledovali jsme továrnu, kterou jste postavili v našem kruhu, a shledáváme ji vskutku… fascinující. Přijímáme s vděčností váš dar."
Uvědomoval jsem si, že mi z úst vycházejí slova, ale jejich obsah jsem nedokázal pochopit.
"Ten chlapec se chtěl obrátit proti nám," kývl elf na nehybného Timmyho. "To nemůžeme dopustit. Ale věříme, že ti, které si vezmeme spolu s továrnou, budou poslušnější."
Pak se zamračil.
"Co říkáš? Kam že jdeme? No přeci vyzvednout si svůj dar."
To už jsem nevydržel. Přes ohromnou bolest na prsou jsem sebral všechny síly a pokusil se na toho špičatouchého kašpara vrhnout.
Elf však jen luskl prsty a já se zhroutil na zem. Zavrtěl hlavou.
"Doopravdy nechápu, proč se vy smrtelníci nikdy nepoučíte z vlastních chyb."
Pak se bez dalšího pohledu vydal za ostatními.
Poslední, na co si pamatuju, byl průvod Sídhe mířící do Bantry.

Děda O'Connor měl pravdu. Mlha z hor s sebou přináší hnusné věci. A vsadím se, že až se na věčnosti dozví, jaký dar jsme pro Sídhe nevědomky připravili, zaručeně ho to báječně pobaví.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama