Poslední setkání

8. ledna 2017 v 14:46 | Hunter |  Ostatní příběhy, povídky
Jsou věci, se kterými je lepší si nic nezačínat. Takové, které smrdí nocí a hřbitovem... Aneb o jednom nevinném setkání v baru a kostlivcích, kteří se nemůžou dočkat, až vylezou ze skříně.



Na autorském čtení, pro které povídka vznikla, ji doprovázala písnička Sweet Dreams. Pro ty, kteří jsou schopní číst a zároveň poslouchat (ne že bych chápala, jak to děláte :D) přikládám svou oblíbenou verzi...



Našel ho na samém konci lokálu, mezi nedopitou sklenicí a rozevřenými novinami. Obojí muselo být pouze pro forma - v podniku byla taková tma, že se nedalo přečíst ani písmenko. A mrtví přeci nepijí.
Pokynul mu k volné židli. Johna stálo mnoho sil, aby udržel klidný výraz. Posadil se na samý krajíček. Noha mu pod stolem sama od sebe nervózně podupávala. Přemáhal nutkání ohlédnout se ke vchodu. Co když se to provalilo? Třeba po něm jdou? Možná ho dokonce sledovali i sem…?
"Dáte si něco k pití, Johne?"
"N… ne, děkuji. Nemůžu se zdržet dlouho. Mám ještě ve městě spoustu schůzek." Hlas si dělal, co chtěl. Dalo mu velkou práci přesvědčit ho, aby vycházel z hrdla v nějaké důstojné formě.
"Chápu," kývl muž. "Jako čerstvý vdovec jistě máte spoustu práce se zařizováním pohřbu. Popřál jsem vám už vlastně upřímnou soustrast?"
John šokovaně zamrkal.
"Cože? Já vlastně… Ne, to… Ne, to tedy nepopřál," uklidnil se v poslední vteřině. Mrtvý zvedl pohár a ušklíbl se na něj.
"V tom případě tedy na vaši svobodu." Oči pod hustým obočím se zlověstně zablýskly. "A na mou odměnu."
"Ach, samozřejmě. Hned, pane Vladimire. Jen chviličku strpení…" Tohle ho trochu uklidnilo. Peníze, o ty tu přece šlo především. Kvůli nim tady oba byli. Až je předá, už nikdy se nemusí znovu vidět - a zabředávat do nebezpečné bažiny otázek typu Jak se cítíte jako novopečený vdovec? a Co na to říká vaše svědomí?
Otevřel koženou aktovku, kterou do té doby nervózně žmoulal na klíně. Předal Vladimirovi objemný balíček. Ten si ho vzal a ležérně ho otevřel. Přímo tam, jen tak, před zrak celé nálevny!
Johnovou prvotní reakcí bylo vrhnout se po něm a ten potenciální důkazní materiál nebezpečný jako odjištěný granát mu vytrhnout a zase bezpečně schovat. Jen tak tak se ovládl. První věc, kterou se při jednání s Vladimirem naučil, byla pokora. Důsledná a naprostá. Nesměl mu skočit do řeči, nesměl se proti ničemu ohradit. V žádném případě mu nesměl takhle hrubě vytrhnout z rukou jeho vlastní odměnu.
A tak se jen choulil na židli; politováníhodný uzlíček nervů. Modlil se ke všem svatým, kteří by ho ještě byli ochotni vyslechnout, ať se nikdo nedívá jejich směrem, ať sem proboha nejde, ať nikoho ani nenapadne, že by tu mohli sedět…
"Uklidněte se, Johne. Nikdo nás nebude obtěžovat. V tuto chvíli si nikdo ani neuvědomuje, že tady sedíme. A ti tajní, kterých se děsíte od okamžiku, co jste vstoupil do dveří… Ti teď slídí u milence vaší mrtvé ženy. Pokud vše půjde dobře, zítra ho zatknou. Na vás nepadne ani stín podezření. Není se čeho bát."
"Já vím. Jen jsem myslel… Není zrovna dvakrát bezpečné ukazovat takhle na veřejnosti takový obnos peněz…"
"Myslíte?" Vladimir rozložil na dřevěné desce obsah balíčku - bankovky v hodnotě menší rodinné vily. Poťouchle se na Johna usmál. Tomu se z toho pohledu málem zastavilo srdce hrůzou. "Moc se stresujete, Johne. Přitom byste se měl těšit na zářivou budoucnost. Jen co policie uzavře vyšetřování, stanete se podle závěti jediným dědicem. Zbavíte se dluhů, odstěhujete se někam hodně daleko a začnete konečně užívat svobody. Dostanete příležitost velmi rychle zapomenout, že jsme se my dva někdy setkali - nebo že jste si mě dokonce najal."
"Potichu!" John už zase těkal očima po celém lokále. Cítil na sobě Vladimirův pichlavý pohled a vnímal jeho rostoucí nesouhlas, ale nedokázal to ovládnout. "Prosím, nemluvte o tom. Jestli jste si chtěl povídat, měl jste to říct, pozval bych vás k nám domů. Zrovna jsem nechal vymalovat salón, teď už můžu, když Rebeka konečně netrvá na té příšerné petrolejové…"
Proud jeho slov odumřel. Sám si uvědomil, co to mele za nesmysly. Pozvat domů? Vladimira, se kterým ho proboha živého nesmí nikdo nikdy vidět? A proč vůbec zmiňuje, že zná nějakou Rebeku?
"Klid, Johne. Já vás chápu. Rozumím, že jste nervózní. Ne každý má žaludek na vraždu. Za to se nemusíte stydět. A přesto je někdy nezbytná. Je úplně přirozené, že si někoho najmete, aby tu špinavou práci udělal za vás." Vladimir se naklonil přes stůl. Zadíval se mu zblízka do očí. "Ochuzujete ovšem sám sebe. Tím, že jste to neudělal sám, jste se připravil o mimořádný zážitek. Kdybyste jen věděl, jak byla krásná, když mi přišla otevřít. Měla na sobě ty nové červené šaty, jistě si je pamatujete? Zrovna se chystala na schůzku s ním. Ale našla si na mě chvilku času. Pozvala mě do salónu, do toho petrolejového. Pěkně jsme si popovídali. A potom jsem ji zabil."
John polkl. Tohle přece věděl. Vždyť ji tam sám našel. Přišel domů sotva třicet minut poté, přesně jak byli s Vladimirem smluvení. Našel ji, zavolal policii a pak zvracel celou dobu až do jejich příjezdu. Alibi měl dokonalé - zrovna se vrátil ze schůzky v bance. Zato ten druhý, za kterým se jeho drahá ženuška chystala, byl celý den doma. Sám. Její přítelkyně potvrdily, že mezi nimi byly rozpory. Chtěla se s ním rozejít. On příšerně žárlil. Nikoho nepřekvapilo, že se zkrátka neovládl. Všechny jen šokovalo, jak brutálním způsobem to nakonec udělal.
A nikde ani stín pochybností. Tohle bylo na mrtvých nejlepší - nikde nezanechávali otisky prstů; nikdo je neznal; a sloužícím uměli do hlavy vložit představu, že ve skutečnosti se na chodbě srazili s Rebečiným milencem, bledým až hrůza, který měl najednou strašlivě naspěch.
John dělal v životě chyby. Dokázal se skvěle oženit, ale jen co jeho ženě vyprchala z hlavy počáteční zamilovanost, byl jí na obtíž. Měl najednou víc peněz, než si kdy dokázal představit, a tak si je začal užívat - pil, karbanil, dělal obrovské dluhy. Ona - možná z nudy, možná ze vzdoru - trávila většinu večerů mimo manželské lože. Dřív či později by ho vyhodila na ulici, a kvůli předmanželské smlouvě by mu na hlavu spadly všechny dluhy, které nadělal. Jestli se chtěl zachránit, musel jednat první.
Ano, možná dělal chyby. Ale tohle chyba nebyla.
Vladimir se jednoho dne sám vynořil z mlhy a šera- tajemná postava v černém, démon, který měl s člověkem společného pramálo. Zcela zasvěceně mu nastínil situaci a nabídl řešení, o kterém John přemýšlel už delší dobu - jen neměl odvahu skutečně po něm sáhnout. Jako dokonalý profesionál si taky řekl sumu, stejně dechberoucí jako samotný ten podnik. Ale John nemohl nesouhlasit.
A tak tu teď seděl a třásl se strachy. Ne že by se v něm ozvalo svědomí. Tehdy to bylo buď ona nebo on a John si kvůli té couře nehodlal nechat zničit život. Ale dostihla ho zrůdná myšlenka - teď už z toho nemůže ven. Kdyby se nechal od Rebeky vyhodit na ulici, zaplatí za to penězi a pohodlím. Pokud na něj přijdou teď, cenou za chybu bude soud a oprátka. Musí tu hru hrát, i kdyby nechtěl.
Až teď si uvědomil, jak hluboké mlčení se u stolu rozhostilo. Vladimir ho pozoroval s chladným zaujetím, asi jako vědec sledující laboratorní myš.
John si nervózně odkašlal. "Jsme tedy vyrovnáni?"
"Ještě jedna drobnost, Johne."
"Ale říkal jste přeci, že ta částka…"
"Nejde o peníze. Vlastně vůbec nejde o váš dluh vůči mně."
"A čí tedy?"
Vladimir místo odpovědi jen kývl ke dveřím.
Tentokrát se John neovládl. Zděšeně zakvičel a bezděčně vymrštěným loktem vylil zbytek vína ve Vladimirově sklenici. Bankovky rozložené na stole okamžitě nasákly rudou tekutinou.
Stála tam v těch nových červených šatech, ve kterých zemřela. Už ode dveří se na něj usmívala, a když elegantním krokem zamířila k nim, ten úsměv tuhnul do ledové masky.
"Ale ona je mrtvá! Vždyť jsem ji sám viděl!" John se choulil do klubíčka mezi dvěma smrtícími úsměvy.
A to už byla Rebeka u nich. Položila mu ruku na rameno v důvěrném gestu. Nejradši by ji ze sebe smetl, ale neodvážil se udělat nic - vůbec nic.
"Bylo mi líto, že jste svou ženu z naší malé dohody vynechal, Johne. Splnil jsem, na co jste mě najal, ale říkal jsem si, že nebude na škodu přidat jistou… nadstandartní službu."
John v odpověď zajektal zuby. Rebečina ruka ho na rameni pálila, jako by byla rozžhavená.
"Ale ona má být mrtvá!"
"Vždyť jsem," zapředla mu do ucha. "Teď už jsem tu jen pro tebe - nikdo jiný mě nevidí. Přišla jsem na tebe dávat pozor."
Vladimir zvedl převrženou sklenici. "Na vaši svobodu, Johne. Doufám, že si ji užijete dosyta." V očích mu zlomyslně jiskřilo, když se zvedal od stolu. Bankovky byly mokré od vína, ale nezdálo se, že by mu to vadilo, když si je cpal pod plášť.
Naposledy jim přátelsky pokývl a opustil je - ženu, kterou zabil, a muže, kterého podvedl.
Rebeka mu zatínala do ramene ocelové spáry. Jako z jiného světa k němu přicházel její hlas; hluboký, sametový, naplněný nepopsatelnou nenávistí.
"Johne, drahoušku, jsi taky tak rád, že jsme zase spolu? Chyběla jsem ti? Ty mě příšerně. Ale neboj se, teď už nás nic nerozdělí. Od teď už spolu budeme. Navěky spolu."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ┼Nemessis mor Morticie ┼ ┼Nemessis mor Morticie ┼ | Web | 14. ledna 2017 v 23:12 | Reagovat

úžasné řádky

2 Ilía Ilía | E-mail | Web | 17. září 2017 v 18:52 | Reagovat

Já tě zdravím. :D
Já úplně zapomněla, jak umíš psát. Toto nemělo chybu. Chvilkami mi bylo Johna dokonce nějakým zvráceným způsobem líto, hlavně tedy ze začátku, na konci už tak moc ne. :D
Chyběl tvůj styl psaní. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama